Českou barokní hudbu v letních měsících představila Mgr. Vlasta Vojníková v galerii Zemplínského kulturního centra nejen pro členy místního klubu, ale také pro zájemce z veřejnosti. Přednášející seznámila přítomné se životem a tvorbou hudebních skladatelů období baroka, ale i s tvorbou skladatelů inspirujících se v barokních skladbách.
Prvním hudebním skladatelem, kterého uvedla, byl Josef Mysliveček, též Giuseppe Misliweczek (9. března 1737 Praha – 4. února 1781 Řím). Byl českým hudebním skladatelem období pozdního baroka a klasicismu. Je jedním z nejslavnějších evropských operních skladatelů druhé poloviny 18. století. Tento přítel Wolfganga Amadea Mozarta, který byl v Itálii nazýván „božským Čechem“ (Il divino Boemo), složil na 30 oper, deset oratorií, symfonie, koncerty a množství komorní a chrámové hudby. Zažil závratnou kariéru, ale i pád do bídy a zapomnění. Myslivečka trvale připomíná jeho radostná hudba, ale také třeba jeho mramorový pomník v římském kostele San Lorenzo in Lucina.
Josef s bratrem Jáchymem navštěvovali v mládí dominikánskou školu u sv. Jiljí, potom jezuitskou kolej Klementinum (tady dostali kvalitní hudební průpravu) a zapsali se na Karlo-Ferdinandovu univerzitu, kde ale nevydrželi ani jeden rok. Potom se vyučili na mlynáře a byli přijati do pražského cechu jako mlynářští mistři.
Klapání mlýna ovšem nebyl jediný rytmus, který mladý Josef znal, rozhodl se vrátit k hudbě, o níž byl poučen už u dominikánů. Vzdělání si začal prohlubovat v Praze. Kolébkou opery, k níž se cítí být povolán, byla ovšem Itálie, kam před ním odešla za vzděláním a pracovními příležitostmi již řada jiných nadaných hudebníků z českých zemí. Díky podpoře mecenáše Vincence z Valdštejna se roku 1763 vypravil do Benátek. Za necelé tři roky byla uvedena jeho první opera.
Přestože se nehrál přímo v náročných Benátkách, nýbrž v blízkém Bergamu, vyvolal dostatečný ohlas na to, aby dostal nabídku napsat operu pro Neapol. Jmenuje se Il Bellerofonte (Bellerofontés) a hraje se v Teatro San Carlo, což je nejprestižnější evropská scéna své doby. Myslivečkova hvězda stoupá, píše opery pro Florencii, Řím, Benátky, Turín, Bolognu, ale nejvíce je spojen právě s Neapolí.
Právě v Bologni se roku 1770 setkává s Mozartem; do značené míry ho vede a inspiruje. Když Mozart píše svou první vážnou italskou operu, půjčuje si v ní hudební nápady z Myslivečkovy opery. O generaci mladší Mozart k Myslivečkovi přilne; ještě když v Mnichově o sedm let později bojuje s následky venerické choroby, ho Mozart navštíví v nemocnici. Je to naposledy, co se oba skladatelé potkávají. Myslivečkovi zbývají poslední čtyři roky života.
Ty se nesou ve znamení postupujícího skladatelova úpadku. Ničí ho jeho choroba, trpí hmotnou nouzí. Zemře v Římě počátkem února 1781 zcela bez prostředků a s tváří starce. Ve skutečnosti je mu 43 let.
Druhým představeným skladatelem byl Antonín Rejcha (Anton, také Antoine Reicha) (27. února 1770 Praha-Staré Město – 28. května 1836 Paříž) . Z dnešního pohledu je Rejcha ceněn zejména jako hudební teoretik a pedagog. Většina jeho prací z oboru hudební teorie se dočkala řady vydání. Pojednání o melodii vyšlo v rozmezí necelého století (1814 – 1911) jedenáctkrát. Spolu s naukou o harmonii bylo přeloženo do italštiny a ještě s dalšími dvěma díly také do němčiny. V Nauce o kontrapunktu provedl Rejcha nejradikálnější zásah do stavby fugy. Rejchova teoretická díla znal a studoval i Bedřich Smetana.
Z další Rejchovy tvorby se dodnes hojně uplatňují dechová kvinteta a komorní skladby pro nejrůznější nástrojové kombinace: pro tři flétny, pro čtyři lesní rohy a podobně. Jeho jevištní díla nezískala žádný větší ohlas ani oblibu.
Systematický katalog Rejchova díla zatím neexistuje, a to i z toho důvodu, že jsou jeho rukopisy rozesety po celé Evropě. Velké množství jeho děl uchovává pařížská knihovna Bibliothéque Nationale du Conservatoire a de l’opera. Řada rukopisů Rejchových skladeb se nachází i v českých archivech. O úpravy a realizace mnohých Rejchových skladeb, kantáty Lenora, Rekviem, Nového žalmu, Variací pro violoncello a orchestr, šesti symfonií a dalších komorních vokálních i instrumentálních skladeb, se zasloužil Stanislav Ondráček. Většinu života Antonín Rejcha prožil ve Francii.
Třetím skladatelem byl Jakub Jan Ryba, křtěný Jakub Šimon Jan Ryba (26. října 1765 Přeštice– 8. dubna 1815 Voltuš), byl český hudební skladatel a pedagog přelomu klasicismu a romantismu. Sbíral lidové písně a sepsal je do sborníků českých písní. Jeho nejslavnější, dodnes nejhranější a nejpopulárnější skladbou pro vánoční období je Česká mše vánoční, ale i krásné ukolébavky inspirující se v barokních skladbách (Spi, má zlatá, boubelatá, Spi, spi, neviňátko). Mezi velikým množstvím Rybových duchovních děl zaujímají významné postavení zejména jeho písně, pastorely a mše. Mešních skladeb, které byly z církevních kompozic nejdůležitější, se zachovalo celkem 89. Pro všechny tyto skladby jsou společné atmosféra, barokní líbeznost, radost, barvitá instrumentace a neobyčejně citově působivá melodická linka. V roce 1786 se stal pomocným učitelem v Mníšku a od roku 1788 až do smrti působil jako učitel v Rožmitále. Vychovával nové hudebníky a zpěváky pro zdejší kůr. Vyučoval hru na varhany, klavír, housle a další smyčcové a dechové hudební nástroje.
V roce 1790 se oženil, byl otcem třinácti dětí, z nichž přežilo sedm. Jedním z jeho synů byl i významný český oftalmolog prof. Josef Arnošt Ryba. Později žil a skládal v bídě – místo venkovského učitele v lidech nevzbuzovalo autoritu – avšak v této době složil svoji nejznámější vánoční mši Českou mši vánoční z roku 1796, zvanou také Hej, mistře nebo lidově Rybovka. Má český text, protože Ryba byl toho názoru, že „z latinsky zpívaných žalmů nemá náboženský užitek ani zpívající ani poslouchající“. I další díla psal s českým textem. V roce 2010 v chrámu sv. Víta zazpívali jeho mši poslanci a poslankyně, senátoři a senátorky Parlamentu ČR a poslanci Dolní komory a Sněmovny lordů Parlamentu spojeného království Velké Británie a Severního Irska.
Nadaný hudební skladatel a pokrokový vzdělanec Jakub Šimon Jan Ryba se narodil ve špatné době. Své současníky převyšoval ve všech směrech, takže mu neustále házeli klacky pod nohy. Nemazlil se s ním ani osud a v nedožitých 50 letech ukončil svůj život.
Tyto osobnosti české kultury přesahující svojí tvorbou, mají pevné místo na evropské hudební scéně.
Barokní umění nevyjadřuje, tak jako renesanční umění, radost z pozemské krásy, ale soustředilo se na hluboké, silné city, velkolepost a nádheru. Pro barokní hudbu je typická zpěvnost, zcela záměrná líbivost a emocionální působivost. Hlavním úkolem barokní hudby je přenášet pocity na posluchače, o čemž se mohli všichni přesvědčit z ukázek, které na přednáškách zazněly.
Vždy je pro každého z nás důležité a zajímavé připomenout jsi život a dílo významných skladatelů, kteří svojí tvorbou přinášejí radost lidem do dnešních dob. Projekt Česká barokní hudba jsme mohli zorganizovat i díky finanční podpoře Kult minor – Fondu na podporu národnostních menšin.
Mgr. Vlasta Vojníková
Místní klub ČS Michalovce
Nejnovější komentáře