Protože v zimě nemáme mnoho akcí, těšíme se na první jarní výlet. Letos jsme opět zamířili na Moravu. V sobotu 16. května jsme vyjížděli za poměrně chladného a deštivého počasí s vidinou, že se to zlepší.
Naše první zastávka byla na zámku v Miloticích, perle jihovýchodní Moravy. Majiteli zámku byl rod Seilern-Aspang. Původně vodní tvrz ze 14. století, na jejíž existenci dodnes odkazuje vodní příkop, byla v 16. století přestavěna na zámeček v renesančním slohu, kterému v 17. století přibylo další patro a rohové věže. V 18. století pak získal dnešní podobu, na jeho přestavbě a výzdobě se podílela řada věhlasných stavitelů. Při zařizování interiérů se řídili v té době italským módním vlivem, s citem komponovali nábytek, porcelán i tapety. Dnes ovšem z původního zařízení mnoho nezůstalo, zámek byl po uplatnění Benešových dekretů vyvlastněn a až v roce 1974 byl upraven pro návštěvníky, kteří se zde setkají spíš se stylizovaným zařízením své doby než s autentickým vhledem do života posledních majitelů. Nic to ale neubírá na skutečnosti, že přehlídka zámku s přímo luxusně působícími detaily – například vždy čerstvé květiny ve vázách, je zajímavou exkurzí do minulosti. Zámek si také „zahrál“ v českých filmech – v roce 1982 zde byla natáčena pohádka Za humny je drak a v roce 2019 Poslední aristokratka. Možná se vám vybaví záběry z originálně zařízené zámecké kuchyně, kde kuchařku bravurně zahrála známá herečka Eliška Balzerová. Kuchyň je v současnosti otevřená návštěvníkům a v zámecké cukrárně měli dobrou kávu a úžasné zákusky. Posledním bodem prohlídky byla zámecká kaple vybudovaná v letech 1712 – 1725 a zasvěcená sv. Janu Nepomuckému. Má bohatou barokní výzdobu od rakouského dvorního malíře J. I. Mildorfera, který vyzdobil například zvěřinec (dnešní kavárnu) na zámku v Schönburnnu nebo na Slovensku poutní kostel v Mariance a kostel v Podolínci. K areálu zámku patří i romantická zřícenina v pseudogotickém stylu, lovecký letohrádek a především krásná a rozsáhlá zámecká zahrada. Je to místo, kam se určitě vyplatí zajet a důkladně si celý areál prohlédnout.
My jsme pokračovali do Strážnice, kde jsme nastoupili na loď Ámos. Čekala nás plavba plavební komorou – Baťovým kanálem. Obdivovali jsme bujný biotop okolo, skoro připomínal přítoky Amazonky. Cestou nám průvodkyně vyprávěla o pohnuté historii stavby. V roce 1927 představil Tomáš Baťa záměr vytvořit vodní cestu vybudováním splavného kanálu. Jeho tragické úmrtí v roce 1932 přípravné práce na projektu přerušilo, ale v letech 1934 – 1938 se stavby ujal Jan Antonín Baťa. Vznikla plavební dráha dlouhá bezmála 52 km, která využívala tok řeky Dřevnice a Moravy a s využitím 14 plavebních komor spojila Otrokovice s Rohatcem. S využitelnou plavební hloubkou 1,5 m ji mohly využívat nákladní čluny s nosností do 150 tun. U každé plavební komory navíc vyrostl strážní domek pro obsluhu i s malým hospodářstvím. Na tehdejší dobu a technické možnosti to bylo unikátní dílo se zvedacími železničními mosty, ale také s mimoúrovňovou křižovatkou v místech, kde kanál křižuje řeku Moravu. Kromě dopravní trasy byl Baťův kanál i důležitou součástí závlahového systému, dodával vodu okolním hospodářstvím. Zajímavostí je, že první výletní loď – Mojena – vyplula už v roce 1939 a předznamenala tak dnešní využití tohoto ohromného díla. Hospodářsky byl Baťův kanál využívaný až do šedesátých let 20. století i přesto, že byl v době války významně poškozen a některé jeho části nebylo možné obnovit.
Do Strážnice jsme nezavítali, zato jsme se zastavili v obci Petrov, která je známá svým areálem vinných sklípků, prý je jich tam na osmdesát. Není divu, vlastně v každé vsi v této oblasti jsou vinné sklepy, protože všichni jejich obyvatelé jsou vinaři, a tak v každé rodině vzniká potřeba uchovávat výsledky těžké práce na vinohradě. V Petrově tuto vesnickou architekturu povýšili a stala se památkovou rezervací. Najdete ji pod názvem Plže a projít se po ní je jako návštěva přírodní galerie – každý sklípek je vymalovaný typicky moravskými ornamenty.
Poslední zastávkou našeho výletu bylo slovenské město Skalica, bývalé královské město, ve kterém se právě konal tradiční Trdlofest. Jak víme, trdelník je od roku 2021 zapsaný ve slovenském seznamu nehmotného kulturního dědictví a je držitelem ochranného zeměpisného označení. Správně bychom tedy měli trdelník ochutnávat pouze ve Skalici. A právě k tomu slouží zmíněný festival. Zúčastnili jsme se ho, abychom mohli ve farní zahradě hodnotit 5 druhů trdelníků a 5 různých vín s označením Skalický rubín, ale také proto, abychom si mohli prohlédnout zdejší kulturní památky. Nevynechali jsme farní kostel sv. Michaela s výraznou dominantní věží na náměstí, jezuitský kostel sv. Františka Xaverského se zpřístupněnými kryptami jezuitů a pak jsme zamířili do Záhorského muzea. Ve vynikajícím výkladu průvodkyně jsme se dozvěděli mnoho zajímavostí z dávné i nedávné historie města a mohli si prohlédnout rozsáhlou národopisnou a archeologickou expozici. Zaujala nás velká mapa, na které jsou vyznačeny všechny záhorské obce.
Součástí Záhorského muzea je i Spolkový dům, secesní stavba architekta Dušana Jurkoviče s nezaměnitelným rukopisem. Před zraky kolemjdoucích je skryta vnitřní výmalba divadelního sálu od Antoše Frolky a Joži Úprky, zato zvenčí můžeme obdivovat nádhernou mozaiku ve štítě, jejímž autorem je Mikoláš Aleš.
Konečně se i trochu vyčasilo, a tak byly naše procházky zajímavým městem docela příjemné. A navrch jsme si z Trdlofestu odnášeli domů – co jiného než originální skalický trdelník. Doma jsme mohli při chutném soustu povyprávět o příjemně prožitém dni.
Naše první zastávka byla na zámku v Miloticích, perle jihovýchodní Moravy. Majiteli zámku byl rod Seilern-Aspang. Původně vodní tvrz ze 14. století, na jejíž existenci dodnes odkazuje vodní příkop, byla v 16. století přestavěna na zámeček v renesančním slohu, kterému v 17. století přibylo další patro a rohové věže. V 18. století pak získal dnešní podobu, na jeho přestavbě a výzdobě se podílela řada věhlasných stavitelů. Při zařizování interiérů se řídili v té době italským módním vlivem, s citem komponovali nábytek, porcelán i tapety. Dnes ovšem z původního zařízení mnoho nezůstalo, zámek byl po uplatnění Benešových dekretů vyvlastněn a až v roce 1974 byl upraven pro návštěvníky, kteří se zde setkají spíš se stylizovaným zařízením své doby než s autentickým vhledem do života posledních majitelů. Nic to ale neubírá na skutečnosti, že přehlídka zámku s přímo luxusně působícími detaily – například vždy čerstvé květiny ve vázách, je zajímavou exkurzí do minulosti. Zámek si také „zahrál“ v českých filmech – v roce 1982 zde byla natáčena pohádka Za humny je drak a v roce 2019 Poslední aristokratka. Možná se vám vybaví záběry z originálně zařízené zámecké kuchyně, kde kuchařku bravurně zahrála známá herečka Eliška Balzerová. Kuchyň je v současnosti otevřená návštěvníkům a v zámecké cukrárně měli dobrou kávu a úžasné zákusky. Posledním bodem prohlídky byla zámecká kaple vybudovaná v letech 1712 – 1725 a zasvěcená sv. Janu Nepomuckému. Má bohatou barokní výzdobu od rakouského dvorního malíře J. I. Mildorfera, který vyzdobil například zvěřinec (dnešní kavárnu) na zámku v Schönburnnu nebo na Slovensku poutní kostel v Mariance a kostel v Podolínci. K areálu zámku patří i romantická zřícenina v pseudogotickém stylu, lovecký letohrádek a především krásná a rozsáhlá zámecká zahrada. Je to místo, kam se určitě vyplatí zajet a důkladně si celý areál prohlédnout.
My jsme pokračovali do Strážnice, kde jsme nastoupili na loď Ámos. Čekala nás plavba plavební komorou – Baťovým kanálem. Obdivovali jsme bujný biotop okolo, skoro připomínal přítoky Amazonky. Cestou nám průvodkyně vyprávěla o pohnuté historii stavby. V roce 1927 představil Tomáš Baťa záměr vytvořit vodní cestu vybudováním splavného kanálu. Jeho tragické úmrtí v roce 1932 přípravné práce na projektu přerušilo, ale v letech 1934 – 1938 se stavby ujal Jan Antonín Baťa. Vznikla plavební dráha dlouhá bezmála 52 km, která využívala tok řeky Dřevnice a Moravy a s využitím 14 plavebních komor spojila Otrokovice s Rohatcem. S využitelnou plavební hloubkou 1,5 m ji mohly využívat nákladní čluny s nosností do 150 tun. U každé plavební komory navíc vyrostl strážní domek pro obsluhu i s malým hospodářstvím. Na tehdejší dobu a technické možnosti to bylo unikátní dílo se zvedacími železničními mosty, ale také s mimoúrovňovou křižovatkou v místech, kde kanál křižuje řeku Moravu. Kromě dopravní trasy byl Baťův kanál i důležitou součástí závlahového systému, dodával vodu okolním hospodářstvím. Zajímavostí je, že první výletní loď – Mojena – vyplula už v roce 1939 a předznamenala tak dnešní využití tohoto ohromného díla. Hospodářsky byl Baťův kanál využívaný až do šedesátých let 20. století i přesto, že byl v době války významně poškozen a některé jeho části nebylo možné obnovit.
Do Strážnice jsme nezavítali, zato jsme se zastavili v obci Petrov, která je známá svým areálem vinných sklípků, prý je jich tam na osmdesát. Není divu, vlastně v každé vsi v této oblasti jsou vinné sklepy, protože všichni jejich obyvatelé jsou vinaři, a tak v každé rodině vzniká potřeba uchovávat výsledky těžké práce na vinohradě. V Petrově tuto vesnickou architekturu povýšili a stala se památkovou rezervací. Najdete ji pod názvem Plže a projít se po ní je jako návštěva přírodní galerie – každý sklípek je vymalovaný typicky moravskými ornamenty.
Poslední zastávkou našeho výletu bylo slovenské město Skalica, bývalé královské město, ve kterém se právě konal tradiční Trdlofest. Jak víme, trdelník je od roku 2021 zapsaný ve slovenském seznamu nehmotného kulturního dědictví a je držitelem ochranného zeměpisného označení. Správně bychom tedy měli trdelník ochutnávat pouze ve Skalici. A právě k tomu slouží zmíněný festival. Zúčastnili jsme se ho, abychom mohli ve farní zahradě hodnotit 5 druhů trdelníků a 5 různých vín s označením Skalický rubín, ale také proto, abychom si mohli prohlédnout zdejší kulturní památky. Nevynechali jsme farní kostel sv. Michaela s výraznou dominantní věží na náměstí, jezuitský kostel sv. Františka Xaverského se zpřístupněnými kryptami jezuitů a pak jsme zamířili do Záhorského muzea. Ve vynikajícím výkladu průvodkyně jsme se dozvěděli mnoho zajímavostí z dávné i nedávné historie města a mohli si prohlédnout rozsáhlou národopisnou a archeologickou expozici. Zaujala nás velká mapa, na které jsou vyznačeny všechny záhorské obce.
Součástí Záhorského muzea je i Spolkový dům, secesní stavba architekta Dušana Jurkoviče s nezaměnitelným rukopisem. Před zraky kolemjdoucích je skryta vnitřní výmalba divadelního sálu od Antoše Frolky a Joži Úprky, zato zvenčí můžeme obdivovat nádhernou mozaiku ve štítě, jejímž autorem je Mikoláš Aleš.
Konečně se i trochu vyčasilo, a tak byly naše procházky zajímavým městem docela příjemné. A navrch jsme si z Trdlofestu odnášeli domů – co jiného než originální skalický trdelník. Doma jsme mohli při chutném soustu povyprávět o příjemně prožitém dni.
1 zámek Milotice
2 interiér, čerstvé květiny
3 zámecká kuchyně
4 zámecká kaple
5 Český spolek u Baťova kanálu
6 plavba po Amazonce
7 sklep v Plži
8 sklep a sv Urban v Plži
9 Farský kostel sv Michal
Nejnovější komentáře