Minulé číslo Stříbrného větru přineslo článek o našich cyklických literárně-hudebních odpolední pod názvem Už vím co budu číst a v něm jsme se mohli dočíst o paní Reitznerové, která nečekaně v závěru akce přednesla báseň O. Scheinpflugové Dopis. Poměrně dlouhou a zpaměti. Snad by na tom by nebylo nic zvláštního, ale tato milá paní už oslavila své devadesátiny! Je dlouholetou členkou Českého spolku v Košicích, bylo by tedy chybou nevěnovat této dámě zvláštní pozornost a požádat ji o rozhovor. O setkání projevila zájem i ředitelka Veřejné knihovny Jána Bocatia Klára Kernerová a Helena Miškufová. Tak jsme se my čtyři setkaly v příjemném prostředí knihovny.
Paní Terezie Reitznerová, rozená Peterková, se narodila v Pohořelicích nedaleko Brna. Od svých 14ti let žila a studovala v Brně, protože po Mnichovské dohodě i Pohořelice zabrali Němci. Terezie byla velkou turistkou a lyžařkou, také ráda navštěvovala Vysoké Tatry.
„I když nebyl předpoklad pěkného počasí, vybrali jsme se na Lomnický štít. Po bouřce se ale ukázala na obloze nádherná duha, na ten zážitek nikdy nezapomenu.“
Zážitků z túr má mnoho. Dá se říct, že se do Košic vlastně dostala přes Tatry. Při jednom výstupu na Rysy potkala svého budoucího manžela Eugena. Vzpomínkou se jí tvář rozjasnila, bystré oči zazářily.
„Byl to velký fešák. A dobrý člověk,“ dodala. Tak se už jako paní Reitznerová v roce 1948 stěhovala do Košic.
“Byl to tak trochu skok do tmy,“ poznamenala paní Terézie.
„Proti Brnu byly Košice tehdy malé a bytové podmínky ne právě nejlepší. Trvalo dost dlouho než jsme se mohli nastěhovat do vlastního domu. S češtinou jsem v Košicích žádné problémy neměla. Přes město jezdily otevřené tramvaje a tak jsem do nich mohla za jízdy naskakovat právě tak jako v Brně. Poznávala jsem s manželem okolí Košic a velmi ráda vzpomínám na túry na lyžích na Lajošku. V letě jsme jezdili i na kole a vyjeli jsme i na Eriku.“
Narodila se jim dcera Marta. Po mateřské dovolené nastoupila do práce v Mototechně a později pracovala ve velkoobchodu s domácími potřebami. Ve svém okolí byla známá svým zájmem o literaturu.
„Ještě v Brně jsem byla odběratelkou knih Družstevní práce. Knihu Největší z pierotů mám podepsanou autorem F. Kožíkem. Mezi moje nejoblíbenější spisovatele patří K. Čapek. Čtu knihy v češtině i ve slovenštině, v podstatě ani nevnímám, v jakém jazyce je napsaná. Ani knihy psané v němčině mi nedělají žádný problém a může to být napsáno i švabachem Abych nezapomněla kurent, občas si německý text přepíšu právě kurentem,“ ukázala na Goebbelsův dopis v knize a vysvětlovala svým posluchačkám rozdíly v tvaru písma.
Poslední knihou, kterou dostala na Vánoce, je Lída Baarová, Josef Goebbels – prokletá láska české herečky a ďáblova náměstka od Stanislava Motla. Zhlédla několik filmů s Lídou Baarovou, proto jí kniha velice zaujala a ráda mnohé ke knize řekla. II. světovou válku prožila v Brně. „ Byly to těžké časy, moc těžké, zvlášť po atentátu na Heydricha, vy si na to nepamatujete, nerada na tu dobu vzpomínám.“
Stále platí, že kolik řečí znáš, tolikrát jsi člověkem. Paní Terezii mrzí, že se v Košicích nenaučila maďarsky, její tchýně totiž byla Maďarka. Moc si proto nepopovídaly, ale některé maďarské kulinářské recepty se od ní naučila. Manžel paní Terezie zemřel v roce 2003, do devadesátin mu chybělo jedenáct dní. Jejich manželství bylo krásné, s láskou na něj vzpomíná. Má dceru a vnučku, obě zubní lékařky. Ve svém domě bydlí sama, vaří si sama i malé nákupy si přinese, o ty větší se vždy postarají dcera či vnučka. S neuvěřitelnou energií se sama stará o zahrádku.
„Mrzí mne, že tento rok nebudou žádné meruňky, zato mi na zahradě kvetlo aspoň 400 tulipánů. Mrkev i petržel mám zasetou a doufám, že úroda bude lepší jak minulý rok,“ usmála se nad svou zahradnickou vášní.
Vzpomínaly jsme také na Věrku Priesolovou, která byla přítelkyní dcery paní Terezie. A nakonec našeho povídání úžasně aktivní drobná žena, která má už devadesátku za sebou, přijala nabídku zúčastnit se letošního NONSTOP čtení, které již po desáté organizuje Veřejná knihovna J. Bocatia v spolupráci s pražskou Jazzovou sekcí a které je internetem přenášené do světa. Zda to bude ta krásná báseň O. Scheinpflugové nebo něco jiného, to si ještě rozmyslí, uvedla šalamounsky.
Někteří senioři po odchodu do důchodu ztrácejí zájem o společenské dění, nemají koníčky, knihu nevezmou do ruky. Stávají se z nich zatrpklí lidé, kteří mluví jen o svých nemocech. Rok 2012 je rokem aktivního stáří. Terezie Reitznerová je živým příkladem, že aktivní může být člověk i v požehnaném věku. Přejeme jí dobré zdraví a těšíme se na další shledání.
Eva Balušíková
Nejnovější komentáře