Místní klub Českého spolku v Michalovcích uspořádal v těchto letních dnech cyklus přednášek s názvem Legendy českého malířství. Akce se konaly v galerii Zemplínského kulturního centra.
V naší historii máme osobnosti výtvarného umění zajímavé svým dílem i životem. Přednášející Mgr. Vlasta Vojníková vybrala pro diváky tyto tři nejznámější české malíře: Mikoláše Alše, Alfonse Muchu a Josefa Mánese.
První přednáška v červnu byla věnována Mikoláši Alšovi, který se zapsal do české historie hlavně výzdobou Národního divadla. Mikoláš Aleš (1852 – 1913) byl český malíř, kreslíř, dekoratér a ilustrátor, jedna z nejvýznamnějších osobností takzvané generace Národního divadla, klasik českého umění 19. století. V ranějším období tvořil v pozdně romantickém stylu, přičemž vycházel z odkazu Josefa Mánese, později směřoval spíše k secesi. V roce 1862 nastoupil do školy v Písku a pak na gymnázium. Začal se učit malířem a vstoupil do druhé třídy písecké reálky, kde studoval až do roku 1869, kdy odjel do Prahy na Akademii výtvarných umění. Během studia si přivydělával vyučováním kreslení a drobnými ilustracemi. V roce 1876 se zúčastnil demonstrace proti profesoru A. Woltmannovi. Aleš byl potrestán několikadenním vězením a vyloučen z akademie. Po předčasné smrti obou jeho bratrů zemřela také jeho matka. Otec se v roce 1874 znovu oženil, ale téhož roku zemřel. Aleš zůstal ve 22 letech zcela sám a bez prostředků a odjel natrvalo do Prahy.
V roce 1879 společně s Františkem Ženíškem zvítězil s cyklem Vlast v konkurzu na výzdobu foyer Národního divadla, šlo celkem o 14 lunet. Téhož roku, po sňatku s Marynou Kailovou, začala rodina bydlet na Malé Straně v Praze. Následně odjel na studijní cestu do Itálie a po svém návratu pracoval na čtrnácti velkých lunetách pro Národní divadlo a ilustracích pro Arbesův časopis Šotek. V roce 1889 vytvořil cyklus ilustrací národních písní Osiřelo dítě a následovaly další cykly. Alšovým posledním dílem byl akvarel Svatý Václav. Pro neshody s vedením Národního divadla v Praze ztratil na čas práci a pracoval pro různé časopisy, například pro slovenský Černokňažník, který vycházel v Martině. V té době cestoval po Slovensku, při druhé cestě navštívil i Bratislavu. Významným dílem Mikoláše Alše jsou jeho návrhy výzdoby domovních fasád, zejména ve spolupráci s Antonínem Wiehlem. Dle Alšových návrhů byly vyzdobeny domy v Praze, Pardubicích, Písku a Strakonicích.
Mikoláš Aleš zemřel na mozkovou mrtvici dne 10. července 1913 na Vinohradech. Pohřben byl na Vyšehradském hřbitově v Praze.
Druhá přednáška v červenci byla věnována celosvětově uznávanému malíři Alfonsovi Muchovi. Vyvinul vlastní estetické ideály a originální styl, který je dnes znám jako „styl Mucha“. Jeho práce jsou typické zobrazováním ideálů ženské krásy. Alfons Mucha (1860 – 1939) byl český malíř, grafik a designér období secese. Alfons Maria se narodil do rodiny soudního zaměstnance jako čtvrté ze šesti dětí. Malířské nadání měl Mucha již od mala. V té době se však ještě více než malování věnoval hudbě. Kromě hry na housle se Mucha, kvůli svému krásnému altu, zabýval i zpěvem. Jako fundatistovi mu byla církví hrazena studia na Slovanském gymnáziu, která ale nedokončil.
Na podzim roku 1885 složil Mucha zkoušku z figurálního malířství a byl přijat do předposledního ročníku na Akademii výtvarných umění. Tehdejší Mnichov byl uměleckým centrem dalece přesahujícím rámec střední Evropy. Nemalé procento tvořili studenti z českých zemí, které sdružoval spolek Škréta. Byli mezi nimi například Joža Uprka, Augustin Němejc, Luděk Marold nebo Karel Vítězslav Mašek, všichni Muchovi pozdější přátelé. V roce 1886 byl iniciátorem myšlenky sepsat pozdravný diplom, v němž škrétovci demonstrativně vystoupili na obranu Mikoláše Alše před útoky tisku a ve kterém jej jako reakci na to jmenovali čestným členem spolku. Aleš na toto mládežnické gesto nikdy nezapomněl a z pozdější korespondence je zřejmé, že si Muchovy tvorby velmi vážil. Na podzim roku 1887 odjel Mucha do Paříže, aby pokračoval ve svých studiích. Město bylo pravým opakem Mnichova – vše tu zářilo novotou a navíc se tu dařilo novým uměleckým směrům. V Paříži se následně usadil a pracoval jako ilustrátor a grafik.
Na přelomu let 1894 a 1895 se mu naskytla možnost vytvořit plakát k divadelní hře Gismonda se Sarah Bernhardtovou v hlavní roli, který mu téměř přes noc vynesl celosvětový věhlas a díky němuž se jeho jméno dostalo do popředí francouzské společnosti. Herečka později s Muchou uzavřela smlouvu o spolupráci na dalších šest let a on pro ni a její divadlo vypravoval hry, navrhoval kostýmy a další plakáty. Koncem století se Mucha stal významným a průkopnickým secesním umělcem. Navrhoval a zveřejňoval reklamní plakáty, bohaté ilustrace a řadu dekorativních panelů, tematicky založených na zobrazování přírody. Vytvořil velké množství kreseb, pastelových či akvarelových studií a designových návrhů pro interiéry, užitkové předměty a šperky. Jeho životním dílem je cyklus velkoformátových pláten Slovanská epopej, na kterém pracoval téměř osmnáct let. Můžeme ji vidět a obdivovat v Moravském Krumlově. Bohužel město Praha nedodrželo slib, který umělci dalo při darování obrazů, že pro Epopej postaví speciální pavilón.
Třetí přednáška v srpnu byla opět věnována zajímavé osobnosti našich dějin, která se podílela na vytvoření podoby Pražského orloje. Josef Mánes (1820 – 1871) byl český malíř, ilustrátor, grafik a designér, jeden z nejvýznamnějších představitelů českého romantismu. Je považován za mistra české figurální malby i krajinomalby v období romantismu a realismu. Patřil k nejplodnějším tvůrcům své generace, zejména v oboru portrétů. Soupis jeho díla čítá téměř 500 položek, z toho 130 olejomaleb, kolem 150 akvarelů, studií a kreseb. Duševní chorobě podlehl 9. prosince 1871. Nejznámějším Mánesovým dílem je Josefina (1855) – smyslný portrét dívky s odhalenými ňadry, který až do Mánesovy smrti nikdy neopustil jeho ateliér. Obraz, v novinách označovaný jako „česká Gioconda“, vyvolal spekulace o jeho ženské předloze, ale podle typologie tváře, která se v Mánesově díle opakuje, jde spíše o idealizovaný ženský portrét.
Mánesova kalendářní deska na Pražském orloji
Malíř považoval zakázku za prestižní a chtěl udělat pro Prahu monumentální dílo. Ke všem svým dílům kreslil mnoho předběžných studií. Měl velký vztah k přírodě, k lidské práci a k prostému člověku. Na orloji chtěl vyjádřit činnosti na českém venkově ve středověku. V jeho době to bylo živé téma.
Základní výtvarné řešení Mánes zachoval v duchu staré desky. Dominuje zde kalendářní cyklus s dvanácti kruhy s motivy měsíčních prací a dvanáct menších se zodiakálními znameními. Mánesovy alegorické obrazy jsou srozumitelné. Měsíc leden je oslava narození dítěte jako Nového roku, v únoru si sedlák nahřívá nohu u ohně a žena nese dříví, v březnu sedlák oře, v dubnu uvazuje stromky, v květnu si mládenec zdobí klobouk a dívka trhá květy, v červnu kosí trávu, v červenci srpem žne pšenici, v srpnu mlátí obilí, v září je doba setby, v říjnu sklízí hrozny, v listopadu kácí dub a připravuje dřevo na zimu, v prosinci pak zabíjí prase. Krajinné prvky v pozadí pak připomínají motivy z Čech – Bezděz, České Středohoří, horu Říp, Kunětickou horu, hrad Trosky.
Zcela osobitě pojal na desce zodiakální znamení. U nich použil pouze abstraktní zlaté pozadí. Vyobrazení zvířat doplňují malé a hravé dětské baculaté postavičky – putti. Postavy ve Vodnáři, Střelci, Vahách a Panně namaloval s vlajícími šaty a bez postaviček, ale v Blížencích má putti pochopitelně dva. Po obvodu desky je úzké mezikruží s 365 paprsky. Zevnitř jsou čísla dnů v měsíci a tzv. nedělní číslo. Dále je slovně uveden světec, kterému ten den náleží pevný církevní svátek. Úplně na obvodu jsou uvedeny slabiky cisiojánu. Tuto část pro orloj navrhoval básník Karel Jaromír Erben, v té době pražský archivář. Nová deska vznikla při rozsáhlých rekonstrukcích v polovině 19. století, které daly celému orloji v podstatě dnešní podobu.
Josef Mánes smlouvu na zakázku podepsal, i když byl nabízený honorář poloviční, než požadoval. Neměl ani tak velký atelier, kam by mohl desku umístit, a tak pracoval v provizorních podmínkách v prostorách radnice. Kromě toho čelil výhradám a připomínkám členů komise. Malíř byl nervní člověk s chatrným zdravím a tyto okolnosti se ho nepříznivě dotýkaly. Nechtěl opustit své výtvarné pojetí. Nedbal ani rad přátel s odkazem na starou pověst, že kdo výrazněji zasáhne do orloje, tak nebude dlouho žít. Snad uvažoval i o odstoupení od práce, ale snaha o dokončení byla silnější. Přesto při slavnostním uvedení orloje do provozu nebyla deska hotová. K odhalení byla připravena v květnu, ale vzápětí vypukla prusko-rakouská válka, a tak byla odhalena až 18. srpna 1866 s velikou slávou. Na celé té slávě autor, již nemocný Josef Mánes, chyběl.
Tři přednášky připomněly tři osobnosti, které se významnou měrou zapsaly do naší historie. Účastníci získali nové poznatky o neobyčejných životech umělců. Ukázky z jejich tvorby jen umocnili zážitek ze setkání s legendami českého malířství.
Mgr. Vlasta Vojníková
MK ČS Michalovce
Nejnovější komentáře