Čas od senoseče k česání jablek, to jsou přibližně prázdniny. Vůně sena střídá česání třešní, lahodné jahodové týdny, pak přijdou na pořad dne višně, rybíz, maliny, angrešt, první jablka, kterým se u nás říkalo žňovky, hrušky máslovky, které přišly vhod v době veder, žní a požárů, jimiž hořela celá země. Ti nejstarší z nás vzpomínají, jak běhali po strništi bosi, brouzdali v potůčcích a z lesa nosili plné koše hřibů. Mámy zavařovaly okurky, co týden bylo na stole lečo, protože co s tolika rajčaty a paprikou, později přibyly cukety, lahůdkou byly první brambory, na stole nesměla chybět koprovka s bramborovým knedlíkem, a protože masa pro všední dny moc nebylo, stačily k tomu vajíčka na tvrdo, po večerech pak u táboráků prskaly tuny buřtů, k říčkám se chodilo pytlačit, aby byly taky ryby. Bábinky objížděly poutní místa, a když sebou braly vnoučata, došlo i na zoologické zahrady, hrady a zámky, samozřejmě nebylo lze obejít zmrzlináře a houpačky a stánky s tureckým medem, cukrovou vatou a perníčky.
A nikdo neřešil vedra k zalknutí, alergie na všechno, nač si člověk vzpomene a sedřená kolena nebo štípance od včel a vos. Večer stačilo trochu se ošplíchat vodou čerstvě vytaženou ze studny, ze které brněly zuby, pak kus chleba s povidly a do postelí jsme padali jak mouchy. Nějaká televize nám vůbec nechyběla, při pohádkách se střídala bábinka a rádio. A tábory byly pro nás výzvou prožít další dobrodružství. Určitě jsme neřešili politiku. Více nás zajímalo, jestli někdo svede sníst mouchu nebo žížalu. Navíc, když byl někdo hloupý, tak jsme mu to řekli, a když se někdo nedokázal vtěsnat do své kůže, dostal nakládačku, a když to nestačilo, zasáhl dědečkův bič.
V žádném případě to neznamená, že bych schvaloval tělesné tresty. Jenom jsme měli o hodně blíž k ráznému a radikálnímu řešení momentálního problému. Žádné traktáty, žádné hluboké psychologické vnory, žádné řešení jakýchsi iluzorních zranění z dob předchozích. Byli jsme krásně nekorektní a autentičtí.
Tábor dneska? To je především nekonečná odpovědnost, kterou na sebe berou jeho organizátoři. Už při přihlašování musí vědět, jestli dítě, které by na táboře mělo strávit hezký čas, nemá některou z milionu alergií, jestli není vegetarián, vegan, entomofág, maso nebo všežravec nebo nějaký jiný exot se speciálními nároky na stravu. Samozřejmostí musí být kvalitní wi-fi připojení, aby mohly maminky 24 hodin denně kontrolovat, co se s jejich mazlíčkem děje. Klimatizované chatičky zatím ještě nejsou v běžné nabídce, ale i k tomu spějeme. Předpisy určují, kolik dětí maximálně může mít v péči jeden dospělý. Na přípravu jídla musí být kvalifikovaný personál, nesmí chybět zdravotník. Prostě, když si přečtete, za co všechno musí nést odpovědnost vedení tábora, řeknete si, že to radši neorganizovaně postavíte stan na zahradě (pokud ji máte) a děcka budou mít vzrůšo úplně stejné. Protože jet dnes na tábor, to je skoro jako jet k moři, a někdy je to moře snad i levnější.
Pokud si pamatuji, léto bylo vždycky označováno jako okurková sezóna. Kromě toho, že zmíněné okurky byly opravdu všude, na sladko, na slano, s octem a cukrem, na kolečka nebo jenom tak jak jsme je odtrhli, křupavé i s trochou hlíny. A kromě nich toho už moc nebylo. V létě se nepolitizovalo, moc nepracovalo, témata pro noviny a časopisy se vyndávala ze spodních šuplíků a šéfredaktorům hrůzou vstávaly vlasy, když viděli ty závěje prázdných stránek.
Co by za to dali redaktoři dneska. Kam se podíváš, všude samé politikaření, politické namlouvání, předvádění vlků v beránčím rouše, slibotechny, zářivé úsměvy, pozvedávání dětí, najednou objevená láska k folkloru a tradicím, fotbalová klání a k tomu lesy billboardů s těžko zapamatovatelnými slogany, ve schránkách každou chvilku nová nadílka vizí, co se zemí dovedou ti, kteří chtějí získat náš hlas.
To snad radši ty okurky.
I když… Jak jsem tak brouzdal internetem, najednou se mi objevila historie opravdu tradičních znojemských okurek pěstovaných a nakládaných u nás od nepaměti. Zásluhu na tom má znojemský opat Sebastián Freytag, který v druhé polovině 16. století přivezl okurky z tehdejších Uher a začal s jejich pěstováním. Postupně získaly věhlas a od poloviny 19. století už patřily k důležitým komoditám, které nabízeli znojemští pěstitelé. Odtud už byl jenom krok k jejich uchovávání, a tak vznikly první nakládané okurky s charakteristickou chutí. Speciální nálev je dodnes přísně střeženým tajemstvím. Po meziválečné krizi následoval prudký rozvoj okurkářství, mnozí pamatují jak družstvo Znojmia, tak podnik Fruta Brno. Po revoluci přišel krach, v roce 2002 přišlo o práci 120 lidí. Ochrannou známku koupila firma Hamé Babice, přesunula výrobu do Bzence. A v roce 2008 přišla norská firma Orkla, která koupila nejen Hamé, ale také několik dalších potravinářských fabrik. A letos závod v Bzenci končí, o práci přijde 250 lidí, a co bude s okurkami, to už je přímo globalistická tragikomedie. Orkla bude dále produkovat nakládané okurky pod značkou Znojmia, jenom není jasné, kde bude sídlit výroba. A zpracovávat se budou okurky z Polska, Maďarska a Albánie, protože okurky pěstované kolem Znojma prý nejsou vhodné pro zpracování sterilizací.
Tak vlastně nevím, co je lepší si pro okurkovou sezónu vybrat. Snad nejlepší by bylo vrátit se do dětství, kdy jsme nic neřešili a celý svět nám ležel u nohou. Zatím jsem ovšem nezaznamenal zprávu o úspěšné misi strojem času třeba jenom do předchozích týdnů.
Jiří Zaťovič
Nejnovější komentáře