I když jsem v praktickém životě pracoval jako hygienik ve státním zdravotním dozoru, přece jen mou životní láskou byla vždy hudba. V mládí swingová, v současnosti už každá dobrá. Vždy mne však zajímala i literatura faktu a tak jsem se v seniorském věku věnoval psaní knih, ve kterých úročím poznatky získané v životě. Tak tedy vznikla i moje nejčtenější kniha, slovensky se jmenuje Pozitívne správanie. Dohodl jsem se s paní Miluší Babjákovou, která vzorně organizuje sympatická a hodně navštěvovaná čtvrteční společenská posezení v košickém Českém spolku, na programu u klavíru s názvem Pozitivně myslet a jednat. Jistě nepřekvapí, když řeknu, že významným předpokladem pozitivního přístupu k životu je kladný vztah k hudbě. Nedovedu si představit člověka pozitivně myslícího, který by neměl rád hudbu. Vždyť ta nás odvádí od zlých nálad, a když si umíme zazpívat, hned se zdá být život lepším. Jistě známe i obor zvaný muzikoterapie. Svůj program často začínám klavírním přednesem skladby Wonderful World. Jedná se o světový evergreen, v překladu Báječný svět, skladbu proslavil Louis Armstrong. Ale hned se zamyslím nad názvem. Je ten svět vskutku tak báječný? Vždyť neslyšíme o jiném, než o nepravostech a velkých utrpeních. Ano, odpovím, ale přece jen na každém z nás záleží, zda a čím přispějeme k lepšímu životu a jaký si ten svět, alespoň náš dnešní mikrosvět, uděláme. Tak se bavme, zpívejme a veselme se, nikdy ne však na úkor druhých.
Dalším důležitým fenoménem pozitivního myšlení je humor. Ten, kdo umí i problémové záležitosti převézt na humor, vyhrává. Je statisticky dokázáno, že lidé, kteří jsou veselí, žijí déle. Kdo se směje a zpívá si, ten nebojuje. A tak vždy při svých vystoupeních přítomné společnosti nabídnu několik veselých příhod.
Jsem optimistou a věřím, že slušných lidí je více než těch zlých. Ti špatní jsou však hlučnější a proto se zdá, jako by zlo převažovalo, což, myslím si, není pravda. Abychom však poznali dobro, je třeba znát i zlo. Jinak by si totiž člověk myslel, že je všechno ideální. Ale když zjistí, že tomu tak není, potom si začne více vážit toho dobrého.
Nikdy nic nepodceňujme, nevíme, co budeme kdy potřebovat. Jeden turista se prodírá suchou a horkou pouští a hyne žízní. Najednou vidí pána, který cosi prodává: „Máte vodu?“ vyhrkne v zoufalé naději. „Vodu nemám, prodávám však kravaty,“ suše odpoví příchozí. „Jste blázen či co? Jděte mi z cesty, potřebuji vodu!“ rozčílí se pocestný a pána hrubě odstrčí. S vyplazeným jazykem se turista dobelhá k jedné oáze a s posledním dechem zavolá na obsluhujícího: „Vodu, rychle vodu!“ Číšník však zkříží ruce nad hlavou a chladně prohlásí: „Pane, my jsme slušný podnik a vstoupit k nám může jen člověk s kravatou.“ A tak náš turista, protože nemá kravatu, umírá žízní.
Fanatizmus je špatná vlastnost a měli bychom se jí vyvarovat. Platí to i pro sport. Příkladem může být fotbalový fanoušek vášnivě sledující průběh utkání. Vedle něho je jedno prázdné sedadlo. „Jak to, že vedle vás nikdo nesedí, vždyť je už dávno všechno vyprodané?“ ptají se okolosedící. „Místo jsem koupil pro manželku a ta bohužel zemřela,“ konstatuje pán. „To je smutné! Ale proč jste nevzal někoho jiného z rodiny?“ diví se sousedi. „Všichni jsou teď právě na pohřbu manželky,“ stroze oznámí dotyčný.
V práci jsem se často setkával s problematikou správného životního stylu. Též připomenu jednu příhodu, která hovoří za vše. V určité společnosti se nachází velmi starý pán a moderátor přítomné televize se ho ptá na jeho věk. „Je mi už devadesát a celý život jsem žil skromně, nekouřil a správně se stravoval. Tak se mi podařilo zachovat si dobré zdraví,“ vysvětluje stařec. Náhle se objeví pán vzhledem ještě starší a už i bídně vypadající. I ptají se ho: „A vy stařečku jak jste se dožil tak vysokého věku?“ „Ale to já zase jsem hýřil, kouřil, pil, s děvčaty flámoval!“ „A kolik je vám vlastně let?“ zní otázka redaktora. „Třicet,“ vyhrkne dotázaný.
V naší společnosti, kde právě probíhá beseda o pozitivním myšlení, se nachází převážně dámy středního věku. Aktuálně konstatuji, že ideální je vytvářet si co možno nejvíc kladných zážitků v mládí. Tak, aby bylo v seniorském období na co vzpomínat. Vždyť vzpomínky je to jediné, co vám nikdy v životě nezmizí, ani vám je nikdo nevezme. Můžete ztratit blízké, majetky, finance, ba i zdraví, ale vzpomínky? Ty vám navždy zůstanou, až do smrti. Proto by měly být jen ty nejkrásnější a nejpovzbudivější.
Program vždy končím u klavíru hraním romantických starých evergreenů. Při nádherných českých nebo slovenských lidovkách se přítomní rozezpívají a jejich veselé hlasy je slyšet i dávno po ukončení programu. Cíl projektu byl tedy splněný.
Ing. Otakar Krásenský, Český spolek, MK Michalovce
Nejnovější komentáře