Průvodce po trase zasvěcené bojům – 2. úsek: Košická Belá – Medzev

Průvodce po trase zasvěcené bojům – 2. úsek Košická Belá – Medzev
(historické skutečnosti, týkající se popisu bojů jsou v textu uvedeny kurzívou)

Trasa legionářské stezky je vedena ve směru od severovýchodu na jihozápad, což znamená od výchozí obce Kysak přes Košickou Belou a Medzev do Turně nad Bodvou.
Stezka je rozdělena na tři úseky tak, aby se každý z nich dal absolvovat v rozpětí 5 až 10 hodin pěší chůze. Jednotlivé úseky je možné spojit, případně absolvovat jen část stezky z kterékoliv východiskové obce. K etapám jsou přiřazeny jejich délky v kilometrech a celkový čas potřebný na jejich zdolání průměrnou turistickou chůzí. Uvedeny jsou také důležité lokality daného úseku, vzdálenosti mezi nimi a jim odpovídající mezičasy. Pro případ postupu od jihozápadu k severovýchodu jsou uvedeny i časy potřebné k zdolání úseků v opačném směru.
Celková délka legionářské stezky od Kysaku až po Turňu nad Bodvou měří 60,3 km a na její absolvování je potřebných 20 h 15 min. chůze, v opačném směru 20 h 30 m chůze. O ubytovacích možnostech a ostatních službách pro turisty jsou informace uvedeny v popisu jednotlivých částí trasy.
Současně je potřebné dodat, že popis trasy bojů ve směru Kysak – Košická Belá – Medzev – Turňa nad Bodvou ne vždy koresponduje s chronologickým sledem bojů, které se v roce 1919 na jednotlivých uváděných místech odehrály.

II. úsek:

II. úsek – opačný směr:

Košická Belá leží v severovýchodní části Slovenského rudohoří, v dolině potoku Belá, která odděluje celky Čierna hora a Volovské vrchy. První písemné zmínky o obci, o jejíž vznik se zasloužilo město Košice jako majitel zdejších lesů, jsou z roku 1397. Původní název obce byl Jánova ves (Villa Johannis), obec ho získala po bývalém majiteli tohoto území. Byl jím komorní hrabě Hanuss (Johannus). Od jeho dědičů odkoupilo toto území město Košice. Původní slovenské obyvatelstvo se věnovalo práci v lese, dřevorubectví, tkaní plátna, pálení dřevěného uhlí a vápna, práci v měděných a železorudných dolech. Zdejší doly zanikly v první polovině 19. století. Ze stavebních památek obce můžeme uvést barokově – klasicistickou budovu katolické fary z druhé poloviny 18. století.

Na místě starého kostela Svaté krve, který zbořili v roku 1936, stojí od roku 1941 nový římskokatolický kostel. Projektoval ho košický stavitel Július Wirth. Na dolním konci obce je budova bývalého hostince, pochází asi z roku 1835. V blízkém okolí obce jsou vhodné podmínky na letní i zimní rekreaci a turistiku. Čtyři kilometry na severozápad při vodní hladině Ružínské přehrady se nachází několik rekreačních zařízení (autocamping Zlatník, hotel Sivec, restaurace Bradan a jiné). Je zde také hodně soukromých víkendových chatek. Jihozápadně od středu obce jsou rekreační zařízení s letním koupalištěm.

Před příchodem Maďarské rudé armády do Košic československé jednotky bez boje opustily město. Třicátý pěší pluk pod vedením podplukovníka Františka Berana ustoupil západním směrem přes obce Nižný a Vyšný Klátov. Přechodem přes horské sedlo Jahodná a údolí potoka Belá přišel pluk do Košické Belé a Košických Hámrů (severozápadně od Košic), kde od 7. června zůstal pluk dislokovaný. Následujícího dne 30. pěší pluk obsadil i bývalé nádraží Košické Hámre na trati Košice – Kysak – Margecany. Důvodem byla snaha nepřipustit postup nepřítele na západ od nádraží Kysak a Velká Lodina, které měl nepřítel pod kontrolou. K boji s 40. a 101. pěším plukem nepřítele došlo v dnech 8. – 9. června a 17. – 18. června 1919. Boj se odehrál na linii kóta 703 m (nyní Vreteník) – sedlo Jahodná – Železný vrch (817 m) jižně od obce Košická Belá. Vreteník a Železný vrch byly v průběhu bojů několikrát obsazené vojsky maďarských bolševiků a znovu dobyty příslušníky 30. pěšího pluku. Zvlášť urputné boje o tyto strategické body se uskutečnily v dnech 17. a 18. června, s velkými ztrátami na životech na obou stranách. Podle nejnovějších zjištění při těchto bojích ztratil 30. pěší pluk 26 mužů a zraněných zůstalo několik desítek vojáků. Maďarské síly útočily na pozice 30. pluku od severu z vrchu Pokrivy (888 m), od Košic z doliny Čermeľa a přes sedlo na Jahodné. Navíc útočily z jihu od Vyšného Klátova a Prednej holice.
Mohutná ofenzíva 1. a 6. divize III. armádního sboru Maďarské rudé armády, která začala v časných ranních hodinách 18. června, trvala celý den a po urputných bojích vytlačila osamocený 30. pěší pluk z jeho pozicí v Košické Belé a v Košických Hámrech. Ve večerních hodinách pluk ustoupil severozápadním směrem přes Folkmárské sedlo (545 m) do deset kilometrů vzdáleného Veľkého Folkmáru, který se už nachází mimo uvedenou oblast.

Ve dnech 8. – 9., ale hlavně 17. – 18. června 1919 zahynuli v boji z příslušníků 30. pěšího pluku Československého vojska vojáci Otto Adámek, Josef Barva, Stanislav Blažek, Jan Gerišer, Josef Hejna, František Hofman, Jaroslav Hruška, Václav Klusoň, Viktor Langer, Václav Mandýs, Václav Pomezný, Jan Prorok, Jan Slavík, Josef Vachálek, Emil Vater, Josef Vlásek, František Zoubek; svobodníci František Franc, Jan Hrnčíř, Vratislav Malec, Josef Šponar, Josef Turyna; desátníci František Marek, Roman Semerák a četaři František Chládek a Jan Karlík. Na hřbitově v Košické Belé je pochovaných 21 hrdinů, voják Viktor Langer, desátník František Marek a četař František Chládek byli pochováni v Košických Hámrech. Další dva vojáci byli pochováni na jiných místech, Václav Mandýs v Ružíně a Jaroslav Hruška ve Veľkém Folkmáru. Příslušníci pluku byli pochováni původně přímo na bojišti, především na Železném vrchu, ale i jinde, hlavně v okolí Košické Belé. Příslušníci I. praporu 30. pluku již po bojích v roce 1919 postavili na nejvyšším bodě Železného vrchu kamennou mohylu s kovovou tabulí a s tímto textem:

Za svobodu slovenských bratří položili zde své mladé životy v boji dne 18. 6. 1919: četař Chládek Fr., nar. 1894, Dol. Dobrouč, desátník Semerák Roman, nar. 1894, Studnice – Náchod, svob. Šponar Josef, nar. 1897, Ústí n.Orl., svob. Malec Vratislav, nar. 1894, Opočno, střelec Blažek Stan., nar. 1897, Dol. Dobrouč, střelec Barva Josef, nar. 1898, Vys. Mýto, střelec Prorok Jan, nar. 1894, Bohdaneč–Pardubice, střelec Slavík Jan, nar. 1898, Lhota Chroustovická, střelec Zoubek Frant., nar. 1894, Litininy–Pardubice. Vy všichni, kdož přijdete z Čech, zvěstujte krajanům, že my zde mrtví ležíme jak zákony kázaly nám. My, kteří živi zůstali, vám na věčnou upomínku postavili tento pomník. Důstojníci a mužstvo I. praporu 30. p. pluku.

Pravdou zůstává, že již za pět let neznámí odpůrci státu tuto tabuli zničili. Četnická stanice v Košických Hámrech uskutečnila v květnu 1922 exhumaci pohřbených ze všech známých hrobů v okolí Košické Belé. Pozůstatky padlých byly uloženy v několika rakvích do společného hrobu na hřbitově v Košické Belé. Nové pietní místo bylo slavnostně vysvěceno 24. května 1922 a patronát nad ním převzala zdejší školská mládež v čele s učitelkou Gočálovou. Litinový kříž a tabuli se jmény devíti padlých zhotovili o něco později v slévárně Ernesta Jacobse v Košických Hámrech. Tehdy nebyla známá jména všech zde pochovaných 21 příslušníků 30. pěšího pluku. Na dodnes existující tabuli je uvedených jen devět jmen. Z toho dvě jména nepatřila žádnému zde padlému (Jan Kovář, Karel Lisický) a dvě jsou zkomolená (Barna – správně Barva, Prokop – správně Prorok). Jména dalších 12, ve skutečnosti vlastně 14 zde pochovaných vojáků nebyla v čase zhotovení tabule ještě známá. Také rok bojů 1918, uvedený na tabuli, je nesprávný. Kamennou mohylu na Železném vrchu se při příležitosti 10. výročí bojů rozhodl obnovit 100. sbor Slovenské ligy z Košic v čele s MUDr. Jánem Slabejem.

Práce na obnovení mohyly a zhotovení nové litinové tabule vedl Ing. Pelc, materiál na mohylu dodala bratislavská firma Kodl, litinovou tabuli zhotovili opět v Košických Hámrech. Za přítomnosti účastníků zdejších bojů, představitelů armády, státních orgánů a obyvatel Košické Belé a Opátky obelisk slavnostně odhalili 15. září 1929. Slavnostní projev přednesl předseda Slovenské ligy v Košicích Dr. Ján Slabej. Národní písně zazpívali žáci Lidové školy v Košické Belé pod vedením učitelky Gočálové. Přítomné pozdravil zástupce 30. pěšího pluku Aloise Jiráska, účastník zdejších bojů kapitán Antonín Pospíšil. O památník se zavázal pečovat starosta Košické Belé. Při velké manifestaci 20. června 1930 byl obelisk slavnostně vysvěcen. Po pietním aktu na obecním hřbitově se zástupci okresního úřadu, armády, spolků a 30. pěšího pluku, spolu s početným obyvatelstvem Košické Belé a Opátky vydali na Železný vrch. Při obelisku odzněly kromě jiných projevy tajemníka Slovenské ligy v Košicích Antona Prídavka, zástupců 30. pěšího pluku, št. kapitána Josefa Ejema a Josefa Dudka. Národní písně zazpívali žáci základních škol z Opátky a Košické Belé pod vedením učitelů Hromady a Gočálové. Památník vysvětil prof. J. Kováčik. Během druhé světové války stál obelisk přímo na nové maďarsko–slovenské hranici. I když existence obelisku byla pro oba státy politicky nepřijatelná, zůstal neporušený. Zničen byl až začátkem 60. let, kdy na temeni Železného vrchu postavili stožár pro přenos televizního signálu. O záchranu těžké litinové tabule ze zbořeného obelisku se přičinil obyvatel Košické Belé Ján Urbanský a žáci místní základní školy, kteří pod vedením učitelky Ireny Benckové dopravili několik desítek kilogramů vážící tabuli dolů do obce.
Po prohlídce hrobu jednadvaceti padlých příslušníků 30. pěšího pluku na obecním hřbitově v Košické Belé se od rozcestníku turistických značek (modrá a žlutá) pod kostelem vydáme po žluté značce obcí dolů. Asi po 200 m u dětského hřiště poblíž obecního úřadu opustíme hlavní komunikaci a zahneme vlevo nahoru ulicí vedoucí mezi rodinnými domy proti proudu Kamenného potoka. Nad obcí přejdeme pod novým úsekem státní cesty 547 a kolem fotbalového hřiště souběžně s Naučnou lesní stezkou Košická Belá stoupáme stále strměji k lesu. Dobře značená žlutá turistická trasa vede úzkou lesní cestou a později podle potoka do strmého stoupání.
Výstupem dojdeme k soutoku potoků. Vydáme se křížem přes širokou cestu, sloužící na svážení dřeva přímo strmě nahoru podél bukového lesa. Při sloupech elektrického vedení vyjdeme na louky s mimořádně hezkou atmosférou, kterou tvoří mohutné solitéry bříz, krmítka pro zvěř a posed. Na horní hranici louky zabočíme doprava a kolem televizního vykrývače přicházíme k obnovenému obelisku, informační tabuli a turistickému směrovníku.
Už v roku 1996 uvažoval Obecní úřad v Košické Belé o nové instalaci pamětní tabule 30. pěšího pluku na některém vhodném místě v obci, případně v jejím okolí. Podnik Městské lesy Košice jako majitel zdejších lesů dal k umístění tabule písemný souhlas. Když se autor této publikace dověděl od paní Ireny Benckové o tom, že tabuli z bývalého obelisku ještě stále uchovává Obecní úřad v Košické Belé, došlo k zdokumentování jejího stavu.
Na litinové tabuli s rozměry 86 x 69,5 cm a tloušťce 2,7 cm je tento slovenský nápis:

Keď nepriateľ siahol na mladú našu vlasť
my s láskou sme šli položiť životy naše za
Vašu slobodu. Bez slobody niet života. Vám
slobodu môže dať len Československý štát.
Milujte ho, ako sme ho my milovali.
Četár František Chládek, nar. r. 1898 v Přelouči v Čechách.
Desiatnik František Marek, ďalšie dáta neznáme.
Neznámy vojak 30. streleckého pluku.
Vojak Jozef Vlášek, (správně Vlásek – pozn. aut.)
Desiatnik Roman Semerák
Vojak Stanislav Blažek
Vojak František Doubek (správně Zoubek – pozn. aut.)
Vojak Jozef Barna (správně Barva – pozn. aut.)
Vojak Ján Prokop (správně Prorok – pozn. aut.)
Vojak Jozef Šponar, nar. r. 1897 v Ústí nad Labem.
Vojak Vratislav Málek, nar. r. 1894 v Opočne (správně Malec)
Vojak Ján Kovář (nepravdivé jméno – pozn.aut.)
Vojak Karel Lysický (nepravdivé jméno – pozn.aut.)
Jedenásť neznámych vojakov od 30. streleckého pluku
Vojak Ján Hejna z Pardubíc.

Ani údaje na této tabuli nejsou úplně přesné, jak to vyplývá z předcházejícího textu. O existenci tabule byl informován i Český spolek se sídlem v Košicích a tenkrát se zrodila myšlenka umístit litinovou pamětní tabuli přímo na Železném vrchu do obnoveného obelisku. Začala spolupráce obce a Českého spolku. První jednání zainteresovaných se uskutečnila v jarních měsících roku 1999. O obnovení pomníku se uvažovalo k 18. červnu 1999 při příležitosti 80. výročí bojů, což se nepodařilo. Vytyčení původního místa na stavbu obelisku se za pomoci nejstarších pamětníků obce podařilo uskutečnit až v srpnu 1999, kdy byl na místo vyvezený i potřebný stavební materiál. Snímek původního obelisku vlastnil autor publikace a na jeho základě vyhotovila Ing. Ludmila Čermáková z Košic jeho nový projekt. Samotný obelisk byl zhotoven z kamene ve dnech 16. – 20. června 2000 Františkem Adamníkem a Miroslavem Gregorovičem. Zámečnícké práce provedl Jozef Kissiday ml. Všichni tři jsou obyvatelé Košické Belé. Původní litinová tabule byla vsazena do obelisku 20. října 2000, upevnění nové menší informační tabule ze zadní strany, spolu s vykonáním terénních úprav se uskutečnilo 27. října. Datum 29. říjen 2000 byl dnem slavnostního odhalení obelisku. Na aktu se zúčastnil generální konzul České republiky na Slovensku JUDr. Josef Byrtus, přednosta Okresního úřadu Košice – okolí Ing. Ľuboš Pastor, starosta Košické Belé Miroslav Ruščák. V hojném počtu se aktu zúčastnili také zástupci a členové Českého spolku i turistická veřejnost. Ředitel Státní vědecké knihovny v Košicích podrobně informoval přítomné o historii bojů a dějinách pomníku.

Ze Železného vrchu se vydáme po žluté značce dál na jihozápad po příjemném chodníku s mírným klesáním. Potom klesání přestane a pokračujeme přes mladý les na temeni vrchu. Znova vejdeme do staršího lesa a touto stezkou nejprve stoupáme a potom pohodlně za 35 min. přijdeme k rozcestí turistických chodníků při kapličce na Prednej Holici. Tím jsme se po žluté značce dostali na hlavní hřeben Volovských vrchů. Kaplička z roku 1991 s vnitřním zařízením z předcházející kapličky stojí na starém poutnickém místě, kde už okolo roku 1900 stála Boží muka. Blízkým sedlem procházeli muži z Hýlova a Vyšného Klátova s povozy naloženými dřevěným uhlím, určeným pro potřebu Košických Hámrů. K tomuto místu a dál až po Kojšovskou hoľu vedl už od konce 19. století z Košic turistický chodník, vyznačený Turistickým kruhem košického okolí. V roku 1914 pár metrů nad Božími mukami ve výšce 908 m postavila Košická sekce Uherského karpatského spolku srubový nikým nespravovaný útulek. V květnu 1914 byl útulek uveden do provozu jako první turistická chata v okolí Košic. O její vznik se zasloužil hlavně košický lesmistr Karol Karsay a projektant chaty lesní inženýr Ondrej Schaffer.

Boje v roku 1919 zasáhly i do této oblasti. Přes tento hřeben postupovaly oddíly maďarských bolševiků. Přicházely od Bukovce a Vyšného Klátova, kde měly svoje velitelství a směřovaly na pozice 30. pěšího pluku v Košické Belé. Chata na Prednej holici byla tehdy vydrancovaná a zařízení rozkradené.

V roce 1925 byly zbytky chaty odstraněny a na jejím místě postavila Košická pobočka Karpatského spolku novou srubovou chatu. Zásluhu na jejím vzniku měl především Ľudovít Konrády, kanovník, papežský prelát a předseda košické pobočky Karpatského spolku. Chata začala sloužit veřejnosti 20. září 1925. V letech 1927 – 1934 byla ještě rozšířena. Poslední přístavbou získala kapacitu až 100 postelí, byl v ní stálý chatař a sloužila nepřetržitě. V roce 1929 chata dostala jméno Lajoška, na počest tehdy zemřelého Ľudovíta (Lajoša) Konrádyho. Oblíbená a hojně navštěvovaná chata zanikla 31. 12. 1944, když kolem ní postupovala fašistická vojska pronásledující partyzány z oddílu Petöfi Sándor. Po válce košický odbor Klubu slovenských turistů a lyžařů začal v roku 1948 stavět nynější chatu. Po postavení základů a části srubových stěn byl ale spolek zákonem zrušený. Opuštěnou stavbu v r. 1950 získala přidružená výroba podniku Stavomontáže Košice a v roce 1951 ji uvedla do provozu jako podnikovou chatu. Už v roce 1953 přešla chata jako zařízení podniku Turista do služeb veřejnosti. Od roku 2023 po kompletní rekonstrukci slouží turistům nová chata, která nabízí příjemný prostor pro turisty.
Od Lajošky budeme postupovat západním směrem téměř 15 km stále po červené značce až po sedlo Trohanka. Při cestě si všimneme většího počtu důlních šachet, které jsou pozůstatky bývalých těžebních pokusů. Již po 25 min. míjíme žlutou značku, která traverzuje severní úbočí Holého vrchu (1054 m), mezi košickými turisty je vrchol známý jako „Tisícovka. My ale pokračujeme po červené značce, vlevo se nám místy otevírají výhledy na protilehlý hřeben Holičky a pod ním vodní nádrž Bukovec. Za 45 min. strmějšího výstupu dosáhneme vrchol chodníku, který leží vlevo pod „Tisícovkou“. Těsně pod vrcholem je po levé straně chodníku hezky upravená Studnička pod Tisíckou s lavičkou pro posezení a výhledem do Košické kotliny a na US Steel. Za dalších 15 min. seběhneme k rozcestí turistických chodníků v Idčianském sedle (954 m). V letním horku je příjemnější již zmíněný žlutě značený chodník, vzdálený 25 minut od Lajošky. Odbočuje od červené značky vpravo, nejdřív mírně klesá k lesní cestě z Opátky. Potom mírným výstupem v příjemném chládku dojdeme za 15 minut ke skále vypínající se nad chodníkem. Je to skála Loreley (1000 m) s pěkným výhledem na Kojšovskou hoľu, rozsochu Okrúhle, v pozadí je odtud vidět pohoří Branisko, vrchol Sivce, Pokrivy a Vysoký vrch. Výhled, s výjimkou meteorologické stanice na Kojšovské holi, poskytuje obraz civilizací nedotknuté přírody. V dnešní době je to až neuvěřitelné. Skála Loreley je známá už víc než 100 let, pojmenovali ji košičtí turisti podle mohutného skalního útesu vypínajícího se nad Rýnem. Na této mytologické a pověstmi opředené skále si prý dívčina jménem Loreley při zpěvu milostných písní česala své krásné zlaté vlasy. Voraři splavující dřevo po hladině Rýna se zahleděli na krásnou dívčinu, nevěnovali pozornost peřejím pod skalou, ztroskotali a zahynuli ve vlnách nespoutané řeky. Takto zvěčnil legendu o skále Loreley německý básník začátku 19. století Heinrich Heine. Naše skála po roku 1945 upadla do zapomnění, i když se nachází u tak zvané zimní cesty, která byla v meziválečném období hodně využívána lyžaři. Trvalo dost dlouho, než se podařilo skálu znovu objevit pro turistiku. Zasloužil se o to Karpatský spolek z Košic, v roku 1995 odstranil rostliny zakrývající výhled a do skály vsadil mramorovou tabuli s označením jména a nadmořské výšky tohoto útesu. Od skály vede cesta západním směrem, míjí pramen a zbytky staré myslivecké chaty Hubertus. Za 15 minut se opět dostaneme na červeně značenou hřebenovou cestu Hrdinů SNP, která nás zavede do Idčianského sedla. Kousek vpravo od sedla, u modré značky do Opátky, je litinový hornický kříž, pochází z období před rokem 1880. Zhotovili ho horníci a umístnili u staré cesty ze Zlaté Idky do Košických Hámrů. Z Idčianského sedla náš chodník mírně stoupá severozápadním směrem (spolu se žlutou značkou), postupně se objeví vyhlídka na jih. Po hodině chůze objevíme modrou značku připojující se zleva. Postupně se dostaneme k hornímu konci dnes už nefunkční lanovky ze Zlaté Idky a začíná strmý výstup nahoru starou sjezdovkou zvanou Golgota. Vpravo uvidíme masiv Kojšovské hole (1246 m) s meteorologickou stanicí a „sloupy míru“ pod ní.
Po zdolání Golgoty sejdeme okolo čajovny Katka na asfaltovou cestu vedoucí k chatě Erika. Tu začíná další část naší legionářské stezky, v minulosti už byla doménou gelnických turistů.
První jednoduchou chatu Erika postavili v roku 1926, o stavbu se zasloužil předseda gelnické pobočky Karpatského spolku a zároveň starosta Gelnice Ing. Franz Schifter. Jméno dostala chata podle latinského i maďarského názvu vřesu, který roste v celém okolním travnatém terénu. Chatu podstatně rozšířili v roku 1931 přístavbou poschoďového traktu na západní straně. Současně zavedli v chatě nepřetržitý provoz. Za bojů partyzánského oddílu Thälmann s fašisty (oddíl byl vytvořen z místních Němců) byla chata Erika 6. prosince 1944 vyhozena do povětří. Na jejím místě v roku 1948 postavil Klub slovenských turistů a lyžařů současnou chatu. V polovině sedmdesátých let se chata stala vlastnictvím Východoslovenských železáren, které na její východní straně přistavily novou vstupní část. Ubytovací kapacity se výrazně zvýšily přistavěním poschoďové přístavby ze západní strany v roce 1991.
Po občerstvení, případně přenocování v chatě Erika se vydáme dál po červené značce směrem na jihozápad. U památníku partyzánů je centrum areálu bežeckého lyžování a začátek běžeckých okruhů na hřebenu Volovských vrchů. Najdeme tady i zajímavý fotopoint – velký dřevěný rám s nápisem Kojšovská hoľa a vyhlídkou na panoráma Vysokých Tater. Asfaltová cesta se stočí vlevo dole do Zlaté Idky, my ale pokračujeme v cestě pěkným hřebenem s mírným stoupáním a výhledy. Polomy před několika lety otevřely znovu vyhlídku Apáthi, která byla roky ukrytá v starém lese. Upozorní nás na ni turistická šipka směřující doprava mezi mladé stromky a skály. Za 35 minut dojdeme na rozcestí značkovaných chodníků na Bielom kameni (1135 m). Modrá značka zde odbočuje směrem do Gelnice. Za tři minuty později opět odbočuje chodník, nyní zeleně a modře značený, do Bane Lucia a Poproče. Nás zajímá samozřejmě značka červená, po které se mírným klesáním dostaneme až do sedla Trohanka (945 m), vzdáleného od chaty Erika 4,8 km.

Úsek hřebene od Idčianského sedla, blízko pod Kojšovskou holí, po sedlo Trohanka na západě, dlouhý 11 km, se také stal místem bojů. V červnu 1919 zde z jihu útočila maďarská armáda na pozice II. praporu 98. československého pěšího pluku. Maďarské vojsko zaujalo 6. června 1919 pozice na čáře Nováčany – Paňovce – Turňa nad Bodvou a do 11. června postoupilo severně až do prostoru vymezeného linií Hyľov – Poproč – Medzev. Velitelem 98. pluku byl francouzský major Roton. Na hřebeni Trohanky jsou dodnes viditelné vojenské okopy vytvořené z pravidelně uložených kamenů. Nachází se asi 200 m od křižovatky turistických chodníků směrem na západ, v severním svahu přibližně 20 m pod hřebenem.

Kdybychom v sedle Trohanka odbočili po žluté značce směrem na sever, dostali bychom se do Prakovec. Pod tímto chodníkem vpravo je na dlouhém úseku hřebene jediný pramen zvaný Tri studne. Tento pramen se tenkrát jmenoval Bärenbrunnen (Medvedia studňa). Před více než 120 lety v jeho blízkosti stála chata mysliveckého spolku z Gelnice, kterou založil baron Otakar Jacobs ml., majitel hutě Matylda, která se nacházela nedaleko Prakovec.
Ze sedla Trohanka naše poznávací stezka odbočuje vlevo dole na jih po žluté turistické značce. Cesta vede souběžně s elektrickým vedením a asi po 600 m chodník odbočuje prudce doprava a po chvíli obloukem vlevo strmě klesá. Přijdeme na horskou louku a na jejím horním konci zabočíme doprava. Zleva obejdeme Strážný vrch (774 m) dojdeme na vymýcené prostranství s lesní chatou a pramenem vlevo pod cestou. Zde se nalézá i zpřístupněný vstup do štoly Kresanica s informačním panelem. Širokou lesní, později polní cestou se dostaneme nejdříve do Vyšného Medzeva a odtud za 30 min. na náměstí v Medzevě. Celý úsek z Trohanky dlouhý 10 km zdoláme pohodlně za dvě a štvrt hodiny po klesající staré hornické cestě.