Psát v březnu o knihách patří jaksi k slušnému vychování. Pamatuji, jak jsme kdysi v knihkupectví poctivě čekali na knižní čtvrtky, v březnu obzvlášť sledované. To se vždycky před naším krámkem klikatil had dlouhý i přes padesát metrů – záleželo na tom, co právě bylo v kursu. Třeba za Mattioliho Herbář neboli bylinář se dávaly i dezerty a káva, jenom aby se kniha k zájemci dostala. Také populární Páral šel na dračku, o Hrabalovi nemluvě. A Souček byl opravdová podpultovka. Pro šikovného nakladatele to byly zlaté časy netušených příjmů. Tedy – byly by, pokud by nebylo bdělého oka nenápadného dozoru nomenklatury, která dbala o to, aby nebyli opomíjeni klasikové marx-leninismu, různí fojtíci, drdové nebo pilaři a podobný hmyz. Tvrdá pěst předvoje dělnické třídy. Byť nemohli konkurovat skutečné literatuře, pilně „kráglovali“ své poněkud talentovanější kolegy anonymními udáními nebo přímo devastujícími lektorskými posudky. K běžným nástrojům práce s nevhodnými autory patřila jejich perzekuce, zákaz vydávání, v nejednom případě i obviňování z podkopávání základů lidově-demokratického státu. Nebo vynucená emigrace, s oblibou používaná v 70. letech. Ti, kteří se nechtěli nechat zastrašovat, skončili v pomocných dělnických profesích a jediná forma jejich prezentace byly samizdaty nebo exilová vydavatelství – ovšem v tomto případě měli autoři zaručeno, že si ve stávajícím režimu už neškrtnou.
Za všechny nepohodlné autory se zhůvěřilý komunistický režim exemplárně mstil na Záviši Kalandrovi, jediném českém spisovateli, který byl komunisty popraven. Píšeme o něm blíže v aktuálním čísle.
I dnes se ovšem ozývají hlasy, že není potřeba brát věci tak nějak úplně doslovně, že je nutno vnímat všechno v kontextu doby, kterou naši předkové žili. Je ovšem nepochopitelné, když dnes velebíme spisovatele za jejich talentovanou tvorbu a jaksi opomíjíme, že díky jejich „jiné“ činnosti bylo řadě dalších, mnohdy nesporně talentovanějších autorů, jednoduše a sprostě zakázáno psát. Když byli tito „nevhodní“ autoři přinuceni utéct ze své rodné vlasti, kterou milovali a která pro ně byla rájem na zemi. Když byli „nehodní“ přeřazeni na ponižující pracovní pozice a jejich osiřelá místa v řadách decimované intelektuální elity obsazovaly „dělnické kádry“ po absolvování pětitýdenních kurzů. Po řádění v letech poválečných a chvilkové oblevě přišla éra normalizační a s ní i nové nástroje manipulace. Kdo dnes ví, kolik těch našich na pohled velikánů uctivě a systematicky spolupracovalo s obávanou StB. Jednak aby si udrželi své bydlo, jednak aby se zbavovali nebezpečné konkurence.
Relativizace a zpochybňování nesou své ovoce i dnes, i když v úplně jiných oblastech našeho života. Přesto, že v našem národě máme mnoho skutečných velikánů, odborníků, vynálezců, vědců a umělců, prostě osobností, nejsou to oni, komu dnes lidé dopřávají sluchu. Stále více se do popředí dostávají různé divné existence bez vzdělání, schopnosti přemýšlet a argumentovat, ale zato s nezměřitelnou potřebou řvát. Na kohokoliv, nejlépe však na ty, co stojí v první řadě při správě věcí veřejných a nesou svůj díl odpovědnosti za další vývoj v zemi.
Je na nás, abychom se opět nestali svědky podobných výzev a oznámení, jaké jsme objevili v jednom z mnoha archivů.
Jiří Zaťovič
Jsem korektorkou časopisu Stříbrný vítr už devět let. Všechny články od roku 2014, které jste si mohli v našem časopise přečíst, jsem já četla minimálně pětkrát. Stejně jako šéfredaktor Jiří Zaťovič. Myslím, že se nám spolu pracuje dobře, a vážím si Jiřího i za osobní postoje. Proto ho chci touto formou otevřeně podpořit a poděkovat mu za Úvodník z prvního čísla ročníku 2023. Slovensko čekají na podzim parlamentní volby, v Čechách jsme si nedávno volili po vyhrocené kampani prezidenta a parlamentní volby jsme si zažili na podzim rok před tím. Rozumným lidem zůstával rozum stát nad sprostotou některých politických kandidátů. Už to nebylo o daních, zdravotnictví, školství, zahraniční politice, ale o tom, kolik voličů se podaří vyděsit. Jako by někteří zapomněli, co se tady dělo před listopadem 1989, a upřednostnili získání moci za každou cenu před politickou soutěží. A objevila se spousta voličů, kteří by klidně vyměnili jistotu plného nákupního vozíku za kousek svobody. Kdybych měla tu možnost, taky bych psala, stejně jako Jiří, lidi, to se vám opravdu daří tak špatně, nemáte rodinu, přátele, váš život za nic nestojí, že si ho klidně necháte z části vzít? To, kam se v současnosti politika posunula, je krajně nepříjemné. Ať má člověk jakýkoliv politický názor, neposlouchá se mu dobře, jak se kandidáti osočují, útočí na sebe v osobní rovině, do éteru se šíří lži (nebo možná pravdy) a volič jenom čeká, do jakého rána se ten den probudí, jaký skandál vypluje napovrch, kdo koho napadne. A to spoustu lidí znechucuje a odvádí od preference demokracie. Proto se musí neustále připomínat, co se stalo v roce 1948, když vládu přebrala jedna strana, co se dělo potom – konec demokracie, začátek totality, pronásledování oponentů, cenzura, pětiletky a ekonomické dno. I když jsou dnešní politické boje odporné, pořád je to lepší, než kdyby se odehrávat nemohly. Není to vina demokratického systému, že se nám z politických diskuzí zvedá žaludek, je to vina nás a námi volených politiků, které za jejich fauly „trestáme“ znovu zvolením. Masaryk říká: „Demokracie není jen forma státní, není jen tím, co je napsáno v ústavách, demokracie je názor na život, spočívá na důvěře v lidi, v lidskost a v lidství, není důvěry bez lásky, není lásky bez důvěry.“ Já bych dodala, že to hlavně není samozřejmost. Články, které připomínají, že ani svoboda slova není samozřejmost, jsou potřeba, a březen, měsíc knihy, je k tomu skvělou příležitostí. A úvodní 75 let stará pozvánka na schůzi nás měla asi pobavit, ale mě spíš k smrti vyděsila, že tohle mohl někdo připustit. Přátelé ze Slovenska, vydržte to, nenechte se znechutit, projevte svoji „důvěru v lidi“, jak za ni bojoval i Masaryk, a běžte k volbám. Přeji všem pevné nervy a doufám, že pak budeme mít 4 roky na Slovensku a 2 roky v ČR od parlamentních předvolebních kampaní pokoj.