Na to, že je svět malý a jenom hora s horou se nesejde, nás upozorňují i stará rčení a průpovídky. Ale dokud to člověk neprožije na vlastní kůži, nevěnuje tomu pozornost.
Mám za sebou takovou zkušenost, tak ji přikládám k řadě svědectví o tom, že naši předkové nemluvili do větru.
Vezl jsem tchýni na setkání po letech. A na zpáteční cestu si přisedla její kolegyně, která nás mermomocí zvala na prohlídku svého domu. Žije sama, manžel jí zemřel, dcera žije na opačném konci země a syn tragicky zahynul. A i když mi její jméno nic neříkalo, stačilo stoupnout si ke knihovně, ze které mi nabídla, co chci, ať si vezmu, a vidět podobenku a pak jméno toho syna. Okamžitě mi naskočil název instituce, ve které jsem se s ním kdysi setkal, a snad dvě nebo tři akce, kterých jsem se zúčastnil. Google mi to vzápětí potvrdil. A z útržků vyprávění jsem si poskládal i to, proč jsem toho kluka víc nepotkal.
Zůstaly po něm knihy. Byly jeho láskou, je jich plný dům. Ke mně se přestěhovaly pouze Platonovy Dialogy a Machiavelliho Vladař a další vybrané úvahy. Jedna z nich nese název Habent sua fata libelli čili Knihy mají své osudy. Celý výrok zní v překladu Podle možností čtenáře mají knihy svůj osud. Jak jsem záhy zjistil, autorem toho výroku nebyl sám Machiavelli ale Terentianus nazývaný Maurus (pocházel z Mauritánie), římsky gramatik, autor veršovaného díla o metrice a gramatice, který žil pravděpodobně na konci 2. století našeho letopočtu.
Ano, podle možností čtenáře, jak důležitá připomínka. Někdo čte knížku za knížkou nehledě na žánr a styl, hltá krimi, Shakespeara, faktografii nebo sci-fi, prostě co se mu dostane do ruky, to slupne. Jiný si vybírá pouze svůj žánr, někdo dokonce čte knihy pouze z vybraného regionu. A někdo nečte vůbec. Obyčejně ti, co čtou, získávají čtením nové informace a byť je to romantická novela, přece čtenáře obohatí. Navíc ti, co čtou, obvykle více trpí Dunning-Krugerovým efektem. Pokud jste o něm ještě neslyšeli, vězte, že Dunning a Kruger zjistili, že lidé s podprůměrnými kompetencemi svůj výkon výrazně přeceňují a naopak lidé s nadprůměrnými schopnostmi svůj výkon mírně podceňují. Pokud dostanou zkoumané osoby k dispozici výsledky ostatních a mají znovu ohodnotit svůj dosažený výkon, podprůměrní se nezmění. Nadprůměrní naopak svůj odhad upraví tak, že je výrazně bližší skutečnosti.
Vysvětlení zní, že lidé s nízkými schopnostmi a kompetencemi mají o svých schopnostech nadnesené mínění, které je rezistentní změně i při přímé konfrontaci s populačním průměrem. Nadprůměrní lidé jsou sice schopni adekvátněji odhadnout své výsledky, přeceňují však všechny ostatní. Po konfrontaci s průměrnými výsledky se výrazně přiblíží v odhadu skutečnému výsledku – poupraví (sníží) hodnocení ostatních a jejich vlastní výkon tak v jejich očích vzroste. Efekt se různí v závislosti na kultuře.
Ano, kdo čte, má zkreslené představy, většinou podceňuje své schopnosti a přeceňuje schopnosti jiných. Ovšem lékem proti této úchylce není odložit knihu a přestat číst, lékem je přesný opak – pídit se po dalších informacích, vzdělávat se, nabývat vědomosti a naučit se je používat. Rezignace a ústup je cesta do pekel – a tam už jsme vlastně taky byli, jak o tom svědčí další a další lidové moudrosti.
Takže se nejspíš pustím do toho Platona, kterého jsem ve škole těžce snášel a spíš se ho bál (člověk ve dvaceti je pořád jenom polotovar). Snad teď už budu jeho myšlenky chápat. A protože dvakrát do stejné řeky nevstoupíme, bude to jiné dobrodružství.
A to vše díky náhodě a jednom odvozu neznámého člověka domů.
Jiří Zaťovič
P.S.: V tomto čísle jsme pro vás vybrali citáty a myšlenky Tomáše Halíka.
Úvodník nejnovějšího čísla Stříbrného větru a potom i celý časopis ve mně vyvolal myšlenku na to, jak důležité jsou věci, které může poskytnout člověku jen a pouze jiný člověk. Vezmete někoho do auta, abyste pomohl, a potom mu uděláte další jinak nezískatelnou radost, když s ním procházíte vzpomínky na někoho pro něj důležitého. Seberete se, domluvíte se a vyrazíte na výlet nebo pátrat po stopách legionářů, jistě, můžete vyrazit i sami, ale druhý vedle vás z toho dělá něco exponenciálně lepšího. Když se zeptá na to, jak se máte, někdo vedle vás, tak v tu chvíli prostě nezpochybnitelně jste. Chtěla bych využít této možnosti a zeptat se vás všech našich čtenářů, JAK SE MÁTE? Napište nám o tom, protože nás to zajímá.
Šárka Popelková – korektorka