Skončila šípková sezona
Dobrá zpráva – všechny šípky jsou jedlé. A ještě lepší, dokonce i okvětní lístky růže jsou jedlé – všechny. Otázkou ovšem je, jak by chutnaly takové damascénské růže s pronikavou vůní (známý bulharský růžový olej). Naše šípky byly letos tak 3 – 4 krát větší než průměr. Ale umím si představit i ty menší – třeba v pečeném čaji (když máte jablka, temnoplodce, bio citróny nebo bio pomeranče, možná kdoule). Receptů je habaděj, krásné na tom je, že z toho můžete udělat dárečky – v malých sklínkách je to efektní, sklínky dostanete v každém supermarketu s veteší (abych nedělal reklamu, tak nejmenuji) za pár halířů, vinětu si uděláte na počítači, přidáte k tomu samolepku hand made, kterou lze taky koupit, a můžete být za hvězdu:). A když jsme u toho čaje – můžete udělat různé příchutě, a když budete mít sadu třeba tří různých druhů, tak věhlas o vaší dovednosti překoná hranice:).
Dělám i nedělám si legraci. Neustále čtu a poslouchám stesky, jak by všichni chtěli něco dělat, přitom jsou tak neuvěřitelně líní, že stěží přečtou krátký text. Když se doma dohadujeme s manželkou, jestli je možné zveřejnit recept na nějakou laskominu, já jí říkám, že těch receptů jsou na netu stejně mraky a nikdo je nečte, a když je i přečte, tak si řekne, že je to složité a raději si půjde něco koupit. A navíc, v receptech nejsou ty jemné nuance, ke kterým člověk dojde až praktickým zkoušením – a to je k nezaplacení. Ale jsou třeba i pokusníci, kteří se nadchnou a hned chtějí něco dělat – nejedna nadšená hospodyňka nového typu upekla cosi k nesnězení dle internetového receptu, navíc z FB. Prostě si neověří postup a ingredience v jiném předpisu (a že jich je, zkuste si dát vyhledat třeba kulajdu!) – a tak jeden – zjevně zhovadilý recept stál kromě peněz za suroviny také kopu času a něco iluzí. Na vsi je z toho aspoň něco pro slepice, i když, kdo už si dneska s těma krákalenkama dělá práci!
Že je to k smíchu, jsem se přesvědčil tolikrát, že už to ani k smíchu není. Když někdo do receptu napíše místo palmarin camembert a ani to neopraví, není co řešit. Ovšem převážná většina našinců dnes už neumí ani ohřát vodu na čaj nebo kafe a vaří a vaří a vaří, dokud se na dně hrnce nevytvoří vodní kámen a další vaření je delší a delší a delší, protože nikdy neslyšeli o tom, že stačí trochu octa do vody, svařit a hrnec je znovu čistý!
Ve výborné motivační knížce Nenahraditelní píše Seth Godin zhruba něco ve smyslu, že každý z nás je nenahraditelný a právě proto se opravdu nikdo nemusí bát mluvit o svých projektech a nápadech. I kdybyste zveřejnili podrobně, čemu se chcete věnovat a co tím chcete docílit, nikdo není schopen napodobit vás na 100 %. Naše myšlení je neopakovatelné a nenapodobitelné. Jenom my víme, co jsme mysleli tím, co jsme napsali nebo děláme.
Takže se nebojte. Mluvte o svých plánech, nabízejte své myšlenky a realizujte své projekty všemi silami. Nikdo vám je neukrade, každý si raději koupí hotový produkt vaší práce. Třeba ten nádherný šípkový džem, u nás pětkrát pasírovaný.
Ať se vám v roce 2024 povede všechno, na co sáhnete!
Jiří Zaťovič
Přines mi fialky, nebo tě zabiju
V posledním letošním čísle Stříbrného větru mě zaujala klasická pohádka O dvanácti měsíčkách od Boženy Němcové. Co kdyby se Stříbrný vítr ve své pohádkové rubrice vrátil právě k takovým starým českým příběhům? Podařilo se totiž vybrat jednu z nejpůvodnějších verzí, na které je pěkně vidět, jak se nám svět od té doby zkomplikoval. Když Tom praští Jerryho sekerou do hlavy v jedné z nejklasičtějších dětských kreslených grotesek druhé poloviny 20. století, nikdo nepochybuje o tom, že to oba přežijí. Když v publikované pohádce řekne Holena Marušce: „Přines mi fialky, nebo tě zabiju!“, nikdo nepochybuje, že by to klidně udělala. Svět urazil od konce devatenáctého století velkou cestu, Božena chodila po chalupách a poslouchala a potom vyšlo pár kusů knih; dnes nikdo neposlouchá, ale každý má co říct. Myslím, že je lepší, když děti čtou, že když chce někdo někoho napadnout a ublížit mu, že to myslí vážně, než když jsou každou minutou konfrontovány s faktem, že slova nic neznamenají. Pěkně se mi to spojilo i s Boženou Němcovou, jak ji vykreslila ve své nové knize Radka Denemarková (Čokoládová krev). Ty, kteří nezvládnou fakt, že i Božena Němcová byla především ženou, kniha nepotěší. My Češi si líčíme národní obrození jako dobu plnou sdíleného prozření, jenže Božena Němcová a další autorky – ženy, musely (a stále musí) v životě čelit zejména předsudkům spojeným se svým pohlavím. A nejen těm společenským, ale hlavně těm vlastním.
Šárka Popelková