Po roční přestávce – v důsledku pandemie – jsme se sešli v sobotu 15. května 2021 sice v omezeném počtu, za dodržení přísných hygienických opatření k tradiční poutní slavnosti ke cti českého patrona sv. Jana Nepomuckého.
Poutní bohoslužbě v kapličce Krista Krále předcházela májová pobožnost k naší nebeské Matce Panně Marii, pod jejíž ochranu jsme svěřili naše kněze, prvopřijímající děti i biřmovance.
Poutní slavnost celebroval novokněz dp. Boris Byčánek. Z jeho homilie při příležitosti 300. oslav beatifikace sv. Jana Nepomuckého cituji:
Drazí bratři a sestry, milí přátelé!
Scházíme se dnes, abychom společně oslavili sv. Jana Nepomuckého, kněze a mučedníka, který se stal jedním z nejslavnějších symbolů českého baroka i české zbožnosti. Asi budeme překvapeni, ale právě sv. Jan je asi prvním Čechem, jehož úcta a sláva daleko přesahuje hranice české kotliny.
Jan se narodil okolo roku 1345 v Pomuku u Plzně. Byl bystrým a snaživým mládencem a proto už od raného nástupu do kněžské služby se mu nabízela slibná klerická kariéra. Jeho kvalit si brzy všimnul také arcibiskup pražský Jan z Jenštejna, proto posílá mladého Jana na studia do Itálie a po jeho návratu z něj udělá faráře u sv. Havla, v jedné z nejvlivnějších pražských farností. Jan pro svou moudrost a bystrost se stává nejbližším ze spolupracovníků arcibiskupa Jana. Slibný začátek kariéry a možné pokojné prožití duchovních a světských výsad si však Jan Nepomucký dlouho neužil.
Vyostřené vztahy mezi králem Václavem IV. a arcibiskupem Janem došly tak daleko, že se král pokusil arcibiskupa zabít, ten však díky svým spolupracovníkům unikl z královy pasti a zachránil se. Jeho generální vikář však takové štěstí neměl. Byl chycen, zatknut a potupně přivlečen do mučírny, v níž se násilím z něj snažili dostat informace, které by králi pomohly v jeho mocenských šarvátkách s arcibiskupem pražským. Podle staré tradice byl sv. Jan zpovědníkem chotě Václava IV. Král se svou manželkou neměl dobré vztahy a snažil se jí upírat nároky, které jejímu postavení náležely. Traduje se, že se královna obrátila ve své nelehké situaci právě na generálního vikáře Jana, který byl zběhlý v právu a požádala jej o pomoc. Poněvadž král věděl, že jeho žena vyhledává tohoto kněze, blízkého spolupracovníka jeho nepřítele – arcibiskupa, chtěl z něj dostat obsah rozhovoru s jeho manželkou. Jan tajemství nevyzradil, proto byl mučen natolik, že nebyl ani schopen podepsat listiny, že mu nikdo nic neudělal. Následky mučení byly fatální a tak byl odnešen na pražský most a z něj svržen do Vltavy.
Životní příběh sv. Jana je velikým odkazem, promlouvajícím z dějin do naší současnosti. Sv. Jan byl muž své doby. Není potřeba si jej profilovat jako dokonalého světce. Jistě i on poznal mnohá pokušení, která byla spojena s jeho postavením a církevně-politickou situací tehdejšího českého království. Jako nejbližší spolupracovník arcibiskupa Jana z Jenštejna jistě byl mnohdy svědkem různých jednání a rozhodnutí, při nichž musely nastat mnohé kompromisy. Odkaz, který nám však zaznívá i dnes z dalekého 14. století zní: jak je velmi důležité zachovat si čisté svědomí.
Sv. Jan, ačkoliv přišel o svůj život našel jej. Jan Nepomucký nás učí, že jsou ideály a hodnoty, které překračují hranici biologického života a vstupují do toho věčného. Tyto ideály jsou postaveny na evangeliu Ježíše Krista, který svým příkladem i slovem buduje čisté svědomí těch, kteří se vydají na cestu za ním. A právě tyto ideály budovaly a chtějí budovat svědomí a tvář naší milé vlasti, Evropy i celého světa.
Jan si uvědomil, že jako člověk, úředník a hodnostář může a svým způsobem mnohdy musí učinit ne jeden kompromis, ale jako kněz a Boží služebník nemůže činit kompromisy ve věcech, které nenáleží jen do tohoto světa, ale vystupují a vstupují do světa Božího. Kdyby Jan zradil pro záchranu svého pozemského života svou kněžskou čest a prolomil by zpovědní tajemství, co by mu zůstalo? Pár let života ve vyhnanství? Králova přízeň? Výhody a nebo snad kariérní postup? Doživotní renta? Co?
Proto nás sv. Jan i dnes učí, že chceme-li najít své kořeny, musíme uzdravit nejprve své svědomí, abychom opět nalezli umění rozlišovat, co je podstatné a co ne, co je dobro, co už ne, co je cnost a co zhýralost, co je láska a co nezodpovědnost a lhostejnost.
Toto uzdravení je cestou dlouhou a namáhavou, ale je možné. Je možné i dnes, neboť Ježíš skrze své slovo promlouvá k těm, kteří jej chtějí poslouchat a skrze ně se chce dostat dál. I dnes nám Bůh nabízí svou otevřenou náruč a skrze svátost smíření a lítost milost odpuštění a nového začátku. Boží věrnost nemůže nikdo zlomit a tuto věrnost Bůh daroval také svému služebníku a knězi Janu Nepomuckému, aby i skrze jeho příklad i dnes nám došla slova – že je tu někdo větší než Václav IV. se svými katy.
Když byla nalezena lebka sv. Jana, vypadla z ní vyschlá tkáň, která byla pokládána za jazyk. Později, díky moderním postupům a vědě bylo zjištěno, že nejde o jazyk, nýbrž o část mozku. I to můžeme chápat jako krásný symbol. V době, kdy Češi bojovali o svůj mateřský jazyk, se stal Jan symbolem češství a hrdosti na to, že jsem Čechem. Dnes, když již víme, že se nejedná o jazyk, ale o mozek, je možná potřebnější, aby sv. Jan byl patronem našeho národního rozumu a moudrosti, abychom jako národ nepodlehli každé hlouposti a každé demagogii.
Sv. Jene, patrone tajemství, oroduj za nás, abychom tak, jak jsme si zachovali český jazyk, zachovali si také zdravý rozum!
Amen!
Bohoslužbu hudebně doprovázel p. Borovský.
Na závěr slavnosti nám dp. Boris Byčánek udělil své novoknězské požehnání.
Písní „Otče náš, vyslyš nás“ jsme poutní slavnost ukončili. Naplněni Božím slovem a posilnění Eucharistií jsme se rozešli do svých domovů.
Zdenka Hloušková
ilustrační záběr wikipedia.org
Nejnovější komentáře