Nejednomu z nás zvlhly oči, když jsme 11. září 2013 v Mariánské Týnici, poutním místě kláštera Plasy, v kostele dle návrhu architekta Jana Blažeje Santiniho, stanuli před sádrovým sousoším 82 zavražděných lidických dětí. Toto životní dílo akademické sochařky Marie Uchytilové (1924 – 1989) bylo připravováno pro pietní území Lidic. Při letošním zájezdě Českého spolku v Košicích v úterý 11. září jsme jej shlédli opět. Tentokrát již v konečném bronzovém provedení na místě, pro které bylo určeno. Práce na sousoší autorku přímo zahltila. Od roku 1969 lidé z celého světa sledovali, jak soch postupně přibývá. Zejména před lidickými ženami přísahala, že toto nadlidské dílo musí dokončit. Vždyť památka 94 zavražděných lidických dětí (82 dětí ve věku 1 – 16 let v plynovém autě v polském Chelmnu 2. července 1942, 6 dětí do jednoho roku a 6 chlapců do 16 let zastřelených přímo s otci) si to zaslouží.
Zdálo se takřka neuskutečnitelné odlít sousoší do bronzu. Autorka odmítla prodat své dílo německému městu Cele. Bylo přece určeno pro Lidice a ona to slíbila právě jim. Politici ztratili o Lidice zájem. Až v roce 1987 svitla naděje. Pomohlo celonárodní nadšení dobrovolných dárců a sponzorů z celého světa, především z Dánska, Japonska, Německa a Anglie. Poslední sochy byly odlity v roce 2000. Toho se však autorka nedočkala. Její srdce plné lásky selhalo. Ale památník 82 dětí ve jménu míru se dostal na jejich rodnou pláň jako symbol připomínající miliony dětí zavražděných v nesmyslných válkách lidstva.
Nedá mi, abych neukončil článek vzpomínkou jistého historika, který jednou v zimě přivedl k pomníku svá malé děvčátka, a když se přiblížili k sousoší, dcery ztichly a zvědavě pokukovaly po dětských tvářích soch: „Tati, proč jsou tady ty děti?“ A po chvíli: „A proč těm dětem ublížili?“A další otázky: „A to jim zabili i tatínky? A co se stalo s maminkami? A proč se to všechno stalo? Kdo to byl schopen udělat?“ Když odcházeli, mladší dcerka se otočila, zamávala mlčícím dětem a povídá: „Tati, až sem půjdeme příště, přineseme jim nějaké hračky, ať jim není smutno“.
Co dodat? Položili jsme květy od Českého spolku z Košic, mlčeli, sklopili uslzené oči a bylo nám také smutno.
Jiří Gregorek
Podzimní akademie 2017
Nejnovější komentáře