Našim pomyslným druhým letošním hostem při setkání s dobrou knihou a hudbou pod názvem Už vím, co číst a poslouchat, byl Waldemar Matuška. Průvodcem byla kniha vzpomínek Waldemar a Olga – Zákulisí našeho života, kterou napsala Olga Matušková a věnovala ji „všem kamarádům a příznivcům, ať už jsme se setkali nebo se nám to nepoštěstilo“.
Olga se osobně poprvé setkala s Waldemarem ještě jako studentka střední školy na Libereckých výstavních trzích. Olga milovala zvířata, spolu s Waldemarem několikrát navštívili krásnou libereckou zoo. Kdy spolu Olga s Waldemarem poprvé vystupovali? Bylo to na jednom neformálním pohoštění, po Matuškově koncertě v Jablonci nad Nisou. Olga kromě klavíru hrála i na kytaru, a tak jí tehdy dal Waldemar do ruky svoji kytaru, aby ho doprovázela.
Později se Blechovi přestěhovali do Dolních Počernic blízko Prahy. Waldemar s Olgou neztratil kontakt. Po maturitě Olga začala vystupovat s Irenou Mešlovou a Jiřinou Rezkovou a jako trio odjely na turné do NDR. Po návratu vystupovaly v Rokoku, kde tehdy zpíval a hrál i Waldemar Matuška. Poprvé před televizními kamerami spolu zpívali písničku Vítr to ví…, podtext písně byl ale odhalen a písnička byla z televizního vysílání stažena. Trio zpívalo s Waldemarem i na mimopražských představeních. To, že se Olga do Waldemara zamilovala, nemusela dlouho tajit, protože jí Waldemar brzy vyznal lásku. V té době ještě bydlel s Jitkou Zelenohorskou. Jejich rozchod rozhodně nebyl jednoduchý.
Psal se rok 1968. Waldemar hrál v Rokoku v představení Osm lásek Waldemara Matušky, také jednu z hlavních rolí ve Filozofské historii. Pod tíhou okupace Waldemar i ostatní herci každou chvíli měnili texty. Waldemar spolupracoval i s Československým souborem písní a tanců a s ním jel na dvouměsíční turné do Anglie. Zpíval tam s cimbálovou muzikou lidové písně, které patřily k jeho láskám. Waldemar v knize vzpomíná i na přijetí u anglické královny, tuto návštěvu si velmi považoval. Se skupinou Mefisto zpíval také v Albert Hall.
Později Waldemar začal účinkovat s orchestrem Václava Hybše v představení Tuhle rundu platím já. Na spolupráci s Václavem Hybšem přistoupil proto, že k tomuto orchestru patřila i harfa. A on hru na harfu měl tak rád, že později v Americe harfy i vyráběl. „Harfy jsem vyráběl s láskou. Na Floridě byla radost nakupovat vzácná dřevíčka.“
Waldemar se uměl nonšalantně pohybovat v jakémkoliv prostředí i oblečení. Zpíval některé nové písně i ty osvědčené, Růže, Třešně, Sbohem lásko, Santiáno, Slavíci, To všechno vodnééés čas. Vzniklo i album námořnických písní Jo ho ho. S orchestrem Václava Hybše, kde zpívala i Olga, jezdili po celém Československu. Waldemarovi bylo nabídnuto zajímavé angažmá, a to v představení Na pravici Boha Otce v Národním divadle. Režisér Václav Špidla si ho tehdy do představení prosadil. K filmům, ve kterých Waldemar hrál a zpíval, patřil také úspěšný Kdyby tisíc klarinetů. V divadle Večerní Brno zase ztvárnil hlavní roli krysaře v muzikálu Karla Svobody Byl jednou jeden král.
W. Matuška v knize vzpomíná i na divadlo Semafor: „Start, který mě vynesl vysoko na uměleckou dráhu, mi bezesporu umožnil Jiří Suchý, když mě po „předehře“ v Redutě v roce 1957 vzal do Semaforu, do divadla, které bylo ojedinělý úkaz té doby, úkaz naprosto převratný. Byl to jedině Jiříček Suchý, kdo mě na to hvězdné nebe vytáh. I když jsem v jeho divadle zpíval jen dva roky, dál se mi krásně stavělo na absolutně nezničitelném semaforském základu. Divadlo Semafor byl fenomén. Byl to základ mého „zlatýho fondu“. Pak už to šlo jako lavina: Marnivá sestřenice, Láska nebeská, Blues o stabilitě…“
Samozřejmě, že i na Rokoko má krásné vzpomínky: „Někdy v dvaašedesátém se mi ozval ředitel Rokoka Darek Vostřel. Během necelých dvou let se stalo Rokoko majitelem nejpočetnější TOP pěvecké stáje všech dob. Pod vedením ředitele, tehdejšího dirigenta a režiséra, se narodily nezapomenutelné pořady Vysílá studio A nebo Píseň pro Rudolfa III. Do mýho zlatýho fondu přibyly tehdy první velkokapelovky. Jejich seznam nebere konce.“
Asi v roce 1971 se Waldemar setkal s country hudební skupinou KTO – Kamarádi táborových ohňů. S Václavem Hybšem vystupoval ještě jednou pro televizní Silvestr v roce 1974. Tehdy vznikl nezapomenutelný výstup Walderama s Karlem Gottem – Silvestrovská opera. Sám vzpomíná, že největším problémem pro něj bylo naučit se mávat kapesníkem, jak se to na Kecala z prodanky slušelo.
Zákaz zpívání měl Waldemar za sebou v roce 1973 a vypadalo to, že už bude mít od soudruhů pokoj. Ale nebylo tomu tak. Zpíval se skupinou KTO a to se moc nelíbilo. Plánovali cestu do Nashvillu. Bylo rozhodnuto, když do Ameriky, tak před tím 100 představení v SSSR. Podmínku splnili. Po prvním vystoupení v Nashvillu, kde nechyběly Hory čierne s fujarou, dostali pozvání na další festival za dva roky. Následovali další úspěšné koncerty v zahraničí. Nicméně doma jim některé kruhy nefandily, ba právě naopak. LP byly nahrané, ale do obchodů se dostávaly jen jejich lidovky, další musely zůstávat na skladech.
V roce 1967 měli Olga a Waldemar svatbu, za rok se jim narodil syn Waldemar.
Po třetí návštěvě v Nashwillu se doma dozvěděli, že mají moc koncertů a zvukaři dostali limit – mohli zvučit jen 10 koncertů za měsíc. A tak se z dovolené z Floridy v roce1986 nevrátili. Začátky tam nebyly lehké, ale přátelé jim pomohli.
Po pádu železné opony už 6. března 1990 měli koncert v Lucerně. I když se do své rodné země natrvalo nevrátili, slíbili si, že se sem budou pořád vracet, pokud to Waldemarovi zdraví dovolí.
Ne všechno o W. Matuškovi je ve výše jmenované knize. Že se Waldemar vlastně náhodou narodil v Košicích, kdo byla jeho matka, že se původně vyučil sklářem, o tom všem nám podala krátkou informaci Klára Kernerová. V Praze na Vyšehradě se dá lehce najít Waldemarův hrob; chtěl být pochován v rodné zemi.
Těžko se vybíralo z velkého množství písniček, co Waldemar nazpíval. Pochopitelně, že nemohly chybět Hory čierne, ukázka z Kdyby tisíc klarinetů, Silvestrovská opera, málo známá Já a můj syn. Vybírali jsme většinou z DVD hudební knihovny. Obrazovou a hudební prezentaci perfektně připravila Ľudmila Katová z hudebního oddělení VKJB. Ukázky četli: Helena Miškufová, Michala Kapraľová, Peter Vilhan, Eva Balušíková.
Nemohu ještě nevzpomenout, že nás velmi potěšil nebývalý zájem o tuto akci. Ani jsme netušili, že by se do hudebního salonu VKJB mohlo vejít přes 60 lidí.
Eva Balušíková
Foto: Taras Kapraľ
Nejnovější komentáře