Čtyři zastavení u Jana Amose – Ke Dni učitelů a k připomenutí si výročí narození J. A. Komenského

V českých dějinách 17. století vyniká osobnost učeného Moravana Jana Amose Komenského, člověka, který po sobě zanechal dílo až neuvěřitelně rozsáhlé i přesto, že je značná část jeho spisů nenávratně pryč. Ale i to, co se zachovalo, snese nejpřísnější posouzení. Komenský se rozhodl obětovat celý svůj život pravdě, člověku, národu a Bohu. Přesto národ, jemuž upsal své srdce, o něm dlouho nevěděl. Byl prorokem v Evropě, nikoliv však doma.

Všechno ať plyne samo, ať ve věcech násilnost není. (Komenský)

Tak tedy po pořádku – Jan Amos Segess Nivnický, po otci zvaný Komenský se narodil 28. 3. 1592 v moravské česko-bratrské rodině. Kde? Je jeho rodištěm ves Komňa u Uherského Brodu, blízká Nivnice nebo Uherský Brod? Rozluštíme to snad u čtvrtého zastavení. Ale nejdříve zastavení první v Uherském Brodě. Když jsme se před několika lety vraceli autobusem z poznávacího zájezdu Českého spolku v Košicích z České republiky přes Uherský Brod, stali jsme se svědky oslav výročí a otevření muzea J. A. Komenského v tomto městě. Přihlíželi jsme, jak se oslav účastní dobově odění lidé, včetně „samotného Komenského“. Byl benjamínkem z pěti dětí. Byl vychováván českobratrskými rodiči podle přísných mravních měřítek, životního stylu a myšlenkových hodnot. Jako desetiletý osiřel. Přestěhoval se k tetě do Strážnice, kde navštěvoval místní školu. Jako šestnáctiletý studoval na vyšší latinské škole v Přerově, později na kalvínské univerzitě v Herbornu a proslulé univerzitě v Heidelbergu. Přes bratrský seminář u Betlémské kaple v Praze se jako dvaadvacetiletý vrátil znovu do Přerova, ale už ne jako žák, ale jako správce bratrského sboru a ředitel školy. Zde přijal i kněžské vysvěcení. Kázal, učil, psal a organizoval život Jednoty.

Zastavení druhé v Přerově. Před léty jsme v rámci programu zájezdu ČS organizovaného ještě „cestovkou H+V“ (Helena Miškufová a Viera Priesolová) navštívili muzeum Jana A. Komenského v Přerově. Součástí muzea byla, a snad ještě je, školní třída zařízená v tehdejším stylu, včetně škamen, skleněných botiček na inkoust, názorných obrázkových závěsných tabulí atp. Mnozí z nás si dobové vybavení obecních škol připomenuli. V Přerově ale Komenský dlouho nezůstal. Vybaven pedagogickou praxí a zkušenostmi nastoupil do českobratrské školy do Fulneku, a to již s manželkou Magdalenou Vizovskou. Pokračoval ve své práci správce jednoty a ředitele školy. Věnoval se výchově žáků, psaní a také včelaření. Prožíval zde skutečnou životní idylu, a to až do protihabsburského povstání v Praze v roce 1618 (po bitvě na Bílé hoře bylo v Praze popraveno 27 předáků stavovské rebelie). Z kazatele, učitele, spisovatele se stal psanec. Jako vyznavač kalicha musel ten svůj „kalich hořkosti“ vypít až do dna. Fulnek byl vojensky obsazen a třikrát zcela zpustošen. Komenský několik měsíců živořil v lesích, jeskyních a zříceninách. Epidemie zabila celou jeho rodinu – manželku a dva synky. Třicetiletý vdovec dočasně přijal nabídku Karla staršího ze Žerotína a skrýval se na jeho panství v Brandýse nad Orlicí. Brzy přešel do polského Lešna, kam se uchýlila početná česká komunita před pronásledováním Jednoty bratrské po nástupu Habsburků na český trůn. Lešno se na čas stalo ostrovem evangelické svobody a snášenlivosti. V té době byl již podruhé ženatý s Marií Dorotou Cyrilovou, dcerou správce Kaple betlémské (s ní měl 3 dcery a syna Daniela – o němž bude ještě zmínka). V Lešně učil a působil jako ředitel gymnázia. Pustil se do psaní učebnic a popisu nových pedagogických metod. Dřel do úmoru. Život bral jako službu. Jako čtyřicetiletý se stal pojmem evropské pedagogiky. Byl zván do mnohých měst v Evropě, aby uváděl své pedagogické a didaktické metody výuky. Z jeho díla lze uvést Orbis pictus, Brána jazyků, Brána věcí, Didaktické speciální návody pro učitele (dílna lidskosti, škola hrou, názornost vyučování, priorita mateřštiny, syntéza rozumové, citové a náboženské výchovy, spoluzodpovědnost rodičů, komplexní přebudování školství atd.). Usilovně pracoval také na utopickém projektu pansofie – vševědy, se záměrem vytvořit naučnou encyklopedii a v ní harmonicky sloučit a uchovat v rovnováze nabyté poznatky. Byl zván a žádán do mnohých měst Evropy (Haag, Leiden, Amsterodam, Brémy, Hamburk, Lubeck). Přijal také pracovní pozvání do Anglie. Další přístav naděje a později také zklamání nalezl ve švédském Elblagu (zde se také seznámil s Kristýnou, budoucí panovnicí Švédska). Od této návštěvy očekával zmírnění řádění švédských vojsk v Čechách – marně.

Pohromy prý chodí v trojici. V říjnu 1648 byl podepsán vestfálský mír – ukončení třicetileté války. Komenského apely na obrácení poměrů v Čechách a na Moravě nebyly vyslyšeny. Podmínky vestfálského míru jej ranily. Ztratil tak šanci vrátit se do vlasti. Vrátil se proto do Lešna, kde několik dní po návratu skonala jeho manželka Dorota. Jednota bratrská, jejímž byl J. A. Komenský zvolen posledním biskupem, zahynula. Moravský Sisyfos byl na pokraji zoufalství. Leč rezignace není řešením (Porada o nápravě věcí lidských). J. A. Komenský byl více než „učitel národů“: „Jsme všichni v Evropě na jedné lodi. A hledíme na ostatní světadíly, jak se na svých lodích potácejí oceánem vlastních pohrom. … První, ne-li jediné, co má být pro nás všechny cílem, je štěstí lidského rodu. Složte zbraně a odějte se rouchem míru. … Musíme směřovat k tomu, aby se lidskému pokolení vrátily svobody myšlenkové, náboženské i občanské. – Cesta k pravdě vede poznáním, věděním“. To jsou hlavní myšlenky Komenského vševědy a všenápravy.

V roce 1649 se 57letý Komenský opět oženil. Tento třetí sňatek s Janou Gajarovou byl již sňatkem z rozumu, aby zabezpečil své děti a také lépe snášel tíhu samoty. Po nadějných jednáních s bratrskými sbory ve Skalici, Púchově a Přerově učarovala Komenskému civilizační prostota v Blatném potoku v nynějším Maďarsku. Na pozvání mladého Rákocziho zde strávil tři a půl roku, aby mohl uskutečnit svůj experiment s vševědnou školou. S elánem se pustil do práce s učebnicemi s maďarskými texty. Přísností a náročností rozladil šlechtické rodiče. Vyžadoval příliš svědomité studium. Zase ten pocit marnosti. Ještě, že svědomitě dál propracovával Obecnou poradu a vezl si do Lešna rukopis nově pojaté učebnice – Svět v obrazech (Orbis pictus). To vše jsme se dozvěděli na jednodenním zájezdě ČSvK do Maďarska, na kterém jsme si prohlédli také Rákoczyho hrad (12. 5. 2012 – organizátorem byla Miluše Babjáková, průvodcem byla členka spolku Marika Ondrušková). A to je další, už třetí zastavení s J. A. Komenským – v Sárospataku.

Opět se vrátil do Lešna. V dubnu 1656 vtrhly do Lešna polské katolické oddíly, za tři dny bylo město do základů vypleněno a vypáleno. S ním i většina jeho nejcennějších rukopisů a knih, do nichž vložil téměř celé své celoživotní úsilí. Další osudové ztroskotání. Kam dál? Štětín, Hamburk, … Nakonec se uchýlil do Amsterodmu, aby zde s rodinou prožil svých posledních čtrnáct let. Dále učil a pracoval, revidoval a dokončoval svá pedagogická a reformátorská díla (Schola ludus – Škola hrou a další). Konečně se dočkal i vydání svých prací. Bojoval do samotného konce. 15. listopadu 1670 osmasedmdesátiletý génius zavřel naposled své oči. Pochován byl v Naardenu.

A dostávám se ke čtvrtému zastavení u J. A. Komenského, v Naardenu. Naarden je malé městečko, bývalá vojenská pevnost nedaleko Amsterodamu. Vlastně, mělo by to být první ze vzpomínaných zastavení, protože tam jsem se dostal již v polovině května 1981. Doposud si nevím vysvětlit, jak mi mohl být, jako stranou odvrhnutému, vrácen pas s platnou výjezdní doložkou do Holandska. Nicméně v rámci poznávání Holandska naskytla se mi příležitost navštívit i místo posledního odpočinku Jana Amose. Území bývalého kostelíka valonské církve na ulici Kolesterstraat, kde byly ostatky Komenského nalezeny, v roce 1933 darovala holandská vláda Československu za symbolický poplatek jednoho guldenu ročně. Naproti kostelíku bylo vybudováno Komenského muzeum, které jsme také navštívili. Mile nás překvapilo, když nás holandský průvodce uvítal docela obstojnou češtinou. Podotkl: „ Vím, že málokdo z vašich ovládá angličtinu nebo němčinu, tak jsem se musel naučit já česky“. A ještě důležitý dovětek, na Komenského náhrobku je uvedeno, že apoštol novodobé pedagogiky pocházel z Uherského Brodu. Přesné znění epitafu na náhrobek diktoval osobně sám Komenského syn Daniel. Proto se lze domnívat, že je to správně, protože syn by měl místo narození svého otce znát nejlépe.

A co na závěr? Jestli byl Čech Jiří z Poděbrad tvůrcem první předlohy k Chartě OSN, pak se Moravan Jan Amos Komenský, stal nejen apoštolem moderní pedagogiky, nejen „učitelem učitelů“, ale také, a možná především, architektem globálně snášenlivého, mírumilovného, a proto snad smysluplného života budoucího světa lidí. Jenom si nejsem jistý, zda si toho jsou souputníci naší, již mírně zahnívající planety, dostatečně vědomi.

s použitím historických pramenů
obrázků z wikipedie
a Muzea J. A. Komenského v Uherském Brodě zpracoval
Jiří Gregorek

Galerie hrdostiČtyři zastavení u Jana Amose