Když se objevila místní tabule Ostrava, zvědavě jsem vyhlížela „černou“ Ostravu, ale jaké překvapení! Okamžitě jsem jí dala přívlastek ZELENÁ. Dětství jsem strávila v hornických sídlištích poznačených socialistickým realizmem, ale tady v Porubě byly domy sice stejné, jak je znám, ale s množstvím zeleně a ta byla po celém městě. Ubytovaní jsme byli v centru Ostravy v hotelu Maria. Mělo to velkou výhodu, protože jsme se všude mohli dostat i pěšky, což jsme se spolubydlící hned večer využily na procházku do Nové Karolíny podle mapky, kterou jsme dostaly na recepci. Je to nové a veliké obchodní centrum vybudované na místě tepelné elektrárny Karolíny.
Druhý den jsme navštívili Novou radnici s nejvyšší věží v Čechách, měří 85,6 m a měli jsme z ní krásný výhled na celé město. Před radnicí stojí bronzová plastika Ikara s nebesky modrýma očima a křídlem v plamenech, autor František Štorek. Potom jsme měli okružní jízdu po městě se zajímavým výkladem průvodce o jeho historii a současnosti. Se vzpomínkami na studentské časy v Ostravě se s námi podělil Ervín Sláma.
Areál DOV (Dolní oblast Vítkovice) je unikátní muzeum, kde se pojí historie vysokých pecí a těžby uhlí s kulturním využitím kdysi průmyslového komplexu. Průvodkyně nás seznámila s funkcí vysoké pece, těžby uhlí, jeho koksováním v bateriích, k němuž patřily výtlačný hasicí vůz s hasicí věží a odlučovač prachu, tzv. slon. Výtahem, který sváží i pasažéry, jsme se dostali k násypnému otvoru vysoké pece č.1, nyní zvané Bolt Tower (podle nástavby v podobě šroubovice). Znovu jsme si mohli vychutnat pohled z výšky na město a haldu Emu. Plyn z pece byl odváděn do plynojemu, který se přebudoval po odstavení železáren na multifunkční aulu Gong. Měli jsme možnost nahlédnout i do útrob vysoké pece, vidět místo odpichu a odtoku roztaveného železa do vozu – VRN, zvaného Veronika a strusky do koliby. Zajímavá prohlídka končila ve velínu. Velice se mi líbil výklad průvodkyně a její smysl pro humor. Dřevěná maketa železáren vytvořená za války nezachránila vlastní železárny před bombardováním spojenců a v plynojemu uvízla nevybuchlá bomba. Průvodkyně zmínila Paula Kupelwiesera, ředitele Vítkovických železáren v letech 1876-1893. Kromě modernizace výroby se postaral i o postavení kolonie domků pro zaměstnance, závodní tržnice, nemocnice, školy a sirotčince.
Vítkovické železárny byly unikátní v tom, že zdroj – těžba uhlí a vysoká pec byly spolu na jednom místě, dovážela se jen železná ruda. Za Rothschildů a Gutmannů byla dovážena kvalitní ruda s vysokým obsahem železa, za socialismu byla dovážena ruda s nízkým obsahem železa z Krivoj Rogu a musela se koncentrovat.
Součástí DOV je i „HELIGONKA“, koncertní studio Jaromíra Nohavici, který osobně přivítal každého z nás srdečným stiskem ruky a věnoval nám trochu ze svého času. Pověděl nám o vzniku studia a zazpíval a zahrál na heligonce. Všichni jsme byli nadšení a doufám, že se naše společná fotografie vydařila. Toto setkání bylo pro nás krásným překvapením, které nám organizátoři zájezdu připravili, a bude nezapomenutelné.
Pod kopcem Landek je areál hornického muzea. V prostorách bývalého dolu Anselm jsme se seznámili se vznikem a organizací Báňské záchranářské služby. Byla založená už roku 1913, ve znaku má maltézský kříž se zkříženými kladivy. V pietní místnosti se jmény zahynuvších předáků záchranné služby byl vystavený záchranářský záslužný kříž – zlatý, stříbrný a bronzový. Hned vedle byla brašna s dýchacími přístroji, v důlní záchranářské základně jsme shlédli film o záchranné službě v dnešní době (o jejím propojení s požárníky, lékaři a letci) a o výcviku záchranářů. Prohlédli si vystavené kahany, lampy, měřiče plynu, potápěčské obleky, dýchací přístroje od začátku minulého století, těžkou záchranářskou techniku sloužící k uvolnění závalu nebo k vytvoření stěny proti požáru.
Potom jsme sfárali do dolu v těžní kleci a prošli pracovištěm horníků, viděli způsob těžby manuální i strojový. Na povrchu jsme viděli řetízkové šatny s umývárnou, hornickou hospodu Harenda u Barborky a blízko ní stojící štíhlou sošku peckovické (landecké) Venuše.
Na území Ostravy, přímo ve městě, prý bylo na 60 jam, kde se dolovalo uhlí. Těžní věže jsou součástí obytných čtvrtí města.
Následovala návštěva Národního divadla moravskoslezského Antonína Dvořáka. Vstupovali jsme dovnitř novou moderní přístavbou. Před vchodem je bronzová plastika, kterou jsme neuměli identifikovat, až náš průvodce divadlem nám řekl, že je to Pegas. Prohlédli jsme si divadelní sál, jeviště (kde Vlado Šipoš prosadil zkoušku zvuku), zákulisí, provaziště, sklad kostýmů. Nahlédli do baletního sálu, kde právě probíhal nácvik, už v nové budově jsme navštívili „odpruženou“ zkušebnu s nahráváním a úplně nahoře malé studio připravené na večerní představení.
Volný čas toho odpoledne využili někteří k návštěvě moravskoslezského hradu, který se v důsledku poddolování propadl o 17 metrů, prohlídce miniaturních staveb – např. 7 divů světa, Stockholmská a Staroměstská radnice, anglický Big Ben a miniatury historických lodí. Zároveň stál na svinovském nádraží legiovlak s průvodci v historických kostýmech legionářů. Byly tu vagony – důstojnický, pro mužstvo (v jednom z nich promítali historické reportážní záběry), lazaret, štábní a poštovní, dílenský, krejčovský, sklad, polo pancéřový se zbraněmi, byla tu i polní kuchyně a prodejna pro důstojníky. Další den nás čekala Karlova studánka a výstup na Praděd. O kraji svého dětství a Karlově studánce hovořila Miluše Babjaková. Autobus nás dovezl až na Ovčárnu, odkud jsme za krásného počasí vyšlapali na vrchol. Opět byl každý, kdo vyšel na Praděd, odměněn diplomem a srdíčkem. Jirka Gregorek byl překvapený, že nás bylo ke čtyřiceti.
Protože jsme hned na začátku zájezdu dostali písemný materiál o místech, která navštívíme, tak o nich budu psát jen krátce.
Příbor – rodiště Sigmunda Freuda, před rodným domem stojí klasický železný divan. Zaujalo mne půvabné náměstí s měšťanskými domy s podloubími a farní kostel Narození Panny Marie, jehož původ sahá až do 12. století, je obehnán zdí s kaplemi představujícími 14 zastavení křížové cesty. Kopřivnice – rodiště Emila Zátopka, město známé automobilovou výrobou značky Tatra a majolikovou keramikou. Z nabídky jsem si vybrala Šustalovu vilu, kde je umístěno Lašské muzeum. Vystavuje se tu krásná barevná keramika, kachle a kachlová kamna. Popisy seznamují s historií vzniku výroby hliněného zboží. Dále jsou tu kresby a obrazy Zdeňka Buriana nejen vystavené, ale i na DVD. Ve vitrínách zkamenělé pravěké organismy a nad hlavami návštěvníků se vznášejí repliky koster ptakoještěrů. Podkroví je určené pro výstavy a právě ten den v podvečer tady měla být vernisáž výstavy fotografií a grafik autorů Sudka a Sivka.
Štramberk – už z dálky bylo vidět kulatou věž Trúba vyčnívající vysoko nad krajinou. Domky a valašské roubené chalupy se tisknou vzhůru do svahu Zámeckého kopce. Ještě i náměstí s ním „stoupá“. K věži z něho vedou dvě cesty – strmá po schodech, volnější mezi domy z horního konce náměstí. Samozřejmě, že neznalé zdejší topografie, tři z nás stoupaly po schodech. S Lídou Gluchou jsme vyšlapaly i na věž. Jak jsme se kochaly výhledem do krajiny, ozval se za námi dětský hlas: „Maminka nás vyfotí“. Netušily jsme, že se to vztahuje na nás, ustoupily jsme, abychom udělaly místo. Byla tu však jen mladá žena a asi sedmiletý chlapec, který k nám vztáhl ruce, nechápaly jsme – chce ještě více místa? Jeho maminka se však už omlouvala, že chlapec je autista a chce se s námi vyfotit. Samozřejmě jsme souhlasily a tak se asi ocitneme v nějakém rodinném albu. Aby věděl, s kým se fotil, řekly jsme, že jsme tu na výletě s Českým spolkem z Košic. Maminka slíbila, že Košice vyhledají na mapě a pochválila naši češtinu, načež jsme uvedly, že jsme původem Češky. Bylo to neuvěřitelně milé setkání, na rozloučenou jsme se obě s tím tak čistým a důvěřivým dítětem objaly. Nu a potom koupě Štramberských uší a stihnout ještě kopec Kotouč. Na jeho úpatí je kaplička s vyřezávaným dřevěným betlémem. Stezka mě dovedla k jeskyni Šipka, kde malovali studenti, tak jako v uličce pod věží. Na vrcholu kopce je kříž a zvonička, kdo na ní zazvoní, bude žít až do smrti (hlásá nápis).
Kravaře, o těch nám vyprávěla Wanda a seznámila nás i s množstvím osobností, které se narodily, působily nebo navštěvovaly moravskoslezský kraj.
Opava – rodiště Petra Bezruče (Vladimír Vašek), o něm nám hezky a podrobně podal zprávu Ivan Vlček.
Hradec Nad Moravicí. Červený a Bílý zámek. Stával tu hrad Přemyslovců. My byli seznámeni s jeho novější historií spojenou s pruským knížecím rodem Lichnowských. Na zámku hostili hudebníky – Ludwiga van Beethovena, Nicolu Paganiniho a Ference Liszta a jiné známé osobnosti. Životopisy Beethovena a Liszta nám vyprávěla Jana Ježová.
Slezské zemské muzeum Nový dvůr – Stěbořice, v arboretu mají být dřeviny z pěti světadílů. Park je krásný, ale škoda, že nebyla k dispozici mapka, aby se návštěvník mohl rychle zorientovat a dřeviny najít. Rozsáhlý skleník byl přístupný jen z malé části. Ještě že je ve vedlejší budově na poschodí ucelená výstava geografie a zoografie z celého světa. Byli tu například největší brouci, motýli a taky polodrahokamy s místy jejich výskytu. Nevěděla jsem, že Bajkal je nejhlubší jezero na světě, že je to příkopová propadlina, která se každý rok zvětší o 2 cm. Že nejhlubší diamantový důl je Udačnaja.
Možná jste si všimli, že jsme projížděli krajem cukrové řepy, která se právě sklízela, a taky jsme zahlédli cukrovar Korunní cukr. Cestou jsme minuli Mlékárnu Kunín.
A protože každá pohádka má svůj konec, tak i my jsme končili svůj pobyt na Moravě. Poslední večer jsme ještě stihli navštívit „ostravské Soho“, Stodolní ulici s puby z různých koutů světa. Na jejím konci, v opuštěné zástavbě, stál Hodinový hotel i s červenou lampou.
Jako vždy jsme měli závěrečný oběd společný, tentokrát v areálu skanzenu v Rožnově pod Radhoštěm. Předtím jsme však stihli zdravotní vycházku Karlovým chodníkem na rozhlednu postavenou podle projektu Dušana Jurkoviče.
Cestou do Košic a po krátké zastávce na salaši Krajinka nás skvěle bavil Jirka Gregorek. Abych nezapomněla – povídka o dědovi a vnučce na pánském WC v podání Wandy a Jirky rozesmála celý autobus (to však bylo cestou do Ostravy).
V autobuse se děkovalo všem, kteří se podíleli na zdárné organizaci a zabezpečení zájezdu. Věřím, že příští akademie bude stejně tak úspěšná jako tato.
J. Marcziová, foto z alba Pavla Krause
[widgetkit id=146]
{jcomments on}
Nejnovější komentáře