Ten čtvrtek 6. května 2010 od rána počasí neslibovalo nic dobrého, „lilo jak z konve“. Na nádraží se nás podle očekávání sešlo pouze 6, ale o to větší jsme měly štěstí na počasí v Prešově. Černé mraky sice z povzdálí slibovali opět něco zlého, ale chvílemi nám i zasvítilo sluníčko. Kdo se zalekl, může litovat.
Zajímavé, že účastnice našeho minizájezdu, žijící již opravdu dlouhou dobu v Košicích, kulturní památku v Solivaru (nyní už městská část Prešova) ještě nenavštívily. Naše představy zdaleka neodpovídaly tomu co jsme viděly. Abych vás nalákala na opravdu zajímavý unikát blízko Košic, alespoň ve zkratce vám popíšu co jsme viděly.
Městskou linkou č. 1 jsme dojely do středu obce a pak jsme nevěděly, kam se hnout. Směrovky žádné, ale že jsme na pravém místě nám bylo jasné. Obklopovaly nás staré obrovské budovy, zvonice,  pozdněbarokní věž s hodinami a požárem zničená budova vedle ní. K pokladně jsme se ale dostaly hned, sympatický průvodce byl rovněž připraven a tak nám nic nebránilo vydat se na prohlídku.

1. budova – tzv. „gápeľ“
Na tomto místě byla v roce 1571 vyhloubena první šachta – Leopold. Byla hluboká 155 m a její 3 horizonty se táhly do délky 3 km. V roku 1674 byla nad ní postavená velká budova – gápeľ. Jelikož v okolí bylo samé dřevo, celá budova byla ze dřeva kokošovského dubu, který měl zvláštní pevnost. Celkově bylo vyhloubeno 5 banských jam na těžbu kamenné soli. Čistá sůl se na povrch dopravovala v dřevěných bednách.
Rozhodující zvrat v těžbě soli nastal v roce 1752, kdy byl důl zaplaven vodou. Úsilí o vyčerpání vody bylo marné. Dnem 1. července 1752 bylo zakázáno fárat. Otázka – co dále?
Voda rozpustila kamennou sůl a vytvořila z ní slanou vodu tzv. solanku. Pokusy se potvrdilo, že ze solanky lze získat kvalitní sůl – vařením. Celý areál se začal měnit. Byly postaveny další dřevěné velké budovy. Šachta Leopold a Marie se staly hlavními zásobárnami solanky. Na povrch se solanka dopravovala v kožených pytlích (po naplnění vážily až 3 tuny). Pytle se ze šachet vytahovaly pomocí gápľa. Tento 9 m vysoký dřevěný mechanismus je největší v Evropě. Má 4 ramena, do kterých zapřáhli koně, ti gápeľ roztočili a dali tím do pohybu originální kladkostroj, který vytahoval pytle nahoru. Tímto způsobem se těžilo až do roku 1894. A mechanizmus gápľa zůstal uchován dodnes. Stojí za to vidět ho!

2. budova – zásobníky „četerne“
Do této budovy tekla solanka samospádem dřevěným potrubím z první budovy. Četerňa byla postavena v roce 1815, je v ní 8 velkých dřevěných nádrží, vyrobených bez jediného hřebíku. Zde se solanka čistila a až z poslední sedimentační nádoby se odváděla dřevěným potrubím do další budovy.

3. budova – varna
Tuto budovu dal postavit a byl na slavnostním otevření císař František II. v roku 1800. Je to dvoupatrová barokně-klasicistní budova. Nacházejí se zde velká ohniště, odpařovací pánve, sušírna a žehlička. V této budově se pracovalo do roku 1970. Odtud se už vypařená sůl odvážela do další budovy.

4. budova – solní sklad
Tato budova byla nejimpozantnější stavbou komplexu, žel 17. května 1986 vyhořela. Zůstala jen zděna poškozená hodinová věž a vyhořelá budova.
K areálu patřila také dodnes pěkně zachovalá zvonice, stáje pro koně, slané lázně, kaplička.

Alespoň ve zkratce o tom, co jsme viděly. Bylo to opravdu zajímavé a díky této expozici si můžeme udělat obraz o vyspělosti tehdejší techniky těžby soli na Slovensku a důvtipu tvůrců. Škoda jen, že expozice má malou propagaci. Kdyby tomu tak nebylo určitě i my, Češi, chodící objevovat zajímavostí do Čech bychom tuto památku blízko Košic neopomenuli.

Miluše Babjáková
Klubové akceNávštěva Solivaru – národní kulturní památky