Nesmlouvavá a nezlomná Milada Horáková

Nesmlouvavá a nezlomná Milada Horáková

V dnešní době narůstá množství odkazů na historické události, které se stávají více či méně oficiálními stanovisky veřejně činných osobností. Tyto odkazy pak mohou být zneužívány pro vlastní cíle. Jedná se buď o záměrné zamlžování minulosti anebo fatální nedostatek zcela základních znalostí, a to zejména z moderních dějin, které způsobují, že se dané proklamace zcela míjejí s historickou skutečností.

„Střední Evropa propadla živelnému historizmu – novináři, publicisté, politici a další ochotníci se opět jednou zmocnili dějin jako útočné zbraně. Začali je účelově přehodnocovat a nacházet v nich argumenty k podpoře svých momentálních programů a zájmů … V zájmu ovládnutí současnosti a budoucnosti prostřednictvím dějin je ovšem minulost vykládána způsobem, který nemá nic společného s jejím vědeckým poznáním a kritickou interpretací. Účelovým výběrem jednotlivin, používáním polopravd i prokazatelných lží je obraz dějin deformován do té míry, že se v něm veřejnost jen stěží dokáže orientovat.“1 Zneužívání či překrucování historických faktů a poznatků o minulosti může být efektivním prostředkem k rozdělování společnosti jak v rámci jednotlivých zemí, tak i mezi národy. Proto hraje poznání nedávné historie klíčovou roli ve formování kolektivního vědomí a politické kultury, jelikož nám toto poznání poskytuje perspektivu na události minulých desetiletí, z nichž mnohé mohou mít vliv na současné politické rozhodování.

Dnes jsou pojmy jako
demokracie, totalita, národ,
nacionalismus, diktatura a vlastenectví
překrucovány.

V československých dějinách jsme zatím měli zkušenost zejména s násilnými rozvraty demokracie. Rozklad přicházel rychle a byl zjevný (např. převzetí moci komunisty v únoru 1948). Demokracie se však může rozkládat i méně dramaticky, pomalu a často velice nenápadně. V tomto případě se jednotlivé kroky nezdají až tak vážné či nebezpečné, ale v konečném důsledku mohou být. Právě na tyto skutečnosti upozorňuje kniha Jak umírá demokracie od Stevena Levitského a Daniela Ziblatta.2 Autoři se rozpadem demokracií v Evropě a Latinské Americe zabývají již více než dvacet let. Podle nich dnes demokracie neumírají s výstřely během revolucí nebo vojenských pučů, ale pomalu neustálým ochabováním tzv. hlídacích psů demokracie, tedy justice, tisku a rostoucí erozí základních politických norem. „Nestává se příliš často, aby měli Češi před Američany v něčem náskok. V tomto případě je to smutná výhoda, ale máme ji. Zatímco obyvatelé Spojených států nikdy nezažili zhroucení demokracie, my jsme toho byli svědky několikrát. Tudíž tam, kde oni musí zapínat fantazii, my máme zkušenosti … Proto stále více novinářů, expertů či historiků americkému publiku vysvětluje, že v ohrožení je každá demokracie, o kterou obyvatelé ztratí zájem. Je ale zkušenost skutečně silnější než studium? A pokud ano, proč se v Evropě demokracie hroutí tak často? Čím to je, že se generace, které zažily první světovou válku, nedokázaly včas vzepřít Adolfu Hitlerovi, který je nezadržitelně vedl k válce další? A jsou Češi poučenějšími demokraty, když si prošli čtyřicetiletou érou totality?,“ napsal do předmluvy k českému vydání knihy šéfredaktor týdeníku Reflex Erik Tabery. Kniha vyšla poté, co Donald Trump vyhrál prezidentské volby.
V současnosti náleží vzestup populistické politiky k diskutovaným sociálním jevům nejen v evropských zemích.3 V 50. letech minulého století poznamenal Ferdinand Peroutka, kdykoliv se Češi (případně i Slováci) vydali na cestu demokracie, přišel zlom. V prvním případě přišla válka, ve druhém přišli komunisté. Peroutka viděl problém v tom, že jsme rychle uvěřili, že demokracie zvítězila, a přestali jsme věnovat pozornost nebezpečí, které ji ohrožovalo.4 Jsme dnes, více než 60 let po Peroutkově výroku, moudřejší? Proč se občané žijící v zemích s totalitní nebo autoritářskou minulostí nepoučí z chyb svých předků?
Jednou z možností, jak se poučit z minulosti, jsou příběhy lidí, kteří vzdorovali represivním režimům. Tyto příběhy představují vzor lidského odhodlání a síly. Jsou jakousi cestovní mapou, která nám ukazuje, že ochrana demokratických hodnot vyžaduje nebojácnost a odvahu. Současně nás tyto příběhy mohou povzbudit k zamyšlení nad našimi vlastními hodnotami a zavazovat k aktivní účasti na tvorbě společnosti, kde vládne spravedlnost a respekt k lidským právům. Studium života těchto hrdinů nám připomíná, že odmítnutí mlčení a pasivního přihlížení je klíčové pro udržení demokracie. Mezi významné osobnosti, které obětovaly svůj život demokratickým hodnotám, patří i Milada Horáková, kterou se nepodařilo zlomit hned několikrát. Nezlomili ji nacisté ani komunisté. Horáková měla vysoký morální kredit, její svědomí a principy jí nedovolily podřídit se tlaku totalitního režimu. Její odvaha stát se hlasem opozice v éře komunismu ji dovedla až na popraviště, ale zanechala za sebou dědictví boje za demokracii a lidská práva. „Padám, padám… tento boj jsem prohrála, odcházím čestně, miluji tuto zem, miluji tento lid … budujte mu blahobyt. Odcházím bez nenávisti k vám … přeji vám to, přeji vám…“5 To jsou její poslední slova před popravou na dvoře pankrácké věznice 27. června 1950. Milada Horáková byla popravena jako poslední ze čtyř obžalovaných. Rozsudek zněl: spiknutí*a velezrada. Podle dochovaných záznamů se Milada Horáková dusila dlouhé minuty. Její ostatky byly zpopelněny a nikdy nebyly pohřbeny. Po roce 1989 byl na zdi baziliky svatého Petra a Pavla na pražském Vyšehradě vybudován symbolický hrob obětem totalitních režimů. Hrob tvoří mramorový náhrobek s bronzovou bustou Milady Horákové. Situaci výstižně vystihuje epitaf na zmiňovaném náhrobku: popravena, nepohřbena. Den jejího úmrtí se v České republice od roku 2004 připomíná jako památka obětí komunistického režimu.
Milada Horáková se narodila koncem roku 1901 v Praze. Po svém otci zdědila smysl pro vlastenectví. Již za první světové války, kdy studovala na gymnáziu, se účastnila demonstrací. Ty byly také důvodem, proč musela školu opustit. Středoškolské vzdělání si dodělala až později. Její kroky následně směřovaly na právnickou fakultu. V roce 1924 se seznámila s Františkou Plamínkovou, senátorkou a zakladatelkou Ženské národní rady. Od té doby byly blízkými spolupracovnicemi a přítelkyněmi. Po ukončení studia nastoupila Milada jako právnička na Ústřední sociální úřad hlavního města Prahy. Její píle a pracovitost byly náležitě oceněny, když se stala jednou z nejmladších, kterým byl svěřen odbor péče o mládež v celém hlavním městě. Kromě sociálních otázek se věnovala také zrovnoprávnění žen ve společnosti. Chtěla jí dosáhnout i v oblasti legislativy. „Nutno zdůraznit, že tato úsilí nebyla žádnou feminizací, ale snahou o pravidla, která nám dnes již mohou připadat samozřejmé. Mezi jiným o to, aby o pracovním zařazení*a odměně žen rozhodovala vždy jen kvalifikace a kvalita odvedené práce. Vždy se snažila uplatnit heslo prezidenta Masaryka, že, není otázka ženská, je jen otázka lidská‘.“6
Po mnichovském diktátu pomáhala uprchlíkům ze Sudet jako ústřední představitelka Ženské národní rady. Pod jejím vedením bylo z okupovaných Sudet do vnitrozemí přesunuto několik tisíc rodin. Po rozpadu Československa v březnu 1939 se snažila zapojit důvěryhodné osoby do petičního výboru Věrni zůstaneme. Díky síti spolupracovníků, kterou Milada sestavila, se lidem, kteří byli v ilegalitě, dostalo ubytování. V srpnu 1940 ji a jejího manžela zatklo gestapo za činnost v Ženské národní radě. Po dvou letech věznění v Praze byla převezena do Malé pevnosti v Terezíně. Tam Milada přežila zbytek války. V roce 1944 byla za svou činnost v odboji odsouzena*k trestu smrti. Soud nakonec trest zmírnil na osm let vězení. V té době Milada Horáková zvítězila nad smrtí již podruhé.7
Válku přežila a po roce 1945 se na žádost prezidenta Edvarda Beneše vrátila do politiky; stala se poslankyní Prozatímního národního shromáždění. Státní bezpečnost, která byla po skončení druhé světové války pod vlivem Komunistické strany Československa, začala Horákovou sledovat již v roce 1946. Příkaz k jejímu zatčení přišel o tři roky později. V té době byla jednou z posledních, kdo se snažil hájit demokratické principy proti komunistům. Také proto jí prokuratura přidělila ústřední roli v následném monstrprocesu.8
Během vyšetřování čelila nelidským výslechům a mučení, jejichž cílem bylo zlomit ji k přiznání. Miladu Horákovou se však zlomit nepodařilo. Dne 8. června 1950 byla spolu se Závišem Kalandrou, Janem Buchalem a Oldřichem Peclem odsouzena k trestu smrti. „Obžalovaná doktorka Milada Horáková byla jednou z hrstky poslanců, kteří odmítli spolupracovat s obnovenou Národní frontou. Obžalovaná Horáková je organizátorkou celého zločinného spolčení.“9 O její omilostnění usilovali mnozí, včetně Winstona Churchilla, Alberta Einsteina a Eleanor Rooseveltové. Neúspěšně.

Milada Horáková byla jedinou popravenou ženou.
Nikdy nepřestala věřit v humanismus a demokracii.
Její odkaz nám může sloužit jako varování
před totalitním režimem a podnět k ochraně demokratických hodnot.
Poznání jejího příběhu pomáhá udržovat živou paměť o obdobích,
kdy byla svoboda a spravedlnost ohrožena.
V současném politickém klimatu je nezbytné,
abychom byli obezřetní a kritičtí při interpretaci nedávné historie.
Poznání historie, například skrze odkaz osobností jako Milada Horáková,
nám poskytuje neocenitelný nástroj
k prevenci zneužití historických událostí ve veřejné sféře.

Poznámky
1 PEŠEK, Jiří – PÁNEK, Jaroslav. Historikové proti znásilňování dějin (Stanovisko Sdružení historiků České republiky). Praha: Historický ústav AV ČR, 2002.
2 LEVITSKY, Steven – ZIBLATT, Daniel. Jak umírá demokraci. Praha: Prostor, 2018.
3 Více viz. PITEROVÁ, Ivana – HELDÁKOVÁ, Lucia – KOHOUTOVÁ, Klara. „My sme ľud, kto ste vy?“ Storočie populizmu v (Česko)Slovensku. Košice: Spoločenskovedný ústav CSPV SAV, 2021.
4 TABERY, Erik. Opuštěná společnost. Česká cesta o Masaryka po Babiše. Praha: Prostor, 2017, s. 10.
5 Poslední slova Milady Horákové. In Český rozhlas. [Online] Dostupné z URL: <https://temata.rozhlas.cz/milada-horakova-7983697> [Cit. 2024-01-24]
6 Milada Horáková – životopis. In Totalita.cz. [Online] Dostupné z URL: <http://www.totalita.cz/vysvetlivky/o_horakovam_01.php> [Cit. 2024-01-24]
7 Poprvé unikla smrti v roce 1923, když se nakazila spálou. Onemocnění doprovázely komplikace a Milada bojovala o život. Nakonec spálu překonala. Toto onemocnění bylo v rodině Králových (Miladino dívčí jméno) osudové. V roce 1914 na něj zemřeli dva Miladiny sourozenci (starší sestra Marta a mladší bratr Jiří).
8 Více o procesu na webových stránkách Ústavu pro studium totalitních režimů. [Online] Dostupné z URL: <https://www.ustrcr.cz/uvod/skupina-vyzkumu/dr-horakova-milada-a-spol/%3E> [Cit. 2024-01-24]
9 Národní archiv, fond Nejvyšší soud v Praze, závěrečná řeč prokurátora Josefa Urválka.

Klára Kohoutová,
Spoločenskovedný ústav CSPV SAV, v. v. i.,

ilustrační obrázek Památník Milady Horákové od O. Zoubka u evangelického kostela na Smíchově, kde Horáková v Zapově 3 před zatčením bydlela, foto Jan Polák, wikipedia.org