Podzimní akademie

Za kulturními a historickými pamětihodnostmi Prahy a okolí a po stopách kulturních osobností tohoto kraje ČR

Rok se sešel s rokem a u autobusu se sešli noví i staří harcovníci s dobrou náladou a těšící se na nové zážitky a poznávání věcí příštích.
Dlouhou cestu do Prahy nám vedoucí zájezdu Jiří Gregorek krátil vyprávěním o místech, kterými jsme projížděli na Moravě. Minuli jsme pomník rozvodí pro Severní a Středozemní moře, viadukty u Lipníku n/Bečvou, připomenul nám i krátký tunel vybudovaný při příležitosti návštěvy F. Josefa I., jen na jeho přání. Mezi Olomoucí a Prostějovem si připomenuli Jiřího Wolkera a Svatý kopeček. Stihli jsme i včas dojet na hrad Český Šternberk, abychom mohli absolvovat poslední prohlídku toho dne.

Hrad byl založený okolo roku 1241 Zdeslavem z panského rodu Divišovců na skále nad řekou Sázavou a pojmenoval ho Sternberg (v erbu osmicípá hvězda) . Pro kamenný podklad neměl studnu, byl dvakrát dobyt, jednou Jiříkem z Poděbrad, podruhé při selských povstáních. Po roce 1948, kdy hrady a zámky propadly státu, tehdejší majitel jako jediný v ČSR měl funkci kastelána a mohl provádět návštěvníky po“svém“ hradu. Hrad od svého založení vlastní jen rod ze Sternberka. Zajímavá je tu i sbírka dýmek, přičemž jejich majitel byl nekuřák, malby nebo autentické umělecké předměty Kašpara ze Sternberga, zakladatele Národního muzea. Štuková výzdoba nové kaple sv.Šebestiána a místností, pracovna s fotografiemi předků umístěných v koruně stromu namalovaném na stěně jako rodokmen, dětský pokoj s trojramenným lustrem (jeden chránič žárovky je jiný, kdy současný majitel jako dítě míčem jej rozbil a nahradil z hosťovských pokojů, aby matka nic nepoznala, což se mu podařilo), malby koní a bitvy u Sadové 1866, kdy zvítězilo Prusko nad Rakouskem (mělo zadovky a ty se rychleji nabíjely než předovky, ale historikové tuto výhodu popírají). Na obraz této krvavé bitvy se přimaloval i sám autor – rakouský voják bez přilby. V knihovně na stole leží kniha Řádu neuposlechnutých rozkazů Marie Terezie. Dostal ho každý, kdo neuposlechl rozkaz k ústupu, obhájil své pozice a zvítězil. Byla to hrubá kniha a celkem jsou tři.
Konečně cíl naší cesty! Rychle ubytovat, oddechnout a nabrat sil na druhý den
PRAHA – ze stanice metra Malostranská, jsme vstoupili do Valdštejnské zahrady, obdivovali Salu terenu s výjevy z Trojské vojny, sochy Adriena de Vries, Krápníkovou stěnu (umělá skála tvořená bizardními detaily). Odtud pak Valdštejnským náměstím na Malostranské, pohlédli na kostel Sv. Mikuláše a Nerudovou ulicí (hostinec Udvou slunců připomněl Jana Nerudu) došli na Hradčanské náměstí. Byl krásný den a každého uchvátil pohled na sluncem zalitou Prahu, její střechy v podhradí s historickou válečkovou krytinou, tzv. prejzové střechy a ještě zvukově vnímali tony Vltavy z Mé vlasti, které vyluzovali na svých nástrojích muzikanti. Kolem Schwarzenberského paláce s jeho charakteristickými sgrafity a oproti stojícího Šternberského paláce (dnes Národní galérie) jsme se Loretánskou ulicí dostali na Loretánské náměstí se sochou Edwarda Beneše, velkolepým Černínským palácem (Ministerstvo zahraničních věcí) a trošku z kopečka oproti je Loreta se Svatou chýší, pod níž je krypta rodiny Lobkoviců.
Při návratu na Hradčanské nám. jsme shlédli ceremoniál výměny hradní stráže u Matyášovy brány, prošli nádvořími hradu a neopomenuli vstoupit do chrámu Sv. Víta a samozřejmě zajímala i vynovená Zlatá ulička. Na vrcholu Starých zámeckých schodů jsme z vyhlídky obdivovali pražskou oázu klidu – zahrady na jižním svahu Hradčan. Vznikly v XVI. století, kdy tato strana vrchu přestala sloužit obraně Hradu a hradby byly bourány. Šlechta a bohatí měšťané tyto pozemky skupovali a postupně se z jejich užitkových zahrad stávaly zahrady pro odpočinek a kratochvíle. Jejich uspořádání a výzdoba byly prestižní záležitostí. Potěšila i obnovená svatováclavská vinice nad schodami. Mohli jsme si všimnout, že se tu pěstuje vinič asi jako v době sv. Václava – „na hlavu“ převážně modré barvy.
Unaveni, ale nezdolaní jsme podle řeky prošli mezi Malostranskými mosteckými věžemi na Karlův most s jeho 16 sochami na severní a týž počet na jižní straně, převážně od Ferdinanda Maxmiliána Brokoffa a Matyáše Bernarda Brauna. Prohlížet si je podrobněji, proplétat se davem turistů, obcházet stánky se suvenýry a kresbami, obdivovat Hradčany, Kampu a řeku, bylo pro náročnost programu dne nemožné. Tak jen krátký pohled na sochu Sv. Jana Nepomuckého, jehož autorem je Jan Brokoff (l683). Podle ní vznikaly a vznikají další plastiky u nás i v cizině. Jeho atributy: rocheta, palma mučednictví a kříž, pět hvězdiček okolo jeho hlavy – ty se prý zjevily, když byl svržen do vody. Symbolizují 5 písmen slova TACET, což znamená mlčí.
Další zastavení u Staroměstské mostecké věže, dominanty Křížovnického náměstí s pomníkem Karla IV., kostelem sv. Františka z Assisi na severní a na východní straně kostel sv. Salvátora, mezi kostely je pak viniční sloup se sochou sv. Václava (byl tu viniční úřad), u sloupu je údajně nejstarší kamenná dlažba v Praze.
Poznávání památek staré Prahy jsme ten den ukončili, jak jinak, než na Staroměstském náměstí u jeho radnice s orlojem a připomněli si další památky tohoto náměstí – Kostel Panna Marie před Týnem, v němž je pochován Tycho de Brahe, dům u Kamenného zvonu, sídlo české královny Richenzy (manželky Václava II.), kruhové sousoší s Janem Husem, druhý chrám sv.Mikuláše a popraviště 27 českých pánů.
Za tak krátký čas se nedá projít ani vidět v Praze vše, co člověk pozná z historie, ale asi pro každého z nás jsou to drahá místa uložená v paměti. Další prohlídka Prahy byla víceméně individuální. Je tu nepřeberné množství lákadel a možností. Jen na Hradčanech kdybychom chtěli absolvovat jen polovinu nabídek, nestačil by na to celý týden.
Nechybělo ani setkání a milé posezení s panem profesorem Tichým a společný večer s programem U Fleků.
NÁRODNÍ DIVADLO – kdo by neznal tuto renesanční budovu postavenou ze sbírek peněz celého národa . Nejprve se (1852) zakoupil pozemek solnice s rozlohou necelých 28 arů, měl lichoběžníkový tvar, což ztížilo podmínky autorům budovy. Období Bachova absolutismu, nedostatek peněz a rozpory mezi Mladočechy a Staročechy podpořilo výstavbu Prozatímního divadla na jižní části pozemku architektem Ignácem Ullmanem. Zahájení jeho činnosti – 18.XI.1862 premiérou Smetanovy opery Dalibor. Nakonec přece jen mladší a pokrokovější generace – zastánci velkolepější koncepce ND (Sladkovský, Tyrš, Neruda, Hálek), se dostali do Sboru pro zřízení českého národního divadla v Praze. Architekt Josef Zítek vypracoval návrh a začalo se stavět. Položení základních kamenů bylo velmi emociální a událo se 16.5.1868. Do Prahy je přivezli z památných míst celých Čech – Říp, Blaník, Radhošt, Vyšehrad, Hostýn na Moravě, Žižkov, Svatobor u Sušice, Branka u Náchoda, Boubín, Zlatý kůň u Berouna,Trocnov, Prácheň u Horažďovic, domažlický Čerchov, Buchlov, Lipník, Helštejn, Doudleby, Záhlenice, zříceniny podlažického kláštera u Chrastě. Na kameni z Řípu byl nápis: Z Řípu svůj domov vzal, na Bílé hoře dokonal, v matičce Praze z mrtvých vstal. ND bylo slavnostně otevřeno 11.6.1881 Smetanovou operou Libuše, zkomponovanou právě pro tuto událost. Za 2 měsíce však požár zničil měděnou kupoli, hlediště i jeviště divadla. Byla to národní katastrofa, ale vyvolala nezdolné odhodlání mít své ND a během 47 dnů se vysbíralo milion zlatých. Neshody o tom jak má rekonstrukce a samotné divadlo vypadat, vedly k odstavení architekta Zítka a na jeho místo byl povolán arch. Josef Schulz. Ten prosadil rozšíření budovy o nájemný dům dr. Poláka – stál za Prozatímním divadlem, které též začlenil do stavby ND. S velkým citem respektoval styl Zítkovy budovy a podařilo se mu spojit tři budovy různých autorů v jednotný celek. Konstrukce střechy ND už je ocelová a vyrobená ve Vítkovických železárnách.
Na výzdobě ND se hlavně podíleli : Bohuslav Schnirch, František Ženíšek, Václav Brožík, J.V. Myslbek, Julius Mařák.
Rekonstrukcí ND z roků 1977-1983 celý suterén získal až 9 podlaží, složitá jevištní technika je ovládaná počítačem. Právě ve druhém suterénu jsou základní kameny a maketa ND.
Při posezení v hledišti počas výkladu průvodkyně jsme mohli sledovat přípravu jeviště na večerní představení , v jeho „hloubce“ i stěny včleněného Prozatímního divadla a napůl vytaženou Hynaisovu oponu. Nad ní známé heslo NÁROD SOBĚ. Pod stropem s osmi Ženíškovými alegoriemi múz (architektura, sochařství, malířství, hudba, mimika, tanec, epika a lyrika) visí křišťálový lustr – je přesnou kopií původního podle návrhu Zítka, který byl zničen při požáru ND.
K nejkrásnějším prostorům ND patří hlavní foyer. Je tu známých 14 lunet Vlasti podle návrhů M..Alše: Strážci na pomezí, Pověsti a osudy, Domažlice, Léčivá zřídla, Rudohoří, Severní průsmyky, Jizera, Trutnov, Krkonoše, Dvůr Králové, Chrudimsko, Táborsko, Otava zlatonosná a Žalov. Na stropě je malířský triptych Fr.Ženíška, Zlatý věk, Úpadek a Znovuvzkříšení umění. Malby na stěnách jsou společným dílem Alšovým a Ženíškovým. V chodbách a foyeru jsou busty tvůrců a umělců ND. Na stěnách schodišť pak fotografie našich popředních herců a inscenací, ve kterých hráli. Těch schodů bylo dost! Ale výšlap na střechu, kde stojí na balustrádě 9 soch – Apollón s múzami, za nimi dvě Trigy a my máme možnost vidět je zblízka! Od průvodkyně se dovídáme, že ta blíž k řece byla dělána jako první (zkušební odlévání), je tedy i „těžkopádnější“, druhá Triga už působí dynamičtěji.
KŘIVOKLÁT – královský hrad skrytý v lesích jen půl dne koňmo od Prahy. Má podobu trojúhelníku, podle podloží na kterém stojí. Severní křídlo tvoří palác s obytnými prostory, v jižním křídle je hezká kaple s přenosným skříňovým oltářem, na něm Panna Marie korunovaná dvěma králi (její pohled směřuje do královské lože) a na křídlech oltáře jsou čtyři výjevy z jejího a Ježíšova života. Kostelní lavice z roku 1946 mají na svých krajích vyřezávané bizardní živočichy podle fantazie stolaře. Pod kaplí je vězení, zde byl vězněn i „alchymista“ Rudolfa II., Edward Kelly. Za protihabsburské povstání 1848 tu strávil Jan Augusta 16 let. Vězení bylo velmi přísné – bez denního světla a málo stravy.
Je tu i lovecký kočár s otočným křeslem, který nechal udělat Valdštejn co by držitel hradu pro Karla VI., otce Marie Terezie, když ten se lovu pro zdravotní stav nemohl zúčastnit na koni. Karel VI. si tak mohl užít lov, na jedno odpálení skolil 106 jelenů. V západním křídle se v královském sále (menší kopie Vladislavského) odehrávaly všechny společenské události. V něm král hodoval, soudil nebo pořádal turnaje. Není tu krb, vytápění bylo zabezpečené železnými koši s dřevěným uhlím. Ve vrcholu trojúhelníku stojí samostatně obranná věž donjon s hladomornou, do ní spouštěli odsouzené k zapomenutí, tzv. oublié, otvorem v stropě. Hrad několikrát vyhořel. Díky romantickému nadšení jeho majitelů Fűrstenberků byl obnoven a udržován až do roku 1929, kdy ho prodali státu. Pod hradem je údolí Plakánek, váží se k němu pověsti, ale pravdou bude, že tu bylo množství milířů a z dýmu, který se táhl údolím, oči místních obyvatelů stále slzely.
PŘÍBRAM – s historií a okolím tohoto starého hornického města ležícího na Zlaté (solní) stezce nás seznámila Jaroslava Marcziová. Jeho dominantou je poutní místo – Svatá Hora. S příchodem březnických jezuitů v roce 1647 se rozvíjí i svatohorský mariánský kult. Malá kaplička už nestačila a tak roku 1658 narýsoval vlašský architekt Carlo Lurago první projekt na vybudování velkolepého poutního místa podle návrhu jezuity P. Benjamina Schleyera. Stavba je pojatá jako mariánský hrad: náměstí s mariánským sloupem, vstupní východní brána, ambity se čtyřmi rohovými kaplemi a dalších 9 oltářů, malé nádvoří a uprostřed vyvýšená svatyně Panny Marie Nanebevzaté. Sošku prý vyřezal roku 1348 z hruškového dřeva sám arcibiskup Arnošt z Pardubic. V r.1732 byla soška korunována a při této příležitosti příliv peněz a darů umožnil další výzdobu – vymalování ambitů příběhy zázraků. Hlavní oltář svatyně je celý ze stříbra a protože jsme tam byli i v čase mše, měli jsme možnost jej vidět i svatohorskou Pannu Marii zblízka.
V blízkosti baziliky stojí Svatováclavský dub starý 600 let a mariánská studna z r.1634 vyhloubená snad poustevníkem Janem Procházkou, s nímž se pojí první doložený zázrak. Je zastřešená věží na jejíž zadní straně je namalovaná P.Marie sledující očima procházející poutníky z jedné strany na druhou.
O Svatou Horu se starají redemptoristé, ti také dosáhli, že v roce 1905 byla povýšená na „baziliku menší“. Mohutný požár 27.dubna 1978 zničil střechu kláštera, proboštství a severní části ambitů spolu s věžemi nad kaplí Mníšeckou a Plzeňskou. S velkým úsilím a náklady bylo vše opět obnoveno.
Součástí Příbrami jsou i Březové Hory, kde se nachází Hornické muzeum v areálu Šefčínské šachty, dolu Vojtěch, kde bylo dosaženo světové prvenství 1000 metrů svislé hloubky na jednom laně a dolu Anna. Bylo tu i slavní Montánní učiliště (1849). Po roce 1945 – těžba uranu. Spolu s ním je i nechvalně znám tábor pro politické vězně Vojna, který je nedaleko místa posledních výstřelů 2. světové vojny – 12.5.1945 při obci Slivice.
V nedalekém Rožmitále působil autor České mše vánoční, Jan Jakub Ryba a na Vysoké rád pobýval a komponoval Antonín Dvořák. V Příbrami se narodil i spisovatel Jan Drda, herci Josef Hlinomaz a Karel Effa, sochař Václav Šára a fotograf František Drtikola.
PIČÍN – obec s nezvyklým názvem, ale s kouzelnou Pohádkovou zemí paní Vítězslavy Klimtové. Psát o všem, co ve své zahradě a domku tato žena vytvořila, by bylo na knihu. Už jen naučná stezka skřítků s kouzelnými jmény (Houbábinka nachová, Raráš netopýří, Dědeček Poletucha nebo Postelníček) a nápaditým popisem jejich života a herbáře, dračí jeskyně s trojhlavou mámou dračicí a jejím mládětem, osedlaný šnek – chybí jen Ferda Mravenec, vodnícká svatba na štice. V domku pak Dráček Dobráček, Mluvící strom, kouzelná zrcadla barvou nás usvědčující, či jsme v životě klamali a jiné pozoruhodnosti z říše skřítků. Každá z nás by asi z času na čas potřebovala skřítka Zášupšáka, který vše uklidí a snad bychom to i nalezly, prý je trošku škodoradostný. Můžeme se těšit, že se s tímto světem sejdeme příští rok v Košicích. Právě se vše domlouvalo. Ještě připomenu, že jsme v Pičíně měli i výborný oběd.
DOBŘÍŠ – rokokový zámek leží mezi rybníky Papež a Starohuťský, postavený rodem Mansfeldů v 18.století (vymřeli po meči). Rodovou smlouvou při svatbě kněžny Izabely s knížetem Colloredem, se dohodlo na novém rodovém názvu Colloredo – Mansfeld. Za 2. světové války zámek vyvlastnili Němci a po válce stát, pro Svaz spisovatelů. Dnes je opět v rukách Colloredo – Mansfeldů. Zámek obklopuje francouzská zahrada a za ní je anglický park. Prošli jsme francouzskou zahradu, došli k Fontáně napájení Héliových koní, budova oranžérie za ní se opravuje a tak skleník, voliéra a technické prostory v ní nebyly přístupné.
V nedaleké Strži získal v r.1935 od statkáře Václava Palivce z Osova jako svatební dar k doživotnímu užívání letní sídlo (původně správní budova železáren) Karel Čapek s manželkou Olgou Scheinpflugovou.
MNÍŠEK POD BRDY – historie chtiví účastníci zájezdu zajásali, když jsme stihli z časových důvodů prohlídku tohoto zámku. Leží na Zlaté stezce, vlastnili ho přemyslovci, až do doby Václava IV. byl královským majetkem a často zastavován. V r.1487se dostal do vlastnictví Vratislavů z Mitrovic a ti ho po třicetileté válce prodali Engelům z Engelsflussu. Engel byl koželuh a císařským dodavatelem pro armádu a tím zbohatl. Za obranu Karlova mostu proti Švédům získal šlechtický titul. Nechal si postavit zámek (stavitel Martin Reiner a Carlo Lurago), jako příslušník nižší šlechty nemohl porušit dobové konvence, proto má zámek jen 3 polygonální věže namísto 4. S tím se pojí pověst proč má zámek jen 3 věže – jednou za vichřice, kdy sám ďábel řádil v povětří, strhl jednu z věží a unášel ji pryč, když s ní letěl nad Příbramí, právě zvonili klekání, upustil věž a ta nyní stojí nad studnou na Svaté Hoře, průvodkyně nám však řekla jinou i když podobnou verzi. Zajímavostí jsou věžní hodiny na střední věži. Jsou jednou hřídelí propojené se stropními hodinami v místnosti ve věži, proto ukazují stejný čas. V zámecké kapli sv. Servácia je Škrétův obraz: sv. Servác se sv. Atanesem hájí církev proti bludaři Ariovi. Nad dveřmi jsou namalované orámované supraporty s různými motivy. V kuřáckém salonku jsme obdivovali sošku Japonky sloužící jako seismograf. Podle síly zemětřesení se chvěl jen jazyk, ruce nebo celá soška. Byly tu i předměty denní potřeby – lis na citron, slavkovský porcelán, čajová panenka (udržující teplotu čajové konvice). Štuková výzdoba a malovaný strop s řeckými motivy (Venuše s Marsem a jejich synem, Venušina slavnost). Posledními majiteli je rod Kastů.
STARÁ BOLESLAV – poutní místo k Palladiu. Její 3 kostely jsme chtěli navštívit, abychom viděli na vlastní oči o čem hovoří legendy, s kterými nás seznámila J. Marcziová. Zklamání, že kostely jsou zavřené, bylo velké. Když už jsme byli pomalu na odchodě, zastihl nás pan farář R.D.Mgr. Michal Procházka a ochotně otevřel nejprve poutní chrám Nanebevzetí Panny Marie. A nejen to, řekl nám i jeho historii, popsal boční kaple a s důvěrou položil a nechal nám prohlédnout si Palladium – starobylou ikonu Panny Marie. Jezuité ho v r. 1609 vyhlásili jako ochranný obraz země České. Na místě, kde byl nalezen, je známý obraz vyjadřující nález ikony oráčem, postavení chrámu a nad ním Panna Marie. Mohli jsme se podívat i do kaple Karla I. s jeho ostatky a Božím okem. V blízkosti chrámu se nachází i kaple bl. Podivena, sluhy sv. Václava, na místě, kde byl oběšen.
Na nedalekém Svatováclavském náměstí stojí kostel sv. Václava, postavený jako pokání Břetislava I. uložené mu papežem Benediktem IX. za válečnou výpravu do Polska, odkud přinesl ostatky sv. Vojtěcha. Pod vyvýšeným kněžištěm je krypta, kde ležely ostatky sv.Václava než byly převezeny do chrámu sv. Víta v Praze. Zbytky původního kostela, sv.Kosmy a sv. Damijána jsou součástí krypty, je tu i sousoší Matyáše Brauna znázorňující zabití sv. Václava. Interiér kostela je vyzdoben sochami a obrazy ze zrušených klášterů. Velice rádi jsme si prohlédli v těsném sousedství stojící románský kostelík sv. Klimenta a jeho freskovou výzdobu z 12. století. Už jen vřelý dík za vstřícnost a ochotu průvodce, který nám ukázal vše, co se váže k těmto místům.
PRŮHONICKÝ PARK – národní kulturní památka vybudovaná hrabětem Arnoštem Emanuelem Silva-Tarouca. S citem využil protékající říčku Botič i její rybníky s původními porosty a domácí dřeviny obohatil o cizokrajné. Je tu největší sbírka rododendronů, spousta klikatých cestiček, vyhlídky, Alpinum na skalách nad Botičem a Dendrologická zahrada. Abychom se neztratili, koupili jsme si plánek parku, ale (pro jeho rozlehlost a čas odchodu) stejně daleko nedošli.
Nu a je tu poslední den, návrat do Košic. Protože chceme vidět chrám sv.Barbory v Kutné Hoře, vyjíždíme v 6 hodin ráno z Prahy. V K. Hoře smůla. Chrám otevírají až v 9 hodin, přilehlé stánky a obchůdky dokonce v 10. Díváme se na velkolepou stavbu a rozhodujeme, že pokračujeme v cestě domů. Následující přednáška pana Ivana Ježa o vlivu německého romantismu na českou hudbu ve spojení s A. Dvořákem a skladateli a jejich vzájemných vztazích byla velmi zajímavá a poučná. Hudební vložku s výkladem zabezpečila Eva Balušíková. Z díla B. Smetany připravila k poslechu symfonické básně Vltavu a Šárku. Přečetla i ukázku opisu jedné zkoušky orchestru v Prozatímním divadle. Hlavní aktéři B. Smetana a mladý A. Dvořák. Oba nám přiblížili tyto velikány hudby v jiném úhlu pohledu než jsme zvyklí. Bylo to milé a děkujeme. K dobré náladě přispěla svým „Dnem seniorky“ i Marta Šangalová a Vlado Šipoš nás bavil vtipy a hrou na harmoniku.
Závěrečný společný oběd v restauraci Zavadilka v Prostřední Bečvě a pokračujeme domů, ještě krátká zastávka na salaši Krajinka, abychom se protáhli a případně nakoupili produkty z ovčího mléka.
Díky šoféru Štefanu Uhriňákovi a jeho nezdolné ochotě (přestože nás bezpečně vezl tu spoustu kilometrů a jistě byl už unavený), se každý v Košicích dostal až k svému bydlišti.
Tato akademie byla náročná na množství informací, každé navštívené místo má svou historii a příběh a tak její záznam snad nedovolí na ni zapomenout.