V Českém spolku Košice, místním klubu v Michalovcích jsme si 7. 6. 2012 zavzpomínali na slavnou éru divadla SE-MA-FOR. V Zemplínském osvětovém středisku Michalovce v pořadu Divadlo Sermafor a jeho význam v česko-slovenském povědomí, který byl podpořen dotací z programu Kultura národnostních menšin 2012.
Proč jsme navrhli a uskutečnili právě program s touto tematikou? Pražské divadlo Semafor vzniklo v roce 1959 a podařilo se mu soustředit to nejlepší, co tehdy existovalo na divadelní a zejména písňové scéně. Proto si rychle získalo značný počet příznivců nejen v Praze, ale v celých Čechách a postupně v celém tehdejším Československu, ba i v zahraničí. Měl na tom velkou zásluhu rozhlas, televize, film a samozřejmě gramofonový průmysl, jejichž cestami se šířily báječné písničky ze Semaforu. A my lidé dnes už seniorského věku na toto hektické období rádi vzpomínáme, zároveň i současné generaci připomínáme dobu, kdy hvězdy nezapadají ani v tmě doby.
Já jsem se v roce 1958 přestěhoval z Prahy do Michalovců a založil zde i první swingový orchestr na Zemplíně. Swing byl pro tuto oblast tehdy ještě neznámou novinkou, ale za krátký čas si i zde získal obrovský počet příznivců. Hrát americké skladby bylo z politických důvodů problematické a tak jsme se i my zaměřili na hudební tvorbu pocházející z pera tvůrců divadla Semafor. Sám jsem totiž z předešlého působení v pražských kapelách důvěrně poznal mnohé hudebníky i herce, kteří v Praze připravovali program Semaforu a i v pozdějších létech jsem pravidelně navštěvoval tuto divadelní scénu. Vzpomínám si, že můj strýc z Černošic u Prahy mi jednou řekl, že častěji z Michalovců navštěvuji pražské divadlo jako on ze vzdálenosti sotva 15 km.
V programu Divadlo Semafor a jeho význam v česko- slovenském povědom jsem proto více uváděl vlastní vzpomínky s vysvětlením, že jeho historii je možné si přečíst na internetu nebo v některé literatuře. Přesto alespoň připomenu, že divadlo Semafor založili Jiří Suchý a Jiří Šlitr a že touto scénou prošly stovky vynikajících herců a zpěváků jako Miroslav Horníček, Miloš Kopecký, František Filipovský, Eva Pilarová, Waldemar Matuška, Karel Štědrý, Karel Gott a desítky dalších. Na této scéně vyrostli i Jiří Grossman a Miroslav Šimek, Petr Nárožný, Luděk Sobota či Jiří Krampol. Zde účinkoval svého času i Juraj Herz, dnes přední český, možno říci i slovenský režisér, protože Herz se narodil v Kežmarku. Právě s ním jsem se znal nejlépe, neboť si vzal za manželku nejlepší kamarádku mojí první ženy. V 60. letech jsem ho v Praze pravidelně navštěvoval a on vždy zařídil návštěvy na představeních divadla Semafor, přičemž jsem vcházel do divadla vždy zadním schodištěm určeným pro herce. Tehdy mi byla dána možnost se i s mnohými osobně seznámit. S Jurajem Herzem jsem se před pár léty setkal i ve slovenské „Poště pro tebe“ a zavzpomínali si na tehdejší časy.
Jednou se objevil v hledisku divadla Semafor Jan Werich, aby se sám přesvědčil na vlastní oči o stále se šířící slávě této scény. Bylo to někdy koncem 70. let a Werich tehdy už špatně slyšel. Doprovázela ho Stella Zázvorková a vždy mu musela opakovat věty z pódia, které Werich špatně slyšel. A tak se stalo, že zatím co smích v hledisku už ustal, začal se hlasitě smát Jan Werich.
V našem michalovském programu jsem požádal o spolupráci zpěvačku Gabiku Kozmovou, která zpívala písně určené pro ženu nebo které se daly do této role překlasifikovat. Přítomné obecenstvo s dojetím si vyslechlo i krásný text Jiřího Grossmana v skladbě „Závidím“, který Gabika nádherně přednesla. Grosman tento text tvořil v čase, kdy byl vážně nemocný a kdy už věděl, že jeho život končí. Tehdy právě vyznává touhu žít a závidí všemu co má tuto možnost. A teď si představte, že Grossman zemřel ve věku 30ti let. Hrozné, že?
Mnohé písně určené jen pro muže jsem musel zpívat sám. Například i takovou „Terezu“, kterou všichni známe z brilantního podání Waldemara Matušky. Svoji odvahu alespoň jsem okořenil sarkastickým dodatkem, že i když to zdaleka nezpívám tak jako Matuška on zase přitom nehrál na klavíru. Samozřejmě, že jsme si „polahodili“ i na další písničce z filmu „Kdyby tisíc klarinetů“ „Babetta“, kterou s námi zpíval celý sál.
Na divadelní scéně Semaforu působila i Valerie Čižmárová, michalovská rodačka, která ještě jako čtrnáctiletá dívka začínala zpívat se swingovýcm orchestrem, který jsem v roku 1958 založil v Michalovcích. Jenže o ní bude řeč až v druhé části našeho projektu, který připravujeme na konec září.
Jiří Suchý oslavoval v minulém roce svoji osmdesátku a je obdivuhodné, že ještě dodnes úspěšně působí na scéně divadla Semafor, které dnes sídlí v Praze Dejvicích. Vloni jsem se byl podívat na jedno představení, v kterém účinkovali Suchý spolu s Jitkou Molavcovou. Kdysi se říkalo, že mají spolu něco více než vystupování v divadle. To opravdu nevím, ale jisté je, že v současnosti je Suchý šťastně ženatý s mladou dámou, vystudovanou profesorkou češtiny, která jistý čas působila i jako uvaděčka v jeho divadle.
Náš program jsme využili i k propagaci činnosti Českého spolku. Program byl propagovaný v místních i regionálních novinách a v regionální televizi Mistrál. Pracovníci této televize přijali i naše pozvání a zúčastnili se programu, natočili některé záběry z vystoupení a měli jsme i příležitost rozhovoru do televize. Uvedené záběry byly opakovaně vysílané v dalších týdnech.
Jsem rád, že se nám podařilo přiblížit krásné časy z doby vrcholného působení divadla Semafor, na které stále rádi vzpomínáme a mnohé písničky si rádi i zazpíváme. A též že jsme zase trochu zpropagovali činnost našeho Spolku, o kterém, myslím si, existuje v majoritní populaci dobré mínění.
Otakar Krásenský
Nejnovější komentáře