Jak začít psát o této velké české umělkyni? Je mi to opravdu zatěžko, prostě necítím se na to vyjadřovat se jakýmkoliv způsobem o této velké hudební osobnosti v českých dějinách. Proto dovolte, abych použila slova z přednášky našeho člena Jiřího Novotného, která odzněla 5. března ve společenském klubu:
Ema Destinnová setrvala po mnoho desetiletí (od její smrti uplynulo 28. ledna tohoto roku 85 let) jako pojem i jako vzpomínka. Byla mimořádná jako umělkyně i jako člověk. Od tehdejšího českého prostředí se ostře lišila úrovní, které dosáhla jako pěvkyně, i životní koncepcí, od které nebyla ochotna nikdy ustoupit.
Spolu s manželkou nám pan Novotný připravil krásné chvíle v našem klubu. Přiblížil nám životní úspěchy, ale i životní problémy této ženy. Slovo o životě umělkyně doplňoval autentickými nahrávkami staršími víc než 100 let. Opravdu mu patří velké díky za skvěle připravenou přednášku.
Ema Destinnová se narodila 26. 2. 1878 v Praze jako Ema Kittlová. Otec Kittl byl velkomyslný příznivec umění a podporoval hudební život. Hudební nadání Ema zdědila po matce, která v manželství s pěti dětmi nemohla uplatnit své ambice. Ema se poměrně brzy začala učit hrát na housle a klavír a ve 14 letech začala studium zpěvu u sopranistky Marie Löewe – Destinnové. Jí děkovala za slibné začátky a přijala její jméno za svoje umělecké jméno.
Po studiu Ema přijímá angažmá v Drážďanech, později v Berlíně. V Praze však je odmítnuta ředitelem opery F. A. Šubertem. 10 let vystupuje v Berlíně. Tady ztvárnila 40 vážných rolí jednak v operách Wagnerových, ale i operách Madame Butterfly, Sedlák kavalír, Faust a Markétka, Čarostřelec, Piková dáma, ale i ve Smetanových operách – Mařenku v Prodané nevěstě, Miladu v Daliborovi. U německého publika se dočká velkého uznání. V německém městě Bayreuthu (známém Wagnerovým dílem) zpívala árii v Bludném Holanďanovi. Wagner Emě k srdci nepřirostl. Destinnová zpívá v Paříži, Londýně, New Yorku, Chicagu. Její árie z opery Carmen, Aida, Tosca, Madame Butterfly, Děvče ze zlatého západu, ale i árie z českých oper dobývají svět. Mimořádného úspěchu dosáhla, když zpívala dueta spolu s vynikajícím italským tenoristou Enricem Carusem. Destinnová ani v nejmenším nezůstává v jeho stínu.
Svět padal Destinnové k nohám, ale milovaná Praha pro Destinnovou příliš šťastná nebyla. V roce 1900 vystupuje v Praze na několika koncertech a v Národním divadle jako členka berlínské opery v hostujícím vystoupení. Největší počet vystoupení v Národním divadle připadlo na rok 1918, kdy vytvořila postavu Libuše, Miladu, Mařenku, Šárku. Milovala Národní divadlo a jmenování čestným členem ji těšilo více než jiná světová uznání. Všechna vystoupení Destinnové v Národním divadle byla skutečnými svátky operního umění.
Ema Destinnová krátce před 1. světovou válkou kupuje zámek ve Stráži nad Nežárkou. Tam byla její oáza v době návštěv Čech, tam se věnovala svému soukromému životu, tam se schází hudební svět tehdejších Čech, ale přichází sem i Caruso i arabský barytonista Dinh Gilly. Ten žil téměř celou válku na zámku a u Destinnové došlo k podivuhodnému okouzlení.
Nadšení z roku 1918 se pro Destinnovou pomalu mění v osobní tragédii. Kontakty s cizinou jsou zpřetrhané a rozsáhlé hospodářství ve Stráži pohltí všechny úspory. V roce 1930 umírá v nemocnici v Českých Budějovicích na mozkovou mrtvici. Končí život naplněný úspěchy, umění Destinnové se stává historií. Dostalo se jí posmrtné pocty, byla pohřbena na vyšehradském Slavíně.
Během přednášky nám Ing. Sedlatý promítal DVD, které bylo skvělým doplněním. Setkali jsme se znovu s tváří zpěvačky, poslechli jsme si její slavné árie.
Až k slzám dojemný byl její duet se zpěvákem Gillym Kde domov můj, zvláště druhá sloka:
Kde domov můj, kde domov můj?
mysl jasnou, vznik a zdar a tu sílu vzdoru zmar.
To je Čechů slavné plémě, mezi Čechy domov můj,
mezi Čechy domov můj.
Miluše Babjáková
foto: Václav Sedlatý
[widgetkit id=98]
{jcomments on}
Nejnovější komentáře