Literatura se k nám obvykle dostává ve své hotové podobě, když již zkostnatěla do neodvolatelnosti. V době, kdy je kniha svázána a vytištěna, je snadné zapomenout, že slova byla kdysi v pohybu. Připomínkou je neklidná fikce Franze Kafky. Většina jeho prací byla vydána posmrtně, díky úsilí jeho nejlepšího přítele Maxe Broda, a mnoho z nich stále nese známky nejistoty svého autora. Kafka nedokončil žádný ze tří románů, které začal, a jeho poslední pokus „Zámek“ náhle vynechává prostřední část.
(The New Yorker)
Román Zámek zůstal stejně jako jeho předchozí romány Nezvěstný a Proces nedokončený. I tato neuzavřenost vedla později k tomu, že byl donekonečna vykládán a rozebírán. Zámek se dočkal výkladů mystických, náboženských, filozofických, sociologických. Nicméně většina čtenářů se dokáže ztotožnit s příběhem zeměměřiče K., jenž se přes všechnu svoji „podivnost, grotesknost a absurditu“ tak neuvěřitelně podobal jejich zažitým situacím a životním pocitům.
(Český rozhlas, rádio Vltava)
„Byl člověkem a umělcem tak úzkostlivého svědomí, že doslechl i tam, kde druzí, hluší, cítili se bezpečni.“
(Milena Jesenská)