…a léta běží, vážení !

Archivní materiály – mezi nimi i spolková Česká beseda z prosince 2006 – nám připoměly, že náš člen Ing. arch. Antonín Stuchl ze Žiliny (v současnost již mezi námi nejstarší) se v minulých dnech dožil dalšího životního jubilea – pro mnohé skutečně vzácných 90-ti let. Vrátíme-li se o nějaké ty roky zpět – do období těsně po rozdělení Československa v r. 1992 na dva oddělené státní celky, potom si na něj mohou vzpomenout starší členové Českého spolku jako na prvního předsedu Regionální organizace ČSnS v Žilině a iniciátora vzniku místních poboček v Martině, Liptovském Hrádku a Považské Bystrici. Tehdy se projevil jako člověk, který dokázal přenést na sever Slovenska počáteční myšlenky a podněty Dr. Jiřího Kozáka a jeho bratislavských spolupracovníků s cílem založit jednotný spolek občanů českého původu na zabezpečení jejich občanských práv a kulturních zájmů v tehdy velmi složitém politickém ovzduší. Bohužel v roce 1995 byl postižen částečnou mozkovou příhodou a respektujíc lékařské doporučení se funkce předsedy ČS ze zdravotních důvodů vzdal.

Jeho životní cesty se uskutečnily dílem v Čechách – odkud pocházeli oba jeho rodiče – z větší části však na Slovensku. Narodil se v Bratislavě, po roce 1939 vznikla nutnost odstěhovat jejich rodinu zpět do Prahy. Zde v r. 1940 maturoval na gymnaziu, v r. 1942 na průmyslovce. V letech 1942-1945 se ani on nevyhnul totálnímu pracovnímu nasazení v Německu. Po II. světové válce absolvoval v letech 1945 – 1949 na Fakultě architektury a pozemního stavitelství ČVUT v Praze. V roce 1950 vzhledem k nedostatku absolventů architektury na Slovensku odešel do Žiliny, která se stala jeho domovem až dodnes a své vzdělání uplatňoval v projekčním ústavu „Stavoprojekt“. V tomto zaměstnání po čase zastával funkci hlavního inženýra, avšak jako nestraník z ní v r. 1959 musel odejít. Lze říci, že smysl svého profesního života našel v osobním vztahu k městu Žilina a jeho blízkému okolí, které ho přitahovalo již od studentských let svou přirozenou krásou okolní krajiny, historií a pamětihodnostmi. Od roku 1965 se plně věnoval zpracování územního plánu města Žiliny, který byl vytvořen na základě nejprogresivnějších návrhů (především anglického urbanizmu) a vyžadoval si kromě odbornosti i dostatečnou znalost vícero jazyků. V r. 1969 byl z politických důvodů vyloučen ze „Zväzu slovenských architektov“, což znamenalo ve skutečnosti zákaz publikování architektonických prací a zákaz členství v odborných komisích. Svými úvahami a příspěvky v tisku se po roce 1989 až do dnešních dnů zasazuje o zachování přijatelného – pro obyvatelstvo i přírodu – technického řešení při expanzi výstavby v Žilině i jejím okolí. I když musíme konstatovat, že jeho snaha, vkládaná do optimálního urbanisticky-architektonického souladu v územním plánu města, byla paradoxně po roce 1989 vícekrát neodbornými zásahy negována, přece jen jeho profesionální úroveň a výsledky práce byly Prezidiem Spolku architektů Slovenska oceněny v roce 2007 udělením Ceny Emila Belluša za celoživotní dílo v oblasti urbanizmu a architektury. V souvislosti s touto skutečností nelze nepřipomenout jeden z jeho zásadních názorů: Urbanizmus je posouditelný hlavně podle uspořádání prostorů, které umožňují hodnotné lidské soužití… V jeho osobních zájmech převažoval sport a turistika  vodácká, pěší i lyžařská. Do svých 56 let byl aktivním členem Horské služby na Malé Fatře, jako sedmdesátníka jej bylo možné vidět na sjezdovkách ve Vrátné dolině, stejně jako s  raketou na tenisových dvorcích. Je členem „Zboru Žilincov“ – v roce 2008 byl poctěn zařazením do seznamu Osobností města Žilina společně s dalšími významnými nositeli tohoto čestného titulu jako např. spisovatel Ľubomír Feldek, šansoniérka Hana Hegerová ap.

Vrátíme-li se k Českému spolku: zájem o uchování vztahu k mateřštině a vlasti projevil i při spolupráci s vedením „Žilinské knižnice“, jejíž fondy české literatury a aktuálních českých periodik pomáhal rozšiřovat prostřednictvím kontaktu a dotací z Ministerstva zahraničních věcí ČR. Ve spolkové činnosti vyžadoval věnovat větší pozornost – písemně, kromě rozsáhlé písemné korespondence s českými poslanci, Ministerstvem vnitra a MZV ČR také v dnes již několik let neexistujícím spolkovém časopisu Česká Beseda – zákonné úpravě možnosti  obnovení českého státního občanství všem Čechům na Slovensku a odstranění občanských překážek, vzniklých rozdělením Československa.V tomto místě musíme poznamenat, že velkou ostudou zákonodárného sboru České republiky je dodnes platnost paragrafu zákona o státním občanství z r. 1999, který osoby s podobným životním osudem jako Ing. Stuchl stále kvalifikuje jako cizince, jimž nelze uznat původní české občanství (důvodem má být podle českého „práva“ to, že se narodil – i když sice českým rodičům – v Bratislavě, t.j. podle současné právní kvalifikace na „cizím území“??!!!). Přes tuto morální degradaci vlastní zemí však nejen písemně, ale i osobně organizačně podporoval činnost výboru ČS Žilina, společenské a vzdělávací akce pro členy Českého spolku i pro žilinskou veřejnost. V roce 2004 byla jeho dosavadní činnost při příležitosti 10. výročí založení Českého spolku na Slovensku oceněna čestným uznáním ČSnS s plaketou za práci ve prospěch české národnostní menšiny ve Slovenské republice a také v oblasti zlepšování vztahů mezi občany České a Slovenské republiky.

Co dodat k jeho vzácnému jubileu: určitě upřímné poděkování za všechny členy žilinského Českého spolku – za příklad profesionality odborníka i podporu národnostního a občanského sebeuvědomění ve spojitosti s rodnou zemí a mateřštinou – jeho slovy řečeno stručně: abychom nikdy nezapoměli na naši historii a odkud pocházíme… V dalších letech pak osobně  jemu přímo přejeme dostatek vnitřního klidu a radosti z blízkosti rodin svých nejbližších. A přesto, že zdravotní stav již nedovoluje takové výkony jako před léty, přejeme mu i nadále všechny dostupné možnosti osobního kontaktu se svými přáteli i potřebný „příděl“ zdraví a fyzické výdrže v takové míře, aby měl stále blízko k podstatné součásti jeho života – přírodě i “jeho“ horám.

Výbor ČS Žilina