Průvodce po trase zasvěcené bojům – 1. úsek: Kysak – Košická Belá

Průvodce po trase zasvěcené bojům – 1. úsek Kysak – Košická Belá
(historické skutečnosti, týkající se popisu bojů jsou v textu uvedeny kurzívou)

Trasa legionářské stezky je vedena ve směru od severovýchodu na jihozápad, což znamená od výchozí obce Kysak přes Košickou Belou a Medzev do Turně nad Bodvou.
Stezka je rozdělena na tři úseky tak, aby se každý z nich dal absolvovat v rozpětí 5 až 10 hodin pěší chůze. Jednotlivé úseky je možné spojit, případně absolvovat jen část stezky z kterékoliv východiskové obce. K etapám jsou přiřazeny jejich délky v kilometrech a celkový čas potřebný na jejich zdolání průměrnou turistickou chůzí. Uvedeny jsou také důležité lokality daného úseku, vzdálenosti mezi nimi a jim odpovídající mezičasy. Pro případ postupu od jihozápadu k severovýchodu jsou uvedeny i časy potřebné k zdolání úseků v opačném směru.
Celková délka legionářské stezky od Kysaku až po Turňu nad Bodvou měří 60,3 km a na její absolvování je potřebných 20 h 15 min. chůze, v opačném směru 20 h 30 m chůze. O ubytovacích možnostech a ostatních službách pro turisty jsou informace uvedeny v popisu jednotlivých částí trasy.
Současně je potřebné dodat, že popis trasy bojů ve směru Kysak – Košická Belá – Medzev – Turňa nad Bodvou ne vždy koresponduje s chronologickým sledem bojů, které se v roce 1919 na jednotlivých uváděných místech odehrály.

1. úsek:

1. úsek – opačný směr:

Obec Kysak leží v severní části košické kotliny na pravé straně Hornádu. První písemné zmínky o obci jsou z roku 1330. Až do 15. století patřila obec rodině Abovců z Drienova, které až do začátku 16. století patřil i hrad na kótě 498 m (západně od obce). Slovenské obyvatelstvo obce se v minulosti věnovalo práci v lese a pálení vápna. Po vybudování Košicko–bohumínské železnice v roku 1872, s odbočkou do Prešova, se obec stala železniční křižovatkou. Kulturní památkou v obci je románsko – gotický římskokatolický kostel sv. Kateřiny Alexandrijské.

Lesní cestou od hřbitova se dostaneme k bývalé myslivně v pěkném lesním prostředí, kterou v zimě používá oddíl běžeckého lyžování.

Když 6.června 1919 opustily československé vojenské jednotky Košice a přesunuly se na severozápad a na západ od města, postoupila maďarská bolševická armáda směrem na Prešov a 7. června obsadila i důležitý železniční uzel v Kysaku. Její 40. (segedínský) a 101. pěší pluk zaujaly pozice podél celé železniční tratě od Košic přes Trebejov, Kysak, Obišovce směrem na Prešov. Železniční nádraží v Malé Lodině a v Košických Hámrech (dnes už neexistuje) obsadily československé jednotky 30. pěšího pluku.
Baron Ernest Jacobs nabídl velitelství pluku prostory ve svém zámku v bývalé obci Košické Hámre. Dne 9. června 1919 byl nepřítel donucen ustoupit na kótu 703 ležící východně od Košické Belé (původně Vinterov, dnes Vreteník) a také na Železný vrch (817 m), nacházející se jižně od Košické Belé. V důsledku toho vydal velitel 30. střeleckého pluku pplk. František Beran veliteli II. praporu Jiřímu Honovi rozkaz k zahájení útoku na pozice nepřítele v Kysaku. Prapor se ráno 10. června 1919 vydal severovýchodním směrem přes horský hřeben vrchu Pokrivy (880 m) na náročný, asi 13 km dlouhý pochod. Místní hajný, který vojáky doprovázel, znal cestu jen po turistickou Békefiho chatu na horské výšině Vozárska. Chata však ležela mimo plánovaný směr postupu.

Bývalá Békefiho chata na Vozárské je osudově spojena se vznikem 1. světové války a s jejími důsledky. Postavili ji košičtí turisté (dělníci) sdružení v Turistickém spolku přátel přírody jako vůbec první dělnickou turistickou chatu v Uhersku. Provoz na ní byl slavnostně zahájen 28. června 1914 za účasti stovky turistů – dělníků pocházejících nejen z Košic,ale i z Budapešti a jiných měst Uherska. Mnozí z nich se později stali předními představiteli Maďarské republiky rád. Chata byla pojmenována podle Adolfa Békefiho, významné osobnosti předválečného dělnického hnutí v Košicích. Později se angažoval i v orgánech vojenské revoluční správy v Košicích. Právě ve chvíli slavnostního uvedení chaty do provozu spáchali v Sarajevě atentát na následovníka trůnu Františka Ferdinanda. Když na druhý den přišli turisté na nádraží v Kysaku, již je uvítaly vlající černé vlajky.
V průběhu bojů v červnu roku 1919 se v chatě vystřídaly obě bojující strany, což zanechalo stopy na jejím celkovém stavu. Po válce byla chata turisty velmi navštěvována. V roku 1934 byla rozšířena o poschoďovou přístavbu, její kapacita se tím zvýšila na 70 postelí.
Koncem prosince 1944 zde zavraždili košického městského lesníka Ernesta Geiswincklera a lesníka Schmidta s celou rodinou za údajnou spolupráci s Němci. Válečné období chata přežila, ale v létě 1945 ji neznámí zloději vykradli a podpálili.

Vojáci se proto museli vrátit na hřeben Pokriv a v náročném terénu postupovat jen podle speciální vojenské mapy. Po dosažení sedla Repy (v současnosti sedla pod Vysokým vrchem) (803 m) objevili turistickou značku a v nočních hodinách se vydali dále severovýchodním směrem ke Kysaku.
V noci ale zabloudili, sešli z chodníku do doliny a k ránu 11. června 1919 se ocitli na kótě 576 m, asi 1 km západně od Trebejova. Za svítání podniklo asi 300 mužů praporu, podporovaných dvěma kulometnými rotami, útok na železniční nádraží v Kysaku proti plně vyzbrojeným dvěma plukům nepřítele.

Přestože nebyla velká naděje na úspěch, překvapení Maďaři se zpočátku dali na panický útěk po mostě přes Hornád směrem na Obišovce. Most byl na dostřel příslušníků 30. pěšího pluku, proto mnozí vojáci při útěku přes něj zahynuli a navíc se někteří utopili při pokusu Hornád přeplavat. Ustupujícím maďarským vojskům přišly ale včas po železnici posily od Trebejova.
Na rozdíl od toho II. prapor 30. pěšího pluku marně čekal na pancéřový vlak a prapor horských střelců z Malé Lodiny. V nerovném boji o Kysak padlo 18 českých vojáků:
poručík Rostislav Štěpánek, poručík Alois Rejzek, desátník František Konečný, střelec František Fibingr, desátník Josef Hanuš, praporčík Karel Plichta, svobodník Josef Prokop a vojáci Josef Růžička, František Hynek, František Ehrenberger, Tobiáš Krása, Čeněk Uher.
Zvlášť hrdinsky se zachoval poručík Rostislav Štěpánek (22 roků), velitel roty, který dal rozkaz na ústup a sám se, těžce zraněn, zabarikádoval v domě obecního notáře (pozdější sídlo policejní stanice). Na nepřítele vystřílel všechny náboje až na jeden, který si nechal pro sebe.

Deset hrdinů z Kysaku bylo pochovaných na místním hřbitově v řadě vedle sebe a nad nimi postavili kamennou mohylu s tabulí, jejíž text zní:

V boji 11.– VII. (správně VI. – pozn. aut.) 1919 padli a pohřbeni zde jsou:
Por. Rostislav Štěpánek
des. Frant. Konečný s 8 druhy
II. praporu Čs.stř. pl. č. 30.
Za svobodu Vaši a vašich dětí obětovali jsme
s láskou život svůj. – Bratři Slováci chraňte
si ji a milujte svou krásnou československou
vlast tak jako my ji milovali a život pro ni dali!

Hroby českých vojáků byly označeny železnými tabulkami, vedle nich je v společném hrobě pochováno i 20 vojáků Maďarské rudé armády. Kromě těch, jejichž jména jsou uvedena na kovové tabuli vsazené do kamenné mohyly, jsou na tomto místě pochováni i střelec František Fibingr a vojáci František Hynek a Josef Růžička. Jména dalších pěti pochovaných vojáků zůstala neznámá. V Košicích pochovali praporčíka Karla Plichtu, nenašla se těla Aloise Rejzka, Josefa Prokopa, Františka Ehrenbergera, Tobiáše Krásy, Čeňka Uhra a Josefa Hanuše.

Dnes se již nedají zjistit hroby všech tří příslušníků 30. pěšího pluku (četaře Chládka, desátníka Marka a vojáka Langra), kteří byli pochováni na hřbitově v bývalé obci Košické Hámre. Dá se zde ale najít opuštěný malý hrob matky s dcerou, které zahynuly v období těchto bojů nešťastnou náhodou. Na jejich hrobě je napsáno:

Tu spočívajú
Gasko Justin
11. oct. 1894 – 17. jun. 1919

Gasko Etelka
21. jul. 1913 – 17. jun. 1919

Zomreli od rani granata
Pokoj prachu jejich!

Nad tímto hrobem v horní části hřbitova leží převrácený náhrobek s nápisem FAMILIE JACOBS. Zde byl pochován baron Ernest Jacobs (zemřel 4. 11. 1946), majitel Košických Hámrů. Nezištně poskytl prostory svého zámku velitelství 30. pluku a nechal zhotovit litinovou tabuli jako památku na české vojáky, kteří padli v okolí Kysaku.
Od vlakového nádraží Kysak se vydáme po cestě severním směrem. V místě připojení k hlavní cestě jsou na sloupu elektrického vedení směrovky červeně značené Cesty hrdinů SNP. Zabočíme doleva na tuto cestu. Přejdeme přes most (železniční nadjezd) a dorazíme do obce. U obecního úřadu zabočíme doprava a kolem prodejny potravin se dostaneme ke starému hřbitovu na mírném návrší, v jeho spodní části je kamenná mohyla a hroby příslušníků 30. pěšího pluku. Hroby jsou v jedné řadě pod mohylou.
V posledních padesáti letech byly opuštěné a zanedbané. Pamětníci vymřeli, historici mlčeli a dnes už téměř nikdo dobře nezná okolnosti, za kterých tu obránci mladého Československa v roku 1919 položili svoje životy. Košická místní organizace Českého spolku na Slovensku se rozhodla obnovit a zachovat pietní bojová místa z tohoto období, nacházející se v okolí Košic. Nezapomnělo se ani na hroby v Kysaku. Byly opět upraveny, mohyla nad nimi byla rovněž opravena a označena textem připomínajícím obnovu tohoto místa. Slavnostní pietní akt odhalení obnoveného památníku se konal dne 21. června 2000 za přítomnosti generálního konzula České republiky JUDr. Josefa Byrtuse, starosty Kysaku Rastislava Eštvaníka, vedoucího Kanceláře prezidenta SR v Košicích Ing. Jozefa Širotňáka, zástupců Českého spolku na Slovensku a místní veřejnosti.

Od hřbitova sa vrátíme na červenou turistickou značku a pokračujeme směrem k Jánošíkově baště. Asfaltová cesta se mění na zpevněnou lesní cestu. Kolem posledních domů vcházíme do lesa. Proti proudu Paldzínskeho potoka a kolem studánky s pitnou vodou se připojíme k široké svážnici, po které se dostaneme na louku s chatkami. Na jejím konci stojí Kysacká horáreň, dnes centrum kysackého oddílu orientačních běžců. U ní najdeme další studánku i s lavičkou na příjemné posezení. Zde naše trasa opouští svážnici a ve směru doprava začíná prudké stoupání. Pod vedení vysokého napětí se dostáváme do vyšších poloh. Stoupání zmírňuje a pokračujeme stále po červené značce po zvlněném hřebenu nad korytem Hornádu. Dostaneme se na vápencovou vyhlídkovou Jánošíkovu baštu (518 m). Čtyři stěny této kompaktní skály mají od svého úpatí výšku 15 až 50 m. Tento útes je oblíbeným cvičným terénem především košických horolezců.

Už roku 1907 tu podnikli první výstupy členové Abovsko–košického turistického spolku (G. Šimko, A. Zakariáš, P. Báthor, E. Révész, bratři Maurerovi). Dosud neznámou skálu horolezci nazvali Kossuthovou baštou, podle vůdce maďarské národní revoluce z let 1848 – 1849 Ľudovíta Kossutha. V roce 1920 ji Anton Straka z Košic přejmenoval na Jánošíkovu baštu, což se mezi slovensky hovořícími turisty rychle ujalo. V meziválečném období tu vyvíjel horolezeckou činnost spolek Přátel přírody (V. Roland, Š. Csuprik, V. Adámy, V. Brinský a jiní). Navíc tu byly organizovány horolezecké kurzy JAMES–u pod vedením Jána Oružinského, Jozefa Šimka a Róberta Kubína. Postupně byly v 30 variantech zdolány všechny stěny skály, i nejzajímavější z nich, 50 m vysoká severní stěna.

Z Jánošíkovy bašty stoupáme jihozápadním směrem dosti dlouho po hřebenu Stádla (657 m). Asi po půlhodině se stoupání zmírní a za dalších patnáct minut uvidíme vlevo omezeným výhledem přes lesní porost pod sebou údolí, protilehlý hřeben Čečatové i nejvyšší bod této části trasy – Vysoký vrch (851 m). Nacházíme se na jihovýchodním úbočí Prieloh (786 m). Za malou chvíli přijdeme k rozcestí turistických chodníků, kde se zprava připojí modrá značka z Velké Lodiny. Spolu s ní po příjemném chodníku přijdeme za 15 min. k rozcestí v sedle pod Vysokým vrchem (803 m, jihozápadně). Podnik Městské lesy Košice tady postavil pěkný dřevěný přístřešek a kamenné ohniště.

Až potud naše cesta vedla po trase, kterou se z bojů o Kysak 11. 6. 1919 vracel II. prapor 30. pěšího pluku. V sedle Repy (pod Vysokým vrchem) ale prapor odbočil doprava a přes vrch Pokrivy sešel dolů k svému pluku do bývalé obce Košické Hámre.

V sedle pod Vysokým vrchem je rozcestí turistických chodníků. Z pravé strany sem míří zeleně označený chodník od vodní nádrže Ružín (na místě bývalé obce Košické Hámre) přes Pokrivy. Červeně značený chodník, Cesta hrdinů SNP, odbočuje v sedle pod Vysokým vrchem vlevo nad Čermeľskou dolinou do Košic. My se vydáme přímým směrem modře a zeleně značenou trasou přicházející od Pokriv. Ve svahu, asi 80 m pod námi, míjíme základy zavaleného sklepa bývalé chaty Košického mysliveckého spolku z roku 1891, která v roce 1937 vyhořela. Modře značený chodník ale po 5 min. odbočí doleva, pokračuje strmě dolů do údolí Čermeľa. Vede okolo Repné studně, která byla v roku 1891 upravena kameny.
My pokračujeme po zelené značce v přímém směru a mírně klesáme. Výhledy na část hřebene Volovských vrchů, které se nám zde v minulosti naskytli, už zakryl nový les vyrůstající na bývalém polomu. Od sedla pod Vysokým vrchem se dostaneme na pěknou louku zvanou Nemcova dolka (také Čermeľská poľana). Na okraji louky se vpravo nachází dřevěný přístřešek s ohništěm. Pod loukou vlevo vyvěrá ve svahu Čierna studňa jeden z pramenů Čermeľského potoka.

Od sedla pod Vysokým vrchem až po Nemcovu dolku měla v červnu 1919 Maďarská rudá armáda své pozice. Z nich útočila na postavení 30. pěšího pluku, který se nacházel na linii Železný vrch– sedlo Jahodná – kóta 703 m (nyní Vreteník).

Z Nemcové dolky trasa Legionářské stezky již nepokračuje po zelené značce. Vydáme se vpravo po žluté místní značce spojující Nemcovu dolku s Košickou Belou. Značka nás povede po vozové cestě, která se napojí na další cestu vedoucí podél Belianského potoka. Na křižovatce obou cest zabočíme doleva a za 45 min. mírného sestupu dojdeme ke kostelu v Košické Belé.