Nevím, jak jste na tom vy, ale já piju kávu snad od 12-ti. Let. To jsme kdysi v neděli odpoledne, když jsme se najedli a uklidili, posadili ke stolu, vytáhli karty a hráli žolíka. K tomuto rituálu vždycky patřila káva, kterou jsem pro rodiče vařil já. Musím přiznat, že mi vždycky voněla. A tak jsem se jednou zeptal, jestli si můžu udělat taky. Táta kývl, maminka řekla proč ne, jedno kafe tě nezabije. A tak jsem podlehl. Padesát let neodolávám nabídce a rád si dopřeji toto potěšení. Jsem prostě takový kávypitel, jak jsem zjistil na jednom výletě v Kutné Hoře.
Ale až dneska jsem se dozvěděl, že k rozvoji pití kávy přispěl rodák z Kraslic, kterého zná snad celý svět. Ten kávový určitě. A vy jej taky znáte a snad máte doma i nějaký produkt z firmy, která jméno svého zakladatele šíří už šestou generaci.
Julius Meinl se narodil 10. dubna 1824 v Kraslicích. Ano, v těch Kraslicích, které se proslavily výrobou hudebních nástrojů tak, že značku Amati Kraslice zná snad každý, i ten, co nechodil do hudebky týrat některý z vybraných nebo vnucených nástrojů.
Ale zpátky k Meinlovi. Pekařský synek se po vyučení v barvách vybral do světa a zakotvil ve Vídni. Na Masném trhu si otevřel první obchod a hospodyňkám nabízel „denně čerstvou praženou kávu“. Byly rády, dělat toto doma v amatérských podmínkách patřilo k těžkým pracím a navíc ne každý měl tu zručnost, aby upražil kávu dle přání svých domácích. Přesto Meinl zkrachoval. Poučen začal v roce 1877 znova a v roce 1891 otevřel první průmyslovou pražírnu kávy. A na sklonku života předal svému synovi firmu, která měla síť poboček po celé Evropě.
Julius Meinl zemřel 24. prosince 1914 ve Vídni.
Jistě patřil mezi osobnosti, které přispěli ke kultivaci zpracování a servírování kávy nejenom ve Vídni, kde si musí dát kávu každý, kdo sem zavítá. Vždyť první vídeňská kavárna vznikla v roce 1695 a i když nebyla první v Evropě, zasloužila se o rozvoj kavárenské kultury a především pití kávy tak, že termín vídeňská kávová kultura byl zařazen do nemateriálního kulturního dědictví UNESCO.
Vzpomínám si, že v knížce o Rembrandtovi jsem se dočetl, jaké patálie způsobil svým přátelům – s kávou.
To ho kdosi vyplatil za zhotovený obraz zelenými plody podobajícími se fazolím. Čili kávou v surovém stavu, ještě nepraženou. Protože v těch dobách (byla polovina 17. století) ještě moc zkušeností s kávou v Evropě neměli a byla to stále exotická novinka, sezval slavný malíř své přátele na kávový dýchánek. Jak na zelené bobule netušili, ale protože se podobali fazolím kdosi navrhl, aby je uvařili. Vařili je 4 hodiny a byli pořád tvrdé. Přesto je Rembrandt nechal nakonec servírovat, snad tu „polévku“ jedli lžícemi z talířů, to už si nepamatuji. Podstatné je, že tento způsob konzumace zapříčinil hromadný průjem všech zúčastněných a snad i doživotní zapovězení kávy jakožto poživatiny.
Dneska už nám snad nic takového nehrozí, i když se hlavně před svátky na pultech prodejen objevuje exotické ovoce, které nedovedeme ani pojmenovat, ale díky všude rozšířeným sociálním sítím je snad podle návodu dovedeme pozřít.
Když si dneska budete zalévat svůj šálek kávy, věnujte vzpomínku panu Juliovi Meinlovi, který se velkou měrou zasloužil o rozvoj pití kávy.
A ještě mi napadlo – nevíte náhodou, jakou značku vařila svému choti Maryša?
-jz-
Nejnovější komentáře