Lásky Vitky Kaprálové (aneb ochutnávka SV 6/2021)

(V tisku je právě šesté číslo našeho spolkového časopisu. Než k vám dorazí, nabízíme vám z jeho obsahu zprávu o dalším úspěšném pořadu z cyklu Už vím, co číst a poslouchat z pera garantky projektu Evy Balušíkové.)

Po dlouhé době jsme 21. října konečně mohli uskutečnit další díl našeho literárně-hudebního setkání známého pod názvem Už vím co číst a poslouchat. Tentokrát to bylo o méně známé, ale významné české skladatelce a dirigentce Vítězslavě Kaprálové. Za svůj krátký život (1915 – 1940) složila víc jak 40 skladeb.
Vitulka nebo Vitka, jak se jí většinou říkalo, se narodila 24. ledna 1915 v Brně do hudební rodiny. Její otec byl hudební skladatel, žák Leoše Janáčka, a provozoval hudební školu, matka učila zpěv a vystupovala jako koncertní pěvkyně. Jednu z prvních skladeb, kterou složila jako desetiletá, věnovala prezidentu T. G. Masarykovi. Brněnskou konzervatoř absolvovala Klavírním koncertem d moll. Ve studiu pokračovala na Mistrovské škole dirigentské Vítězslava Nováka a Václava Talicha v Praze. Po zvolení V. Talicha správcem opery, byla Mistrovská škola zrušená. Aby mohla V. Kaprálová ve studiu dirigování a skladby pokračovat, požádala o stipendium na École Normale de Musique de Paris. Stipendium dostala a od října 1937 žila v Paříži. Navštěvovala také privátní hodiny u Bohuslava Martinů.
Jiří Mucha ve své knize Podivné lásky popisuje Vitku Kaprálovou jako malou a drobnou, úžasně sebevědomou a ráznou. Při prvním setkání ji lidé obyčejně přijímali s pobavenou něhou – dokud nenarazili na její nekompromisní vůli. Svou malou postavu zdůrazňovala až k směšnosti, hrála si na dítě, hned nato byla příkrá, útočná ironická.
Opravdovým problémem Vitky bylo její chatrné zdraví, jako malá dostala tuberkulózu a musela se léčit v Tatrách.
Už ve dvanácti letech brala své skládání vážně, složila Valse triste. Ve 13 letech dokončila dětský sbor na slova Jana Nerudy Matičce. Zvláštní byla premiéra – Václav Kaprál ji nastudoval za války se sborem uvězněných žen v internačním táboře ve Svatobořicích.
Pro Vitku vůbec nebylo jednoduché prosadit se jako dirigentka, v České filharmonii odmítli přijmout mezi sebe i ženu houslistku.
22. listopadu 1937 se Vitce splnil její sen dirigovat vlastní Vojenskou symfonietu v Lucerně. Po koncertě byla představena prezidentu republiky E. Benešovi jako nadějná skladatelka a dirigentka. Po návratu do Paříže začala komponovat Rodnou zem a později Koledu na lidový text, ta vyšla téhož roku o Vánocích v Lidových novinách.
Privátní hodiny u Martinů pokračovaly, přerostly do hlubšího vztahu. Vitka milovala Martinů rodný kraj – Vysočinu. Martinů manželka byla výbornou hospodyní, ale žádnou můzou a s Vitkou ho spojovala hudba. Vzájemně si opravovali drobnější skladby, ona jako Písnička, on jako Špalíček, a tak se také podepisovali ve vzájemných dopisech.
Když se v Paříži měla otevřít kancelář Čedoku součástí akce měl být i program s lidovými zpěvy a tanci. Studenti utvořili pěvecký a taneční kroužek, kde Vitka hrála na klavír, zpívala i tancovala. A flirtovala, protože Martinů pobýval v Praze a Vitka o nápadníky, se kterými to ovšem nemyslela vážně, neměla nouzi. Dokonce se zasnoubila s Ing. Kopcem, který ji později, po svém návratu do Prahy, neustále vyzýval, aby se vrátila domů.
V červnu 1938 se konal v Londýně Mezinárodní festival soudobé hudby, kde Vitka dirigovala svou Vojenskou symfonietu. Tisk ji označil za nejlepší číslo večera. Londýnská Universal Edition si u Vitky objednala symfonickou suitu na téma českých písní.
Začátkem roku 1939 se Sdružení studujících a česká kolonie v Paříži rozhodly, že si uctí památku Karla Čapka. Vitka pro tuto příležitost napsala dvě skladby Elegii pro housle a orchestr a Melodram na text písně Vítězslava Nezvala.
Německá okupace Československa 15. března 1939 Vitku hluboce zasáhla, a to i existenčně. Nemohla zpět domů, nedostávalo se jí finanční pomoci na další studium. S Kopcem se definitivně rozešla, protože se dal k fašistům.
V dubnu 1939 se seznámila s Jiřím Muchou. Brzy spolu začali bydlet. Občas zmizela a potom se nečekaně vrátila. O tom, jak hluboký byl její vztah k Martinů, se Jiří Mucha dozvěděl až po její smrti z jejího zápisníku a korespondence.
Ve francouzském rozhlase se na Vánoce roku 1939 vysílal pořad pod názvem Pražské Vánoce. Vitčina skladba Vánoční preludium pořad zahajovala. Jiří Mucha ve své knize píše: „Když jsme tehdy přišli do rozhlasu a Vitka se poprvé postavila na stupínek, podívala se na ni sebranka ostřílených hráčů s pobavením. Co nám to sem leze? Když Vitka odklepla, zdvihli liknavě nástroje a pohlédli jeden na druhého. A pak to začalo. Neodehráli ani tři takty a jako by po nich šlehl bičem. Narovnali se, upřeli na ni oči a už je měla v moci jako krotitel smečky tygrů. Když skončila, řekla – merci – a celý orchestr začal tleskat, to se často nestává.“
Štědrý večer 1939 byl slavnostní, Vitka dostala od Jiřího snubní prsten.
Ještě před tím, než v březnu 1940 odjel na vojenský výcvik, si Vitka stěžovala na bolesti v břiše, ale po čase ustaly.
Ve výcvikovém táboře potkal svého dobrého známého Ivana Tondru, stíhacího pilota, který odjel do Paříže na zdravotní dovolenou. Odevzdal Vitce dopis od Jiřího… a zamiloval se, jak se svému kamarádovi přiznal.Jiří Mucha se okamžitě rozhodl, poslal Vitce telegram, aby připravila vše na svatbu, kterou měli 23. dubna 1940. Po návratu Jiřího k jednotce se zdravotní stav Vitky zhoršil, byla přijata do nemocniceze které se už domů nevrátila. Zemřela v přítomnosti svého manžela 16. června 1940 ve věku 25 let.
Hudba Vitězslavy Kaprálové dodnes žije a hraje se. Od roku 1998 se o její odkaz stará společnost The Kapralova Society z Toronta, právě ona umožnila kompletní vydání jejích skladeb. K 100. výročí narození v roce 2015 jí rádio BBC věnovalo pětihodinový rozhlasový dokument v rámci prestižní relace Skladatel týdne.
Posluchači, kterých tentokrát kvůli covidovým opatřením nebylo zdaleka tolik jako obvykle, si vyslechli skladby nebo úryvky ze skladeb V. Kaprálové Šáteček, Vojenská symfonieta, Melodram, Dubnová preludia, Klavírní koncert d mol. Hudební vstupy spolu s obrazovou prezentací připravila Ľudmila Katová. Ukázky z knihy Jiřího Muchy četli Helena Miškufová, Eva Balušíková, Peter Vilhan. Dramaturgie a scénář – Eva Balušíková. Úvod a závěr patřil jako vždy Kláře Kernerové.
Vážení čtenáři Stříbrného větru, pokud byste se chtěli dozvědět více, kniha Jiřího Muchy Podivné lásky je vám k dispozici nav hudebním oddělení VKJB na Hlavní 48. Knihu Jiřího Muchy Kankán se svatozáří (o Alfonzi Muchovi) najdete v knihovně Českého spolku v Košicích.

Eva Balušíková
foto Taras Kapraľ

error: Obsah je chránený!!