Dny české kultury jsme zahájili slavnostní Svatováclavskou bohoslužbou. V předvečer svátku sv. Václava – v pátek 27. 9. 2019 – jsme se sešli v kapli sv. Michala Archanděla, abychom si uctili a připomněli tohoto našeho patrona a symbol české státnosti.
Slavnostní bohoslužbu celebroval důstojný pan kaplan Peter Jano za spoluúčasti pana jáhna Borise Byčánka.
V homilii se pan jáhen věnoval sv. Václavovi, o němž se dozvídáme prakticky jen z legend. Legendy jsou zvláštním literárním útvarem opisujícím životy světců. Nejsou to kroniky ani úřední dokumenty, které by nám zachycovaly fakta tak, jak šly za sebou. Podstatou legend je vzbudit úctu a nadšení pro následování ideálů, které daný světec reprezentoval. Čteme-li legendy dnešníma očima, pak bychom mohli uzavřít toto téma slovy: jsou to pěkné pohádky pro prostý středověký lid. Samozřejmě chceme-li být upřímní, musíme říci, že sv. Václav je vykreslen jako prototyp křesťanského panovníka a spíše než vládci se podobá mnichovi sedícímu na trůnu. Věci však nejsou černobílé a měli bychom se tohoto jednoduchého pohledu zbavit. To, v čem se shodují všechny prameny, je, že Václav byl křesťanský panovník, kterému záleželo na tom, aby křesťanské hodnoty zapustily kořeny na území Čech. Zároveň se legendy shodují, že svým postojem vůči Sasům, s nimiž uzavřel smír o neútočení, si získal mnohé odpůrce, mezi nimiž byl i jeho bratr Boleslav.
V čem je tedy velikost tohoto panovníka z dávné minulosti? V čem je jeho síla, že i po více jak tisíci letech oslovuje a sjednocuje Čechy nejen v české kotlině, ale i za hranicemi?
Sv. Václav se stal symbolem národa, v němž se tolikrát našla postava prorockého ducha, kterou bylo nutno umlčet a odstranit, neboť narušovala byznys anebo šťastnou nevědomost prostého lidu, kterým se lehce manipuluje, pokud příliš nepřemýšlí.
Sv. Václav se stal také symbolem toho, že máme-li budovat hodnoty, musíme být připraveni na oběť, a to někdy i nejvyšší.
Sv. Václav se stal symbolem, na který náš národ s vírou a nadějí hleděl v časech, kdy nám bylo opravdu těžko. A my jsme dnes zde, protože cítíme, že nás spojuje a po tisíci letech ovlivňuje naši identitu a dodává nám pocit domova a ujištění, že někam patříme…
Richard Müller v písni Baroko zpívá: „Dnes je dnes, ale co bude zítra? Zbude jen zázračná mitra… Zem, která nemá své nebe, ztratila všechno, i sebe! Zarůstá pastvou jen pro oko…“
Bratři a sestry, oslovil nás pan jáhen, naučili jsme se nazývat středověk obdobím temna. Ale vězme, že v tomto temnu zazářilo světlo. Uprostřed tvrdého a bezcitného pohanství, v němž vládla krevní msta, strach z lesních démonů a různé pověry, zasedl na trůn panovník, který se snažil o humanizaci vztahů, vyšší vzdělání obyvatel a hlavně zastavení zabíjení nevinných ve válkách, které byly bez efektu.
Neidealizujme si to! Samozřejmě, že během Václavovy vlády se děly i zlé věci. Ale Václav první pochopil, že jeho víra nemůže být jen oficiální vstupenkou na dvory jiných evropských knížat, ale silou, která ovlivňuje jeho život a životy jeho poddaných. Kristus vstupuje do dnešního světa i přes nás – křesťany. Václav se snažil následovat Ježíše, jak jsme to slyšeli v evangeliu. Vzal na sebe kříž, a i když věděl, že jeho bratr Boleslav čeká na příležitost se jej zbavit, snažil se ho svou vlídností obměkčit. A toto je velikost sv. Václava! Stal se podobným Kristu, který ačkoliv věděl, že mu mnozí číhají na život, snažil se jim do poslední chvíle láskou dokázat jejich omyl. Jinými slovy „miloval svoje až do krajnosti“.
Přestože se našemu národu dnes po ekonomické stránce daří, nelze říci, že prožíváme nějakou renesanci. Vidíme plné domovy seniorů, za kterými nemá kdo přijít. Lidé se uzavírají do sebe a opět tak, jako v tom středověku, vládne dehumanizace vztahů a démonizace různých skupin lidí. Uzavíráme českou kotlinu před cizinci ze strachu, že by jejich hodnoty odhalily plytkost těch našich. A sv. Václav jen hledí ze svého piedestalu na plný Václavák a je němým svědkem doby, která sice touží po změně, ale ta – ne a ne – přijít.
Je to 30 let, co žijeme v demokratické společnosti. Čas entuziazmu a očekávání pominul. Od té doby nám vyrostla nová generace, k níž se počítám i já. A dnes vidíme tendence vracet se zpět. Volíme si opět lehčí cestu, kterou už známe, není sice nic moc, je fádní a nudná, ale bezpečnější a méně náročná jako cesta skutečné zodpovědnosti.
Bratři a sestry, proč to říkám? Neboť má-li přijít změna, nepomůže nám revoluce, nepomohou nám plány, ani války – to pochopil už sv. Václav. Jediné, co nám pomůže, je skutečná revoluce srdce. Chceme-li, aby byla naše civilizace lidštější, musíme začít sami od sebe. Kristus nepřišel jako potulný kazatel, který mluvil k anonymním zástupům o tom, jak jsou ti druzí zlí. Ježíš přišel, aby se setkal s tebou a pomohl obměkčit nejprve tvé srdce. Toto je odkaz sv. Václava pro dnešní církev. Musíme nejprve obměkčit své srdce, setkat se s Ježíšem a pak svou zkušenost odevzdávat druhým.
Ježíš nás křesťany volá, abychom vyšli ze svého pohodlí a opět prokvasili naši společnost jeho Duchem. Našemu národu je cizí teatrální zbožnost. Nemáme rádi pompu nebo kýčovitost. Český duch byl vždy spíše nedůvěřivý, dokud se nepřesvědčil o ryzosti a pravdivosti toho, co mu bylo předkládáno. To je úkol pro nás, kteří se hlásíme k odkazu sv. Václava. On mohl tasit meč, a mnozí mu to radili… I nám mnozí radí, abychom na druhého vztáhli svou ruku, než abychom je sepjaly k modlitbě. Václav mohl se svým bratrem a všemi odbojnými knížaty učinit krátký proces, ale věřím, že byl přesvědčen, že chce-li postavit svůj národ na vyšších hodnotách, sám jim musí být věrný a snést i tíhu kříže, kterou je následování Ježíše. Buďme věrni své víře! Nenechejme si ji jen pro sebe! Ale každodenním věrným následováním našeho Pána prokvašujme znovu naši společnost. Uchovali jsme víru v době útisku, nevzdávejme se jí ani v době svobody, poněvadž, jak řekl otec vlasti Tomáš Garique Masaryk: „Státy se udržují myšlenkami, kterými vznikly.“
Duchovní zážitek ze slavnostní bohoslužby umocnil svým hudebním doprovodem i sólovým zpěvem Reslovy písně Svatý Václave pan Borovský. Slavnostní bohoslužbu jsme zakončili Svatováclavským chorálem.
Zdenka Hloušková
foto Pavol Kraus
Nejnovější komentáře