Na setkání Společenského klubu v půli června jsme se těšili možná trochu víc než jindy. Podle plánu bylo na programu povídání o životě a díle dvou velikánů české kultury, dvou rodáků z Moravy, z hezkého města Ivančice, kteří se setkali v čase, ale je zřejmé, že se minuli v prostoru. Zatímco Vladimír Menšík objevoval svět a prožíval krásná klukovská léta v rodném městě, toulal se Alfons Mucha světem a završil svůj život jako jedna z prvních obětí nastupující fašistické moci.
V spolu se nás sešlo na třicet a naše oči ihned spočinuly na panelech s reprodukcemi děl Alfonse Muchy. Pak se slova ujala Marie Harmatová a my se dověděli mnoho zajímavostí o lidech, kteří se ve své době dočkali slávy a jejichž věhlas neutichá ani dlouho potom, co jejich pozemská pouť skončila.
Vladimír Menšík byl originál. U kolébky v rodných Ivančicích mu stál celý houf sudiček, Ty rozverné a štědré daly mu mnoho cenných darů – nakažlivou chuť do života, notnou dávku talentu, pracovitost, neuvěřitelnou schopnost vyprávět, vybroušený smysl pro vtip, humor, legraci… Ke kolébce se však dostaly i sudičky zlé. Zákeřně a trvale mu poškodily zdraví. Navzdory této tragické dvojlomnosti a nepřízni osudu se však z Vladimíra Menšíka zakrátko stal umělec velkého formátu.
Rodák z moravských Ivančic nejprve vystudoval průmyslovou školu a nějakou dobu pracoval v Brněnských strojírnách. Teprve později se pokusil dostat na brněnskou JAMU, což se mu napodruhé povedlo. Po absolvování v roce 1953 získal angažmá ve Vesnickém divadle, kde jej v roce 1955 objevil E. F. Burian, který jej také angažoval do svého divadla. I přesto, že dostal spousty příležitostí a přestože byl divadlem zcela pohlcen, toužil zahrát si ve filmu. Z divadla odešel a v roce 1958 podepsal smlouvu s filmovým studiem Barrandov.
Nebyl jen komediálním hercem, ale dokázal bravurně ztvárnit i tragikomické či dokonce dramatické role. V 70. letech se již objevoval v komediálních rolích a to jak ve filmu, tak i v pohádkách a seriálech.
Menšík byl vždy velkým bavičem, konferenciérem a hlavně excelentním vypravěčem. Vystupoval doslove ve stovkách televizních pořadů, ve filmu a v televizi vytvořil přes 150 rolí. Zvláštní zmínku si zasluhuje pořad Bakaláři, známý ze 70. a 80. let. Neméně výraznou stopu zanechal v uvádění silvestrovských pořadů.
Dlouhá léta trpěl silným astmatem. Kromě toho byl silný kuřák a je známo, že byl závislý na alkoholu. Před kamerou stál naposled v květnu 1988 v pořadu ABECEDA. O dva dny později v Brně umírá. Pohřben je na pražských Olšanských hřbitovech.
Jeho rodný dům v Ivančicích zdobí pamětní deska. Stálá expozice o životě a díle tohoto předního umělce je umístěna v Muzeu Alfonse Muchy. V roce 2007 byla slavnostně otevřena Rozhledna Vladimíra Menšíka v obci Hlína u Ivančic.
Jméno herce Vladimíra Menšíka nese také kavárna v Brně, kterou provozuje jeho syn Petr.
Alfons Mucha se narodil v roce 1860 v Ivančicích na Moravě, což znamená, že letos uplynulo 150 let od jeho narození. V letech 1870 – 1875 studoval na gymnáziu v Brně. V 80. letech 19. století najal si Eduard Khuen Belasi hrušovanský statek na Mikulovsku. Na hospodářské výstavě se seznámil s mladým Muchou, který zde vystavoval své kresby a malby. Khuen poznal neobyčejné nadání mladého umělce a pozval jej, aby malbami vyzdobil zdi Emina zámečku, který dal postavit pro svou manželku Emanuelu. Mucha vyzdobil stěny zámečku v Hrušovanech rodovými znaky, loveckými výjevy, pastýřskými scénami a krajinnými sceneriemi, které znázorňovaly okolí Hrušovan. Svěřenou práci provedl dokonale, čímž si získal Khuena, který se stal jeho patronem.
Khuen vzal Muchu na svůj rodný zámek Gandegg u Eppanu v jižních Tyrolích. Khuenův bratr, který spravoval zámeček, také modeloval a řezbařil. Jezdíval s ním na hon, maloval Tyroláky, Tyrolačky, tyrolské krajinky a dekorační fresky na stěny zámečku.
V té době zavítal na Gandegg profesor Kray z mnichovské malířské akademie. Přemluvil Khuena, aby Muchu poslal do Mnichova na akademii umění. Dva roky se pak učil v oboru figurálního malířství. V Mnichově se Mucha seznámil ve spolku Škréta, který založil Joža Úprka, s R. Váchou, L. Maroldem a jinými českými malíři. V roce 1886 přešel s Khuenovou podporou do Paříže a po školení na akademii St. Julien se věnoval do r. 1890 v několika ateliérech studiu grafického umění v novém slohu. Brzy v tomto oboru vynikl a jeho ilustrační a dekorační práce, zejména jeho plakáty, objednané slavnou herečkou Sarah Bernhardt otevřely mu cestu k samostatné činnosti, čímž se stal na Khuenovi nezávislým. V Paříži založil český malířský spolek a byl ve styku hlavně s V. Brožíkem a slavným Rodinem, kterého pozval v roce 1902 na Slovácko.
Mucha pokračoval i po ukončení svých studií v návštěvách Hrušovanského panství.
V roce 1890 vytvořil svá první kompozičně i technicky již vyzrálá velká plátna pro hernu Emina zámečku. Byly to obrazy s námětem různých her, mezi nimi největší obraz na stropě představoval maháradžu hrajícího v šachy uprostřed dvořanů.
Na stěnách byl též obraz pravěkých válečníků cvičících se ve vrhu oštěpem, obraz dětí, hrajících si na zeleném trávníku hrušovanského zámeckého parku. Zajímavě byl zachycen hráč kulečníku při úderu do koule svrchu. Tyto obrazy se staly hlavní atrakcí pro návštěvníky zámečku.
V následujících desetiletích Mucha hodně cestoval. V roce 1898 navštívil Španělsko, v letech 1905 – 1910 působil ve Spojených státech Amerických. V roce 1906 se oženil v Praze s Marií Chytilovou z Chrudimi.
Jeho návrat v roce 1910 byl inspirován nabídkou podílet se na výzdobě Obecního domu v Praze, žel pro veliké neshody s malířskou obcí měl účast pouze na nepatrné části této výzdoby.
V roce 1911 byl opět v Paříži, v roce 1912 navštívil Balkán.
V letech 1912 – 1928 podporován americkým mecenášem vytváří své největší monumentální dílo Slovanská epopej. Dvaadvacet obrazů tvoří ve Zbirohu.
Možná netušíte, ale také první československé poštovní známky byly vytvořeny dle návrhů Alfonse Muchy.
V roce 1921 měla výstava jeho děl v Brooklynském muzeu v New Yorku obrovský úspěch.
Celé dílo Slovanská epopej slavnostně odevzdal Muchův americký mecenáš Charles Crane v roce 1928 u příležitosti 10. výročí vzniku Československa městu Praha (ovšem osudy Slovanské epopeje stojí za samostatnou zmínku). Na poslední chvíli bylo dílo ukryto před Němci na dvou místech v Praze. Po válce byly v 50. letech restaurovány a v roce 1963 byly instalovány na zámku v Moravském Krumlově, kde je můžete vidět i dnes. Ovšem zámek samotný je v havarijním stavu. Krom toho, dle darovací smlouvy, mělo město Praha do konce roku 2010 vybudovat pro Slovanskou epopej reprezentativní pavilon. Potomci a dědicové Alfonze Muchy odmítají provizorní řešení – v tom se Slovanská epopej nachází už od roku 1963 – a hrozí žalobou o určení vlastníka obrazů. (Díky liknavosti úředníků se tedy může stát, že jeden z pokladů české země bude nenávratně ztracen.)
Ale vrařme se zpátky k Muchovi. V roce 1938 zavítal ještě jednou do Paříže.
Osud jednoho z nejvýznamnějších a nejslavnějších českých malířů dramaticky ukončila druhá světová válka. Krátce po obsazení Čech patřil Mucha k jedněm z prvních vyslýchaných nechvalně známým Gestapem. Po ukončení výslechů sice mohl svobodně odejít domů, ovšem vrátil se s podlomeným zdravím a posléze 14. července 1939 umírá na zápal plic.
V četných pojednáních o životě a díle Alfonse Muchy byly zpravidla jen okrajově zmínky o počátcích jeho umělecké činnosti v Hrušovanech nad Jevišovkou, ač zde pracoval s přestávkami téměř 30 let.
Se svými vzpomínkami na Muchu se podělil ve Vlastivědném sborníku Rudolf Futal, syn ředitele Hrušovanského velkostatku. Čerpal z Muchových zápisků a svých deníkových záznamů z roku 1900. Zajímavé jsou Muchovy názory na umění, které od něho slýchával. Tak například: „Nejsem přívrženec umění pro umění. Umění se nesmí nikdy zříci součinnosti s lidem, který po umění hladoví a žízní, vyžaduje však od umělce krásno a to krásno, v němž je vtěleno zároveň i dobro. Já osobně chci své umění zaměřit v tom směru a všemožně se vynasnažím najít vlastní slovanskou krásu.“
Zpracovala Mgr. Marie Harmatová
Nejnovější komentáře