Na mapě první republiky z roku 1929 je tehdejší Slezská země vyznačená červeně. Od západu na východ jmenuji nejvýznamnější města – Jeseník, Vrbno pod Pradědem, Bruntál, Krnov, Opava, Ostrava, Bohumín, Frýdek – Místek, Těšín. Od západu na východ se táhne pohoří Jeseník s nejvyšším vrcholem Pradědem 1410 m n. m. a úplně na východě se nachází pohoří Beskydy.
„Kraj lapků, samot, vylidněných městeček, ladem ležících polí, strašidelných lesů s rozvalinami hradů.“ A nezapomeňme na odsunutý lid, který vzpomínal někde v rovinách Německa na krásné stezky a chaty v horách, kterým vévodí řeka Opava, Ostravice.
Ještě po válce jsme se ve škole učili: Morava a Slezsko. A právě o Slezsku jsme mluvili na klubovém setkání 9. listopadu 2023. Debatu vedla Miluše Babjáková.
Za vlády Habsburků se tato část nazývala Rakouské Slezsko s hlavním městem Opavou. V období od pruských válek do roku 1850 byla postupně spojena s Moravou v rámci jednoho správního celku zvaného země moravskoslezská. Ta patřila až do rozpadu říše roku 1918 Rakousko – Uhersku. Druhá část Slezska patřila v těch letech Prusku.
Území Slezska patřilo vždy mezi nejprůmyslovější části jak Habsburské monarchie, tak první republiky, ale i po roce 1945. Byla zde velká ložiska rud a uhlí. Vzkvétal tradiční průmysl textilní, papírenský, kovodělný, sklářský, dřevařský. Po staletí zde žili různé národnosti a až do obsazení Sudet po Mnichovské dohodě v roce 1938 tady nebyly podstatné národnostní rozpory. Při sčítání obyvatel roku 1880 tady žilo 49 % Němců, 28 % Poláků, 23 % Čechů. Hlavním městem Slezska byla Opava, i když její místo postupně zabírala prudce se rozvíjející Ostrava.
Obsazení našich Sudet Německem a následující poválečný odsun Němců na základě Benešových dekretů znamenal pro toto území velké a nenahraditelné ztráty.
Ze vzpomínek Miluše Babjákové:
Celou válku nemohla moje maminka s rodinou z území protektorátu navštívit svou rodinu v jednom z bohatých městeček v Jeseníkách uprostřed Slezska, konkrétně ve Vrbně pod Pradědem. Leželo v Sudetech. Po válce byla její rodina odsunuta do Německa. Nastaly prázdniny 1947 a ve večerních hodinách jsme z Prahy autem DKW konečně dorazili do cíle – na prázdniny k babičce. Protože byla starší Češka z_Opavy, nemusela, na rozdíl od svých německých dětí, k odsunu. Přijeli jsme na velké náměstí s klášterem, gymnáziem, mohutným empírovým kostelem a kašnou. Nebyl telefon, tak babička netrpělivě vyčkávala na lavičce před velkým činžovním domem. Po celém velkém náměstí se nacházely poschoďové domy, soukromé obchody. Jako druhačka jsem si našla hned kamarády. Byly to vesměs děti přesídlenců z vnitrozemí – nejvíce z jižní Moravy. Naší zábavou bylo šmejdění po prázdných domech po Němcích. Všude byl zatuchlý vzduch, špína, prach, rozlítané peří. Prostě to, co zůstávající obyvatelé nerozkradli, všechno se tady válelo. Sem tam byl nějaký byt obsazený. Většinou přistěhovalci dostali menší domky. Nebyl ještě únor 1948, proto přišli i podnikaví lidé. Dodnes jsem nejedla tak dobré loupáčky od soukromého, ale chudého pekaře. Bydlel s rodinou za pekárnou v jedné velké světnici s pěti dětmi. V dalším domě fungovala hospoda a řeznictví, dokonce zde poráželi i dobytek. Dále byl konzum s výbornými kyselými okurkami v sudu a výbornými karamelkami v papírovém kornoutu. Mohla bych jmenovat další obchody, zvlášť zahradnictví.
Jak jsem už říkala, žili tu většinou přistěhovalci. Dodnes vidím jejich úsilí uplatnit se v novém domově. Prostě začít znovu. My děti jsme byly všude, dodnes cítím to poválečné nadšení. Další rok v létě už to bylo jiné. Už bylo sice méně prázdných domů, ale v nich vše jako po válce. Z majitelů obchodů se stali v lepším případě zaměstnanci – prodavači. To už nebylo veselo. Hodně lidí z Vrbna se dostalo do vězení a pracovali v dolech ve Zlatých horách. V minulosti výstavné hotely Morava a Praděd se staly obyčejnými hospodami, kam jsem se bála jít do džbánku pro pivo. A nejhorší bylo zestátnění továren a zámků tohoto bohatého města. Z továrny na kovodělné výrobky se stala lisovna umělých hmot. Samozřejmě i malé prosperující továrny byly zestátněny a začal se stavět největší dřevozpracující závod v republice. Z tohoto zesmutnělého pohraničí se mnozí vrátili do vnitrozemí. V padesátých letech přišli do Vrbna Řekové. Opět noví obyvatelé, jiný způsob života, pracovní návyky. Večer sedávali pospolu před domy, ženy zahalené od hlavy k patě do černých šatů. My, děti, jsme se jich trochu bály.
Nedaleko Vrbna se nachází kouzelné lázně Karlova studánka. Po válce ještě dýchala pompézností. V padesátých letech však už jen zašlou slávou. Návštěvníky se stali horníci z Ostravy na tzv. dodatečných dovolených. Do krásných dřevěných lázeňských budov jsme už neměli chuť jít se naobědvat. Také turizmus upadal. V této oblasti byli v minulosti nejčastějšími turisty Němci. Češi si museli časem osvojit zájem o krásné lesy a hory. Někdy v 60. letech padla stará kamenná rozhledna na Pradědu a pak postavili nový televizní vysílač s hotelem. Pro mě osobně to byl konec starých časů.
Na krásném náměstí ve Vrbně zůstal beze změny jen kostel a kašna. A dále nepokračuji. Ten tam je genius loci tohoto kraje. Škoda. V mé duši. Moc pamětníků těchto časů už není, ale věřím, že někteří starousedlíci svoje vzpomínky sepsali. S pár takovými lidmi jsem se setkala na internetu, patří jim velké díky.
O všech významných osobnostech tohoto kraje byla další část vyprávění. Ten, kdo Slezský kraj nepoznal, měl možnost vidět film Slezská harta a krásy a památky celého kraje. Účastníci vyjádřili velkou spokojenost.
Něco o historii jsme našli i v archivu České televize v pořadu Zatopené osudy.
Slezská harta
Nejnovější komentáře