V rámci společenského života Českého spolku v Košicích jsme v loňském roce navštívili Liptov a seznámili jsme se s Čechy, kteří tam žijí. Letos jsme zamířili na opačnou stranu – na východ Slovenska. Naším cílem byl Horní Zemplín a nejvýchodnější cíp Slovenska, kde žijí většinou obyvatelé řecko-katolického nebo pravoslavného vyznání. Pro Čechy je tento kout země zajímavý romantikou odlehlého kraje. Zájem o zájezd byl velký a snad i naplnil očekávání účastníků.
I v tomto odlehlém koutě bývalého Československa žijí Češi. Jak už to tak bylo, přišli tam za prací nebo za láskou. První zastávky našeho autobusu byly v Michalovcích a v Humenném. Na zájezd jsme totiž pozvali členy místních klubů našeho Českého spolku, abychom se blíže poznali. Program začal u sochy Švejka na nádraží v Humenném. Socha byla slavnostně odhalena zástupci města Humenného a naším Českým spolkem na Slovensku 6. 10. 2000, na místě, kde podle románu J. Haška pil Švejk „znamenitou železitou vodu“.
Poté jsme si prohlédli dominantu Humenného – budovu renesančního zámku, který od roku 1812 patřil šlechtickému rodu Andrássyů. Navštívili jsme nedaleký skanzen, ve kterém je 14 lidových staveb. Uprostřed chudých domků se vyjímá kouzelný dřevěný kostelík z nejvýchodnější obce Nová Sedlica. I když jsme už všichni nějaký skanzen navštívili, chudoba kraje pod Poloninami nás zarazila.
Následoval vynikající oběd v hotelu Kamei na Sninských rybnících a prohlídka nedalekého krásného biokoupaliště. Prostředí v lesích pod Sninským kamenem můžeme místním jen závidět a všem ostatním doporučit k rekreaci.
Po průjezdu okresním městem Snina a Stakčínem a krátkém stoupání zastavil autobus na vyhlídce nad přehradou Starina. Krásný výhled, nechtělo se nám věřit, že zde, mezi rozlehlými lesy bývaly kdysi obce.
Vodní nádrž Starina byla vybudovaná v letech 1983 – 1988 na horním toku říčky Cirocha na ploše 240 ha. Výstavbě přehrady předcházelo vystěhování sedmi obcí, jejichž obyvatelé museli opustit svá rodná hnízda. Zato ale značná část východního Slovenska a hlavně Košice nemají od doby fungování přehrady nouzi o pitnou vodu. Uličskou dolinou, která začíná právě u této přehrady a končí v nejvýchodnějším cípu Slovenska, v Nové Sedlici, jsme pokračovali dále.
Řecko-katolický dřevěný kostelík sv. Michala v Topoľi byl postavený kolem roku 1700. Díky domácímu svéráznému průvodci na návštěvu kostelíka určitě nezapomeneme. Bylo vidět jak je hrdý na svůj kraj. Upřímně ho potěšilo, že nám může o kostelíku, životě v tomto kraji a nátuře zdejších usedlíků vyprávět.
Pravoslavný kostelík sv. Michala ve vedlejší dolině, v obci Ruský Potok, je maličký, ale o to krásnější. Určitě si každý návštěvník při vstupu do něj pomyslí, kolik generací chudobného národa tady překračovalo práh. Tento kostelík byl pro ně jediným zpestřením života. Otevřít nám přišel zdejší rodák, který před naší návštěvou pásl svoji kravičku – svého živitele.
Poslední zastávka byla v obci Ulič kousek od ukrajinské hranice. A opravdu jsme cítili, že zde cesty končí. K našemu překvapení byla obec upravená, zdejší usedlíci se s láskou starají o miniskanzen otevřený v roce 2009. Modely dřevěných kostelíků vyrobili místní mistři v poměru 1:10 z tvrdého dubového dřeva a borovice. Najdeme zde 9 dřevěných modelů kostelíků.
Počasí nám přálo, viděli jsme kraj pod Poloninami, který by K. V. Rais nazval krajem „zapadlých vlastenců“. Hluboké lesy, obce ležící na hranici s Polskem, kam zavítají opravdu nejčastěji vlci či medvědi a v poslední době utečenci od sousedů.
Miluše Babjáková, foto: Eva Reitznerová
Objevujeme nejvýchodnější Slovensko
Nejnovější komentáře