Anča je zase v tom! – Jak to víš? – Vím! – No toto? – A Franta už dělá dobrotu. – Ale Jarda pije. – Nevěříš? – Jdi se ostříhat! – Holič ti poví víc. Ten ví všechno…
Tak se přes holiče a kadeřnice kdysi šířívaly informace v mnoha obcích. Když jsme před více než půl stoletím konečně dostali klíč od toužebně očekávaného bytu v panelové zástavbě, plnila tuto informační službu domovnice. U nás to byla paní Bobišová, častěji řečeno „Bobiška“. Aby to ale neznělo hanlivě. Marně jsme děti kárali – paní Bobišová, žádná Bobiška! Marně. Už jí to přischlo. Ale jinak docela milá paní. Věděla o každém obyvateli třech sekcí, o všech a všechno. Dokonalá informační služba. Ale také přiměřeně energická služebnice svého domovnického postavení. Troufám si tvrdit, že spolehlivější, než dnešní správci a předsedové společenství vlastníků bytů. Dbala na pořádek. Běda, když někdo prášil ubrus (ne-li něco jiného) z okna. A ty špačky od nevychovaných kuřáků. Slovník byl dost nevybíravý. Ale to všechno jen úvodem, abych ocenil i její společenskou angažovanost.
V bloku bydlely většinou mladé rodiny s malými dětmi. K přicházejícímu předvánočnímu období pochopitelně patří Mikuláš. U nás zatím sice jen s čertem – soused Láďa. Anděl nějak nedolétl. Ale domovnice, postavou sice menší a útlejší, přesto budila vysokou mitrou a bohatým jutovým plnovousem u malých dětí patřičný respekt. A ten čert k tomu, to zcela dostačovalo. K výbavě Mikuláše patřil na zádech nesený zásobník na dárky, které rodiče dětem připravili před dveře. Košík to byl dobový, vhodný také na odpadky. Vy starší si snad vzpomínáte, dřevěná kostra čtvercového půdorysu, dole poněkud zúžená a vypletená pestrobarevnými bužírkami (snad výrobek soudruhů z NDR). Spodek tohoto zásobníku měl Mikuláš pevně uvázaný k pasu, horní část jen ledabyle provázkem kolem krku.
Když se očekávaný Mikuláš s čertem ohlásili zazvoněním z chodby, moji synové už klečeli u dveří a drmolili: „Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno tvé, přijď království tvé, buď vůle tvá….“ a slibovali, že už budou hodní atd. Čertovo „hudry, hudry“ je málem dojalo k slzám. První rok byl tento akt důstojný, excelentní. Až jednou, provázek od zásobníku s dárky se nahoře uvolnil, a protože byl dole spolehlivě upevněný, důstojně se převrátil a dárky elegantně vyklopil na zem. Na to jsem suše podotkl: „Chlapci, letos přišel Mikuláš s vyklápěčkou.“ Reakce přišla okamžitě. Všichni vybuchli smíchem. I Mikuláši se smíchem uvolnil plnovous, spadla mikulášská čepice a vše bylo odhaleno. „Ale vždyť to je Bobiška!“, znalecky prohlásil jeden ze synů. Příští rok k nám už Mikuláš nepřišel.
Požadavek na návštěvu svatého muže však přišel i v roce dalším. Vždyť i jiné děti si chtějí užít toto duchovní osvěžení. Jen jednou jsem se k tomu nechal přemluvit. I s osvědčeným čertem. Vcelku úspěšně, i když bez vyklápěčky. Ten rok to však mělo pokračování. Když čertův bratr Jožo dostal byt ve věžáku o dva Luníky dál a trval na tom, že i jeho malé děti touží zažít toto duchovní osvěžení, vydali jsme se v přestrojení po promenádním chodníku na téměř 400 m dlouhou procházku k Luníku VII.
Nicméně, nevzbuzovali jsme zvláštní pozornost a bez váhání zazvonili na zvonek. Jenže na který? Dnešní telefonní propojení nebylo, zvonky označené jmény nebyly. Nechtěli jsme zvoněním rušit nájemníky. Po druhém pokusu se otevřelo v horním poschodí okno a hromový hlas zaburácel: „Stůjte! Nikam nechoďte! Hned jsem dole!“ Poslechli jsme, nevěda, co bude následovat. Objevil se zdatný muž: „Který zvonek jste zmáčkli? Bydlím tu už týden, ale dosud nevím, který zvonek je můj, abych si ho mohl opatřit jmenovkou.“ Odlehlo nám s pocitem dobře vykonaného skutku, který svatým mužům přináleží. Následující svatá expedice už proběhla bez zakolísání.
S dobrým pocitem jsme se pak noční tmou vraceli domů. Sněhové vločky (tenkrát ještě v prosinci nebyla nouze o sníh) padaly na naše hávy. Čertovi stékaly černé saze až k nohám, Mikulášovi zvlhl plnovous a papírová mitra měkla a měnila tvar. Důstojně jsme však kráčeli dál. Vtom jsme zahlédli mezi vločkami proti nám jdoucí podobnou dvojici, Mikuláše s čertem. Nezadržitelně se blížila. No dobrá! Nejsme sami. To bude milé setkání. Ale když se ocitli těsně před námi, náhle poklekli a začali se modlit. To nás už celkem vzalo. S dojetím jsme nabývali přesvědčení, že jsme opravdoví. Po chvíli vstali, vzájemně jsme se objali a s dojetím pokračovali k ukončení své posvátné mise. A pak nás už nic zvláštního nepotkalo. Zůstala jen nezapomenutelná vzpomínka. Pax vobiscum! Pokoj lidem dobré vůle!
Vzpomínal Jiří Gregorek
P. S. Na přiložené fotografii jsou moji synové Robert a Igor na školní besídce.
Nejnovější komentáře