Vyrůstala jsem v Bechyni

Bechyně, perla Jižních Čech, město na skále nad řekou Lužnicí. Z Tábora se tam dostanete elektrickou dráhou, první, kterou vyprojektoval Ing. František Křižík už roku 1903. Od roku 1928 vede dráha po železobetonovém obloukovém mostě zvaném Bechyňská duha, původně Jubilejní most, který byl slavnostně otevřen 28. 10. 1928 v den desátého výročí vzniku Československa.

Mé vzpomínky začínají rokem 1948, kdy jsem se do Bechyně, pro mne nezapomenutelného kraje mého dětství, přestěhovala se svou babičkou z naší rodné Moravy. Po tragickém úmrtí mé mladé 21leté maminky se mi spolu s dědečkem snažili svou velkou láskou a obětavostí nahradit rodinu. Tatínek si založil novou rodinu a nás jezdil do Bechyně navštěvovat. Moje dvě malé sestřičky Mařenka a Evička k nám jezdily rády, hlavně mladší Evička, která byla v Praze často nemocná, a v Bechyni ji všechny nemoci přešly. Spolu s mými nerozlučnými kamarády Janou, Jirkou a psem Punťou jsme si hráli u „Kaplindy“. Punťa nás každý den ráno doprovázel až do školy a čekal tam na nás. Se sestrami rády vzpomínáme, jak jsme zlobily a jak stačilo, aby nám dědeček ukázal „vychovatelku“ – jezdecký bičík, který měl odložený jako bývalý rotmistr, a hned jsme byly jako andílci.

Krásná příroda, lesy plné zvěře, lesních plodů, které jsme v létě sbíraly a pekly z nich výborné koláče – hlavně borůvkové. Houby z nedalekého lesa, kterému se říkalo „Poušť“ – hlavně velké hřiby s tmavými hlavičkami, jsme sušily a zásobovaly jimi celou rodinu. V potoku Smutném a řece Lužnici bylo plno ryb, dokonce i velcí sumci. S dědečkem jsme je chytali a ty malé nechali plavat doma v bazénku, kde si je mohl každý, kdo měl chuť, chytit a upéct na kmíně. Koupali jsme se v blízkém potoce, kde jsem se jednou topila a kamarádka Janička mne zachránila. V zimě jsme sáňkovaly, lyžovaly a bruslily vždy až do setmění a nikdy jsme nebyly nemocné. Evička nemůže babičce zapomenout, jak ji na sáňkování navlékla do svých „bombarďáků“, když si promočila tepláky.

Procházky kolem řeky Lužnice, která je dodnes známým vodáckým rájem. Výkony vodáků na splavech dvou velkých jezů byly velkolepou podívanou. Hospody v létě díky vodákům praskaly ve švech. Můj dědeček byl zamlada v Bechyni prvním vodním lyžařem tahaným koňským spřežením.

Často jsme chodili po historických památkách – do renesančního zámku, kde se v roce 1580 konala velkolepá svatba Petra Voka z Rožmberka a v zámeckém parku jsem poznala svého budoucího manžela. Do františkánského kláštera s kostelem Nanebevzetí Panny Marie známého svou vzácnou architekturou a farního kostela sv. Matěje na náměstí. Na Boží tělo mne dědeček zařadil s košíčkem růžových lupínků ke kamarádkám do průvodu po náměstí, kdy jsme se modlily a sypaly mezi oltáři růžové lupínky. Navštěvovali jsme starý hřbitov se hřbitovním kostelem sv. Michala, kde je pochovaná moje slovinská babička Pinca, tatínkova maminka. Celé staré město, každý dům v Bechyni, má svou historii.

Dědeček mne vychovával s vojenskou přísností a musela jsem poslouchat jako hodinky. Dbal na mou výchovu k samostatnosti a měl radost, když jsem sama už jako osmiletá zvládla cestu vlakem do Prahy k tatínkovi s přestupováním v Táboře. Samozřejmě mne z povzdálí sledoval. Babička ze mne chtěla mít muzikantku, učila jsem se hrát na housle v hudební škole, účastnila jsem se soutěží a vystupovala na školních koncertech. Virtuóz se ale ze mne nestal.

Bechyně, to jsou i tradice, keramická – reprezentovaná výrobou figurální keramiky, výrobou kachlí a kamnářstvím a v šedesátých letech postaveným závodem na výrobu sanitární keramiky. V Bechyni vznikla v roce 1884 Státní odborná škola keramická, která dodnes vychovává odborníky pro keramickou výrobu a v jejím uměleckém směru vychovala mnohé známé výtvarníky, malíře a sochaře a jiné umělce, jako zpěváky Karla Kryla, Viktora Sodomu, herce a režiséra Jana Kačera a další. Tato škola se stala mým osudem a po dobu studia jsem v Čechách navštívila mnoho keramických továren, ve kterých jsem absolvovala provozní praxe a zažila s mými spolužáky studentské lotroviny.

Po příchodu do Košic mi získané školní a provozní znalosti napomáhaly v mé pracovní činnosti při výstavbě a rozvoji keramického průmyslu na Slovensku.

Další dlouholetou tradicí je bechyňské lázeňství. První zprávy o využívání minerálních vod jsou z roku 1727. Lázeňské objekty Libušiných lázní byly zrekonstruovány po 1. světové válce a po 2. světové válce rozšířeny o hlavní budovu, která sloužila i pro kulturní a společenské vyžití obyvatel Bechyně. Nezapomenutelné byly vánoční besídky, na kterých jsme jako děti účinkovaly, mikulášské středoškolské zábavy, maturitní plesy, taneční zábavy a plesy hlavně maškarní, které byly oblíbené mezi mladými i staršími obyvateli Bechyně.

V současnosti Lázně Bechyně slouží k léčbě a rekondici pohybového ústrojí i léčení pooperačních stavů. K léčbě se využívá hlavně přírodního léčivého zdroje – rašeliny z nedalekých zdrojů.

Bechyně mého dětství a školních let je spojená i s bohatým kulturním vyžitím – divadelními představeními předních českých divadel a místních ochotníků, koncerty známých umělců a mnohými dalšími kulturními a společenskými akcemi, organizovanými místními spolky a nadšenci.
Nezapomenutelná byla divadelní představení v zámeckém parku a komorní koncerty v klášteře, kde byl v poválečných letech dívčí internát keramické školy.

Do Bechyně jsem se vracela každých pět let na absolventská setkání, která se konala pro všechny absolventy školy vždy k výročí založení školy. Bechyně za ty roky vyrostla do krásy a pro nás měla a má stále kouzlo spojené s milými vzpomínkami. Pokud se někdy budete toulat po jižních Čechách, nenechte si ujít návštěvu tohoto krásného místa naší domoviny.

vzpomínala a z rodinného alba vybírala Růžena Kulichová