Co se v mládí naučíš...

Co se v mládí naučíš, na stará kolena jako bys našel.
Moji rodiče mě naučili především lásce k přírodě, pravdomluvnosti, odvaze a obhajobě pevných zásad. Díky opravdu pestrému životu jsem měl příležitost seznámit se s mnoha lidmi a vím, jakým pokladem jsou pro každou zemi. Mám hodně míst, které nosím v srdci, ale nejvíc mě poznačilo dětství na Podkarpatské Rusi, v krajině, která je dnes pro našince nepředstavitelně vzdálená a přece mně tak drahá.
Tak nějak by začínal náš vzácný přítel Čeněk Čermák své povídání o oblíbených místech. Známe to z jeho přednášek, na kterých nám zaníceně vyprávěl o pohnutých osudech obyvatel prvorepublikového Československa.
Sáhli jsme do jeho zápisků a sestavili další díl našeho volného cyklu o místech, která jsou nám blízká a drahá.

S českou migrací se po 1. světové válce dostal na Podkarpatskou Rus i můj otec, ruský a italský legionář. Pocházel z malorolnické mnohopočetné rodiny z Náchodska. Po válce byl, jako diplomovaný agronom, tehdejším ministrem zemědělství vyslán jako zemědělský odborník a zkušený organizátor na Podkarpatskou Rus. Nejdříve působil v Užhorodě, kde se seznámil s mojí matkou, Pražačkou, kterou to táhlo do světa. Po svatbě začínali hospodařit na zanedbaném statku na samotě Dubrová u Ternova, kde jsem se narodil. Po přestěhování do Ťačiva jsem začal chodit od obecné školy. Tam byla mezi mými spolužáky asi třetina Čechů, třetina Židů a zbytek Maďaři a Rusíni. Později mě otec brával na služební cesty po okrese i na Poloniny. Velmi dobře si vzpomínám na jeho vyprávění, jak sám začínal v době těžké hospodářské situace. Navštěvoval rolnické usedlosti v zapadlých obcích a vysvětloval zdejším lidem modernější pěstitelskou a chovatelskou technologii. Vzpomínal na dobrosrdečnost tamních rolníků a ochotu se učit. Nezapomenutelné pro mě byly pochůzky a zájezdy do lidových lázní Usť-Čorne, Německé Mokré a na kouzelné Siněvirské jezero. Neskutečně krásné byly zážitky za pěkného počasí na Poloninách.
Náš dům stál nedaleko Tisy, která tvořila hranici s Rumunskem. Po mostě, kde byla celnice, jsme v rámci malého pohraničního styku chodívali do Malého Ťačeva v Rumunsku na nákupy a procházky. Na jednom výletě jsme navštívili romantické údolí zvané Francestál s minerálním pramenem Burkut. Na zpáteční cestě nám ve velkému vedru došly zásoby vody. Na jedné louce se tam pásly krávy, a tak matka, která se naučila na statku všechny práce, podojila jednu krávu, abychom měli čím uhasit žízeň.
Když mi bylo sedm let, absolvovali jsme třídenní túru na nejvyšší horu – 2057 m vysokou Hoverlu. Už v polovině výstupu jsem byl unavený, a tak mě vysadili na hřbet huculského koníka, který mě vynesl na jedinou chatu pod vrcholem.
Do proslulých slaných dolů v Akně-Solotvině jsem se dostal načerno, protože vstup do šachty nebyl dětem povolený. Máma mě ukryla pod sukni.
Do Rumunska jsme v zimě chodili na lyžích. Otec, který provázel dr. Komárka, autora knihy Lovy v Karpatech, si donesl domů vydělanou kůži ze zastřeleného divokého kance a paroží. Chovali jsme i dvě srnky Honzu a Zuzku.
V předvolebním období nás chlapce vozili na nákladním autě rozhazovat po cestách předvolební letáky. Hrál jsem i v loutkovém a ochotnickém divadle a v kostele ministroval.

S nástupem fašizmu v druhé polovině třicátých let se začala politická a mezinárodní situace vyhrocovat. Přišel Mnichov, po něm okleštění republiky a jižní pohraniční oblasti Slovenska a Podkarpatské Rusi byly okupované Maďarskem. Po okupaci Užhorodu a Mukačeva se stal hlavním městem země Chust, kde jsem začal chodit na gymnázium. K moci se dostali ukrajinští buržoazní nacionalisté, kteří si nejdříve v čele s Andrejem Bródym a od 22. 11. 1938 pod vedením pátera Augustina Vološina vynutili od československé vlády autonomii schválenou Národním shromážděním. Byly to živly nepřátelské jak vůči Maďarům, tak i vůči Sovětům. Jejich konečným cílem bylo vyhlášení Velké Ukrajiny. Tato ultranacionalistická junta seskupovala různé deklasované živly a zločince. Po vzoru fašistických úderných oddílů vytvořili polovojenské bandy Sičovců. Zavedli krutý režim a snažili se odzbrojit zbytek československé armády, který tam zůstal a po odtržení Slovenska se nemohl vrátit do Čech. Žádanou výzbroj však nedostaly, a tak hlavní jádro našeho vojska přešlo u Marmarošské Sihoti do Rumunska, kde ovšem byli okamžitě internováni. Sičovci plánovali tzv. Bartolomějskou noc, při které měli být vyvražděny jim nepohodlné skupiny obyvatel. Na tomto černém seznamu figuroval i můj otec.
Autonomie této loutkové vlády trvala naštěstí jen 14 dní. Hitler v té době už plánoval válku proti Sovětskému svazu, a aby si přiklonil na svou stranu Maďarsko, předhodil mu Podkarpatskou Rus celou. Maďarské vojsko na rozkaz regenta Horthyho obsadilo v krátkém čase celou Podkarpatskou Rus a zavedlo relativní pořádek. Tak jsme byli díky Maďarům zachráněni před násilím. Tento stav netrval dlouho. V březnu 1939 dostali všichni čeští občané od Maďarské vlády ultimátum – do 48 hodin se vystěhovat nebo optovat pro fašistickou vládu a nechat se pomaďařit. Zvolili jsme pochopitelně první alternativu, evakuaci, i když šlo v podstatě o vyhnání.
Zásluhou českého konzula, po dohodě s českou protektorátní vládou, byl pro nás vyslán zvláštní vlak, a protože Slovensko uzavřelo své hranice, transfer směřoval přes Čop, Debrecen, Hatvan, Budapešt a Vídeň do Brna a Prahy. Cesta trvala dva dny. Nejdelší zdržení bylo v Budapešti a ve Vídni, kam nám Rakušané nosili do vlaku jídlo a kakao.
Do vlaku jsme si mohli vzít jen nejnutnější věci. Veškerý nemovitý majetek zůstal Maďarům. Tedy i náš dům s pozemkem, který měl podle odhadu tehdejší cenu asi 100 tisíc Kč. Otec na něj musel dlouho šetřit.
Při evakuaci docházelo k dramatickým scénám. Ti, kteří se nestačili včas přihlásit, utíkali pouze s ranci na zádech nebo zachraňovali holý život. Mnoho českých občanů tak přešlo do Polska a Rumunska. Ještě těžší byl začátek nového života v českých zemích. Vystěhovaní Češi neměli kde bydlet, ztratili zaměstnání a životní jistotu…

Bohatý a pestrý život našeho zakládajícího člena Čeňka Čermáka by vydal na nejeden román. Po vzoru svého otce zvolil si vojenskou kariéru i on sám, zakotvil na východním Slovensku a dlouhodobě se věnoval historii Podkarpatské Rusi a dějinám první republiky obecně.

Dovětek:
Vyznamenání Československé obce legionářské pro člena Českého spolku v Košicích

V prostorách Velvyslanectví České republiky v Bratislavě se konala 11. května 2010 malá slavnost. Předseda Československé obce legionářské, plukovník v.v. MUDr. Pavel Budinský při ní odevzdal Pamětní medaili Československé obce legionářské III. stupně několika osobnostem za jejich přínos k udržování povědomí o působení československých legií a vytváření podmínek pro občany Slovenské republiky k seznamování se s historií našich národů a s významem 1. československého zahraničního odboje v období 1914 – 1918.
Mezi vyznamenanými byl Ing. Čeněk Čermák, podplukovník v.v., člen naší krajanské organizace od jejího vzniku, kterého většina členů Českého spolku v Košicích dobře zná z mnoha jeho aktivit v organizaci. Patří mezi ně nejen propagace legionářské tematiky, ale také mapování českých stop na východním Slovensku i početné aktivity turistické a poznávací.