Fragmenty z českých dějin popáté

Fragmenty z českých dějin

… státy se udržují těmi ideály, na nichž se zrodily. (TGM)

Pátý díl výstavy o českých dějinách Fragmenty z české historie se věnuje třicetiletému úseku nedávných dějin, rokům 1918 – 1948, každému roku je věnován jeden panel a ten jsem se snažila zaplnit událostmi z života tehdejšího Česka. Výstava si neklade za cíl den po dni rekonstruovat, co se dělo, ale přinést zajímavá fakta, která spoluvytvářela společnost, ve které nyní žijeme my. Jsou to prostě fragmenty – útržky, zlomky, torza dění, a jak si je pospojujeme, je na nás. Historie, ať se nám to líbí nebo ne, není žádná objektivní pravda, vždy záleží na tom, jaké události si vybereme a kdo je popisuje. Ale nehledejme za tím snahu dějiny přepisovat nebo falšovat, vždyť lidé se kolikrát neshodnou ani na tom, co se dělo před pár minutami.
Přesto, podle mě, existují skutky jednoznačně zlé, jak v rámci života jednoho člověka, tak celé společnosti. Proto jsem do výstavy zahrnula kapitolu, kterou jsem nazvala Osa zla, mapující cestu totalitního uvažování a chování v Evropě k moci. A jak uvidíte, autoritativní a totalitní způsoby jsou prostě části společnosti blízké, tehdy, stejně jako dnes, není to něco, co by se dalo vymýtit nebo zakázat. Podle mě jsou to právě tyto události, které ženou společnost a nás s ní do problémů. Pokaždé, když si jednotlivec, potom skupina a nakonec dav usmyslí, že ví něco lépe, a to o tolik, že prosazování této pravdy snese i útisk, šikanu, útok a zabíjení, je problém. V kontextu naší výstavy jsou to jistě vznik Komunistické strany Československa, její absolutní příklon ke Komunistické internacionále, vzestup Stalina, Hitlera a Mussoliniho, radikalizace Hlinkovy strany HSĽS, vznik Sudetoněmecké strany a její spojení s NSDAP, ignorování porušování versailleské smlouvy a dalších mezinárodních dohod Německem, hrubé podcenění vyšinutosti komunistické ideologie, Sovětského svazu a Stalina demokraciemi napříč světem. Tohle jsou ty skutečnosti, co vedly k tomu, že jsme museli projít druhou světovou válkou a následně jsme spadli do promyšlené a dlouhodobě budované pasti komunistického SSSR. Česká republika si sebou nese pár mýtů o tom, kdo za co může, například ten O mnichovské zradě, pravdou ovšem je, že i kdyby byl Beneš ten, kdo situaci nezvládl, nebyl ten, kdo válčil, zřídil koncentrační tábory, obsazoval území, zatýkal a vraždil. A voliči komunistů v roce 1946 také nejsou ti, kteří inscenovali procesy, popravovali, ničili rodiny, zakazovali lidem studovat, brali jim obživu. Byli to Hitlerovi, Stalinovi a Gottwaldovi přitakávači a přisluhovači, agresoři a predátoři, lidé bez základních morálních hodnot. Na druhou stranu je na příkladu první, druhé a následně třetí republiky dobře vidět, jak důležitá je zodpovědnost při volbě politické reprezentace, jak důležité je nepustit si amorální predátory na pozice, kdy o nás mohou rozhodovat. A jak je poznat? Myslím, že pokud ten člověk nemluví o tom, jak by problémy řešil, ale říká, že za ně může někdo jiný a pojďme se ho zbavit, je to špatně. Historie ukazuje, že demokracie není dokonalá, je těžkopádná a její základní hodnota spočívá v ní samé, když ale funguje, jak má, je zárukou dodržování základních pravidel lidskosti.
Počátky první republiky byly, jak jsem je poznala, obdobím silných a vzdělaných osobností formovaných nutností překonávat překážky plynoucí ze začlenění do monarchie. Tito lidé snili svůj sen o samostatném státě a neváhali obětovat své kariéry, osobní pohodlí i život. A i když se poté na mnoha věcech neshodli, demokratická, samostatná vlast pro ně byla vždycky nejdůležitější. Vybudovali základy našeho státu dobře, pevně a hlavně demokraticky, a to je deviza, která nám později mnohokrát pomohla. V tomto směru je velmi důležité mít občas ve vedení státu nositele idejí. Měli jsme to štěstí, že nás z počátku vedl Masaryk, excelentní ideolog s pevnými morálními zásadami. Lidu nezvyklému na demokracii a tento typ svobody „vnutil“, že tak je to správně. Masaryk také věřil, že stát potřebuje 50 let, aby se demokracii naučil, aby se vyměnily generace, změnilo se myšlení. Z tohoto pohledu byl skvělým ideologem i Beneš, protože ctil Masarykovy myšlenky do poslední kapky krve a dělal všechno proto, abychom těch padesát let dostali. A náš stát si těch 50 let, i s jejich pomocí, vydobyl a dalších padesát a něco k tomu, to mi přijde jako úspěch, který na začátku moc lidí nečekalo. Z těch 105 minulých let bylo sice 41 jednoznačně nedemokratických a totalitních, ale to znamená, že 64 ne, a to mi přijde důležité, stejně, jako že se každým dalším rokem poměr víc a víc posouvá ve prospěch těch demokratických. Stejné štěstí, jako na začátku, měl náš stát i v roce 1989 v osobě Václava Havla, který to měl přesně tak srovnané, jako „tatíček zakladatel“, a kormidloval nás nekompromisně mezi ostatní evropské státy a do obraného paktu, které nám nyní zaručují jisté bezpečí. Jestli to bylo správně, ukáže budoucnost, ale osobně bych teď nechtěla být politicky jinde. Z pohledu roku 2023 chápu druhou světovou válku a také třeba „vítězný únor“ jako události, které se můžou opakovat. Proto se snažím jasně označit skutečnosti, které, podle mě, k takovým negativním globálním situacím vedou – především je to přehlížení totalitního a autoritativního uvažování a chování. Zastavit to nejde, tak je o tom třeba pořád dokola mluvit. Ale ani to nemusí stačit, jak nás historie a nedávné události na Ukrajině přesvědčily. Držme si tedy palce, ať náš, na národní příslušnosti založený stát všechno překoná, nejméně do doby, než se občané demokraticky rozhodou, že chtějí něco jiného.
Budu ráda, když se přijdete podívat a doufám, že vás výstava zaujme a dozvíte se něco nového. Já jsem právě při její přípravě pochopila, že trvalý mír je iluze, společenské krize přichází a nedá se přesně určit, odkud přijde další, člověk se musí denně starat o svoje živobytí a základní bezpečí sám a na úrovni státu je třeba mít demokracii a zodpovědně zvolené politiky. Také mi přinesla ujištění, že jsme úspěšná republika, která se zatím vždycky dokázala vrátit k ideálům, na kterých se zrodila.

Šárka Popelková