Doba přeje bublinám, bubliny ale nepřejí době
Snad abych to vysvětlil.
Každý z nás žije mezi lidmi. Sociální prostředí, vzájemné vztahy, naplňování potřeb a uspokojování zájmů jsou vždycky na prvním místě mezi pobídkami našeho chování. Zkrátka děláme především to, z čeho máme prospěch. Nejenom ten krátkodobý, určitě i dlouhodobý, který přesahuje například rámec vymezený nám pozemskou poutí. Kdyby to tak nebylo, nejspíš by žádný sadař nezasadil jedinou jabloň, hrušeň nebo ořešák – k čemu by to bylo, když největší úrodu bude sbírat až následující generace?! A to nemluvím o zahradnících, kteří už při sázení keříků a skromných větviček na holé pláni vidí nádherné tvary budoucích parků a zahrad, ve kterých se budou jednou procházet ti, co o jejich nynější existenci nebudou mít ani ponětí.
Určitě ale mezi námi žijí i lidé, kteří neumí čekat. Koupí si rychlené květiny, aby jim na zahradě zářily už dnes. Nechají si na klíč postavit zahradu s počítačem řízeným zavlažováním, která je krásná už na první pohled, nic si není potřeba představovat. Když kvítka odkvetou, prostě je „zrecyklují“ a vymění za jiné – nebo to spíš za ně udělá zahradník, kterého si najali.
Jedni i druzí žijí ve svých bublinách. A určitě to znáte, protože u nás snad už není člověk, který by nebyl ovlivňován sociálními sítěmi, které jsou líhní takových bublin. Pokud si v jedné vyměňují své zkušenosti ti, co se rádi nimrají v půdě a mají radost z každého plevele, v té druhé se to hemží krásnými obrázky. V té první se nepočítají „lajky“, ale bují komunikace, vyměňují se zkušenosti, sazenice, semínka, návody a dobré rady. V té druhé mnoho slov nepadne, ale zato „lajků“ přibývá nespočetně. Obě bubliny žijí vedle sebe a vzájemně si nepřekážejí. Náhodná návštěva vyvolává reakci ve stylu: „Tohle bych teda nikdy nedělal!“ nebo: „Co je na té umělině krásného?“
Záměrně jsem vybral bubliny, které dovedou vedle sebe žít a dýchat, uspokojovat své příslušníky a nehrotit situaci.
Když se ale podíváte kolem sebe… Někdy si připadám jako v bublifuku. Každý je někde přiřazený, každý má svou bublinu, někteří jich zvládají i několik. A čím jsou náměty a témata těch bublin závažnější, tím míň je mezi nimi porozumění a tolerance. A tak se to v našem virtuálním světě (protože rej bublin ponejvíce probíhá na internetu) hemží novotvary. Jistě jste už některé z nich slyšeli: kobliháři, sluníčkáři, chcimírové, dezoláti, progresivní liberálové, katolibanci. Zejména poslední roky jsou opravdovou líhní různých nesmiřitelných bojůvek. Ano, jak jde o politické preference a nazírání na svět, přibývá zlých slov a znevažování jiných. Nezvladatelné emoce, konspirace, denunciace, prosazování svého jedině správného pohledu na svět. Prostě, jak praví staré čínské přísloví: Pravdy jsou jen jedny.
Co z toho máme?
Jistě si pamatujete počátky naší novodobé demokracie, kdy válka názorů ovlivňovala úplně všechno. Dokonce i na pohřbu byli rodinní příslušníci rozděleni do nesmiřitelných táborů, a když to nekončilo fackováním, tak určitě aspoň mnohaletou záští. My z toho nemáme nic. Ale ten, co nás rozdělil, z toho má opravdové zisky. Rozdělil nás a může nás lépe ovládat.
A jak se situace mění, je těch nesmiřitelných táborů stále víc a víc. A my z toho zase nic nemáme. Ovšem ten, co spravuje a řídí sociální média z toho má zisky, které jej řadí mezi nejbohatší lidi planety. A čím víc se budeme mezi sebou dohadovat a nadávat si, tím větší pytel peněz bude mít. Ne, že by mu to k něčemu bylo. Jak praví staré přísloví, s prominutím, díru do zadnice má stále jenom jednu.
A pak je tu ještě jedna parta, která nevlastní sociální média, ale dovede z nich významně těžit. Všechny své dovednosti vkládá do šíření smyšlenek, nepravdivých zpráv, pomluv – internet na to má speciální pojmenování hoax. Jsou nepravdivá tvrzení, která mají lidi pobavit, zasmějeme se jim, ale víme, že je nemáme brát vážně. Pak se ale mezi ně začne míchat jiný typ zpráv. Už tak nepobaví a navíc znejišťují čtenáře. Protože ono by to přece jenom tak nějak mohlo být. Tyto zprávy stačí zviklat přesvědčení lidí o svých znalostech. A odtud je potom už jenom krůček k úplným lžím zabaleným do hezkého kabátku. Smyslem tohoto lhaní je rozeštvat lidi. Ovlivnit jejich myšlení a především rozhodování. Přesvědčit je, že všechno je relativní, že absolutní pravda neexistuje, že nic, co kdokoliv tvrdí, nelze dokázat a že všichni kolem nás jsou nastaveni pouze na to, aby námi posunovali jako figurkami na bláznově šachovnici.
A tak se vracím k tomu úvodu. Není problém vytvořit novou bublinu nebo se k nějaké připojit. Stačí na to minimální dovednosti a pár kliknutí na správných místech.
Co je umění a opravdový problém? Najít mezi bublinami prostor pro vzájemné naslouchání, respekt k jiným názorům, porozumění odlišné filozofii. A asi nejdůležitější je schopnost zachovat si obyčejné lidství.
Kdysi mě učili, že nejdůležitější v životě je úcta a respekt k druhým. Že jenom člověk, který si váží druhých, si může vážit sám sebe. Pak se do toho přimíchalo vědomí, že člověk by si měl především vážit sám sebe, a když to dokáže, umí ctít a vážit si i ostatních. Nejspíš to bude někde potřeba vybalancovat. Vážit si sebe a vážit si ostatních.
Někdy je potřeba prostě vzít špendlík a bublinu, která nás omezuje, prostě propíchnout. I když se tím zbavíme pohodlných mantinelů, kterým jsme uvykli.
Jiří Zaťovič
Nejnovější komentáře