Lidé si celé generace kladou otázku jaké bude počasí.
V té staré anekdotě to měl děda jednoduché. Když se podíval z okna na provázek visící z trámu u stodoly, hned věděl, jak je. Když zplihle visel a kapala z něj voda pršelo, nebo bylo po dešti, když vesele povíval vzduchemm, bylo sucho a větrno a když nebyl provázek vidět, byla mlha, noc, nebo ho někdo ukradl.
Počasí je jedním z nejpoužívanějších konverzačních témat. Nejenom Angličanů, ale určitě všech lidí na této planetě. Ptáme se večer u televize i ráno u rádia. I když dnes nám to může být víceméně jedno, na počasí nejsme tolik závislí jako naši předkové, autům, kancelářím ani výrobním halám je jedno, jestli prší nebo padají sněhuláci. A přiznejme si, že mnohdy ani nerozumíme, proč si stěžují zemědělci, když je třeba dlouhodobě hezky, slunečno, teplo bez mráčku, stejně jako si jindy stěžují, že prší až moc. Civilizaci se povedlo oddělit nás od přírody a domestikovat nás (až na výjimky) na městský způsob existence a pomalu začínáme věřit, že i počasí lze „nastavit“ dle libosti.
Uvykli jsme ale pravidelně sledovat vývoj počasí. Jestli můžeme jít na tůru, jestli se nám podaří strávit odpoledne na zahrádce v bohulibé činnosti, jestli ještě vydrží sníh na horách. Dneska k tomu máme odhadem milion možností. Kromě televizních a rozhlasových zpráv na všech různých stanicích a kanálech nebo v každých tištěných novinách, má každý z nás alespoň jednu aplikaci v chytrém mobilu nebo tabletu a když se posadíme k počítači, můžeme se v nabídce předpovědí ztratit. Klidně může Vysočinou proletět vichřice a my to zaregistrujeme až s odstupem, protože jsme zrovna koukali na vývoj okluzní fronty nad jižním Pacifikem.

Kdybychom se vrátili v čase takových 65 let, v počátcích vysílání televize u nás byli všichni rádi, že to funguje a takové podružnosti jako směr větru nebo zrážky mezi osmou a desátou dopoledne následující den nikoho moc nezajímali.
Pak přišel patron svatý Petr, kterého nakreslil malíř Josef Klika (14. 12. 1956 první zdokumentované vysílání předpovědi počasí v Československé televizi jako součást tehdejších Televisních novin) a denně informoval o nejdůležitějším vývoji počasí. Až v roce 1961 malované obrázky vyměnili v televizi za různě pomalované mapy a diváci začali pronikat do tajů meteorologie. Pravda, bylo to dost těžké, velikost uhlopříčky tehdejšího luxusního televizního přijímače Tesla z roku 1956 měla 25 centimetrů, později už se dostali přes hranici 35, dokonce 43 cm (pamětníkům určitě neco řeknou označení Mánes, Azurit, Carmen, Štandard, Luneta, Marína, Oliver atd.), ovšem jak si pamatuji, honili jsme na těch nejstarších především duchy díky nedokonale kvalitnímu přenosu obrazu, takže ty mapy vypadaly jako tajné šifry a vzkazy mimozemšťanů. Ale nebyla možnost návratu, pokrok není možné zastavit.
Předpověď počasí se postupně dostala do rukou profesionálů – meteorologů, kteří nahradili televizní redaktory. Přibyla barva, zvětšil se rozsah vysílání.
Od malovaných map byl už jenom krůček k digitalizaci a v polovině 90. let jsme se dívali na předpovědi s moderátory, kterým v pozadí sekundovala digitální mapa s prouděním vzduchu, srážkami, postupem oblačnosti a všemi těmi hejblátky a udělátkami, o kterých si dneska myslíme, že bez nich nemůžeme být.
Každá pořádná televize má dneska redakci, která se zabývá pouze zpravodajstvím o počasí a pracují v nich téměř vždy studovaní meteorologové, éra sošných rosniček nebo rádobyvtipných rosníčků je naštěstí pryč a seriózní televize si zakládají na seriózním informování o počasí (i když v dalších oblastech možná natolik rigorózní nejsou). Ovšem má to jedno úskalí – když se dneska podívám v televizi na předpověď počasí, vím, jak bude zítra v Kuala Lumpur, na Bahamách nebo v Tasmánii, ale nikdo mi neřekne, jak bude třeba v Kardašově Řečici. Nebo u nás v zahradě…

Přečtěte si, jak předpovídání počasí v ČT připomenula Taťána Míková
error: Obsah je chránený!!