Vzpomenul si někdo včera, že Jan Skácel, jeden z největších básníků, by se dožil sta let? Básník, jehož život byl nenápadný, ale jeho básně nezapomenutelné, se narodil 7. února 1922 ve Vnorovech a zemřel několik dní před samtovou revolucí 7. listopadu 1989 v Brně. Básník, jenž nejenom oslovil, ale také výrazně ovlivnil každého čtenáře, který vzal do ruky jeho útlé knížky veršů. Jak to napsal jeden ze slovenských bloggerů:
„Menej je niekedy viac. Velikáni nemusia popísať stohy papierov, aby niečo povedali. Niekedy stačí málo. Ako Janovi Skácelovi a jeho Smuténke.“
Čas na dobrou poezii by si měl člověk najít vždycky. Třeba právě teď. Nabízíme vám na úvod právě Smuténku. A pak – jistě stačí sáhnout do knihovny a vybrat některou z mistrových knížek. Není jich mnoho, ale vycházejí stále, poptávka po Skácelových verších neustává.
Smuténka
To až se v září stmívá,
už bez sametu, drsně, naholo,
po poli chodí smuténka
a zpívá,
smuténka chodí kolem hrud
šedých jak skřivani a zpívá,
(je příběh starší nežli já,
než moje smrt,
než smutek ze mne, odpusť)
zpívá si na poli smuténka
a chodí
po konopných cestách podzimu.
A kdyby se vám číst nechtělo, nebo jste neměli příležitost, zkuste se zaposlouchat do přednesu Josefa Somra s doprovodem Hradišťanu Jiřího Pavlici.
Nebo si mistra připomeňte ve spotu Městské knihovny v Kyjově.
Nebo si nalijte sklenku modrého portugalu a zapějte s Hradišťanem.
Nejnovější komentáře