Moji rodiče se poznali ve Vrútkách, odkud pocházela maminka. Tatínek byl Čech, pocházel z Pardubic. Jako státního zaměstnance ČSD ho v roce 1938 postihl odsun do Čech, a tak se s maminkou stěhovali do Hradce Králové, kde jsem se já narodila.
Rodiče byli velcí turisté, od mala mne brávali na výlety do blízkého okolí. Hradec je sice na rovině, ale nějaký ten kopeček se tam najde. Když nebylo vhodné počasí na výlety, tatínek mne učil poznávat historický i současný Hradec. Ten starý Hradec je na kopečku, a tak je už zdaleka možno vidět renesanční Bílou věž a gotický chrám sv. Ducha. Obě dominanty Hradce stojí na Velkém náměstí s historickými stavbami. Ve 13. století zde byl postaven královský hrad. Václav II. ustanovil Hradec za část věna českých královen, na hradě pobývaly vdovy po králích. Proto Hradec Králové – královské věnné město. Při husitské revoluci se město postavilo na stranu Jana Žižky, ale městu to příliš užitku nepřineslo, naopak – husité hrad zničili. Jan Žižka je zde pohřben v chrámu sv. Ducha.
Pruské vpády donutily Josefa II. vybudovat vojenskou pevnost. Když se ale válka mezi Rakouskem a Pruskem (1866) rozhodla za hradbami města, hradební pevnost se stala bezúčelnou a zbourala se.
Od roku 1895 stál v čele města víc jak 30 let starosta JUDr. F. Ulrych, který zorganizoval budování moderní metropole. Pozval do Hradce významné architekty. J. Kotěra zanechal v Hradci hned několik úžasných staveb, mezi ně patří např. muzeum, Obecní dům (dnes hotel). Regulační plán s množstvím zeleně, parků a náměstí vypracoval Kotěrův žák J. Gočár. Podle jeho architektonických projektů bylo v Hradci zrealizováno množství krásných staveb. Snad nejznámější jsou školy na nábřeží Labe. Hradci se začalo říkat Gočárův Hradec a dostal přívlastek Salon republiky.
Blízko souboru gymnázia, základních a středních škol, kolem elektrárny Hučák přes řeku Labe, vede cesta do Jiráskových sadů na soutoku Labe s Orlicí. Místo mých častých procházek s rodiči i s přáteli. V altánu hrávala hudba a v restauraci měli výbornou limonádu.
Když Traťové dílny ČSD, kde otec pracoval, zakoupily bývalou hospodu zvanou Hubertus na Rýchorách v Krkonoších, často jsme tam v létě i v zimě jezdili na prázdniny, ale i o sobotách a nedělích. V sobotu se jelo vlakem do Žacléře a potom víc jak hodinu pěšky do kopce (chata byla 900 m n.m.) V zimě se tam pro množství sněhu dalo dostat jen na lyžích. Zpět jsme v neděli vystoupali do výšky skoro 1000 m n. m. a potom sjezd na lyžích většinou lesem až do Svobody nad Úpou. Byl to vždy úžasný zážitek.
Jak vypadal Hradec o letních prázdninách, jsem skoro nevěděla. Většinu července jsem trávila na Hubertusu, skoro celý srpen v maminčiných rodných Vrútkách pod Fatranskou Magurou. To byly krásné výlety především do Malé Fatry. Spali jsme i na chatě na Maguře i v chatě pod Rosutcem, která později bohužel vyhořela. Nezapomenutelné byly i tzv. gulášpartie, kde se sešla celá rodina z maminčiny strany. S rodiči jsem poznávala i Tatry, Slovenský ráj a další krásná místa na Slovensku i v Čechách. Otec byl spoluzakladatelem turistického oddílu v Hradci Králové. Ráda vzpomínám na úžasné celostátní či oblastní turistické letní i zimní srazy v Čechách i na Slovensku.
V Hradci nebyla nouze o kulturní vyžití, i když se to nedá s dneškem srovnávat. Byla jsem častou návštěvnicí Klicperova divadla. V Hradci byla jen činoherní scéna – k členům souboru patřili i S. Zindulka, C. Mayerová. Hostovali tady také operní soubory hlavně z Prahy a Olomouce. Tato představení jsme si s rodiči nenechali ujít. V Hradci působila ochotnická opera. Její repertoár nebyl velký, ale nechyběla Prodaná nevěsta, Rusalka. Na 1. máje odpoledne se „prodanka“ hrála v hradeckém amfiteátru. Ráda jsem na ni chodila znovu a znovu.
Když byl tatínek o nedělích mimo Hradec a zrovna nepršelo, vymysleli jsme si s maminkou zajímavé akce: ráno na nádraží jsme zjistily, kam jedou nejbližší vlaky, a na místě jsme se rozhodly, kam pojedeme, kde jsme ještě nebyly. Do krás Prahy mne zasvěcoval tatínek.
Jako studentka gymnázia (tenkrát JSŠ) jsem poznala svého nastávajícího manžela, tehdy studenta Vojenské lékařské fakulty v Hradci. Myslela jsem nejdřív, že je z Moravy, mluvil česky s moravským přízvukem. Brzy jsem se ale dozvěděla, že je z Trenčína, maminka z Moravy, otec Slovák. Mluvili jsme spolu občas česky, občas slovensky. Po svatbě se naše československá rodina rozrostla. Dcera narozená v Hradci má českou národnost, syn narozený v Košicích má národnost slovenskou.
Rodiče byli velcí turisté, od mala mne brávali na výlety do blízkého okolí. Hradec je sice na rovině, ale nějaký ten kopeček se tam najde. Když nebylo vhodné počasí na výlety, tatínek mne učil poznávat historický i současný Hradec. Ten starý Hradec je na kopečku, a tak je už zdaleka možno vidět renesanční Bílou věž a gotický chrám sv. Ducha. Obě dominanty Hradce stojí na Velkém náměstí s historickými stavbami. Ve 13. století zde byl postaven královský hrad. Václav II. ustanovil Hradec za část věna českých královen, na hradě pobývaly vdovy po králích. Proto Hradec Králové – královské věnné město. Při husitské revoluci se město postavilo na stranu Jana Žižky, ale městu to příliš užitku nepřineslo, naopak – husité hrad zničili. Jan Žižka je zde pohřben v chrámu sv. Ducha.
Pruské vpády donutily Josefa II. vybudovat vojenskou pevnost. Když se ale válka mezi Rakouskem a Pruskem (1866) rozhodla za hradbami města, hradební pevnost se stala bezúčelnou a zbourala se.
Od roku 1895 stál v čele města víc jak 30 let starosta JUDr. F. Ulrych, který zorganizoval budování moderní metropole. Pozval do Hradce významné architekty. J. Kotěra zanechal v Hradci hned několik úžasných staveb, mezi ně patří např. muzeum, Obecní dům (dnes hotel). Regulační plán s množstvím zeleně, parků a náměstí vypracoval Kotěrův žák J. Gočár. Podle jeho architektonických projektů bylo v Hradci zrealizováno množství krásných staveb. Snad nejznámější jsou školy na nábřeží Labe. Hradci se začalo říkat Gočárův Hradec a dostal přívlastek Salon republiky.
Blízko souboru gymnázia, základních a středních škol, kolem elektrárny Hučák přes řeku Labe, vede cesta do Jiráskových sadů na soutoku Labe s Orlicí. Místo mých častých procházek s rodiči i s přáteli. V altánu hrávala hudba a v restauraci měli výbornou limonádu.
Když Traťové dílny ČSD, kde otec pracoval, zakoupily bývalou hospodu zvanou Hubertus na Rýchorách v Krkonoších, často jsme tam v létě i v zimě jezdili na prázdniny, ale i o sobotách a nedělích. V sobotu se jelo vlakem do Žacléře a potom víc jak hodinu pěšky do kopce (chata byla 900 m n.m.) V zimě se tam pro množství sněhu dalo dostat jen na lyžích. Zpět jsme v neděli vystoupali do výšky skoro 1000 m n. m. a potom sjezd na lyžích většinou lesem až do Svobody nad Úpou. Byl to vždy úžasný zážitek.
Jak vypadal Hradec o letních prázdninách, jsem skoro nevěděla. Většinu července jsem trávila na Hubertusu, skoro celý srpen v maminčiných rodných Vrútkách pod Fatranskou Magurou. To byly krásné výlety především do Malé Fatry. Spali jsme i na chatě na Maguře i v chatě pod Rosutcem, která později bohužel vyhořela. Nezapomenutelné byly i tzv. gulášpartie, kde se sešla celá rodina z maminčiny strany. S rodiči jsem poznávala i Tatry, Slovenský ráj a další krásná místa na Slovensku i v Čechách. Otec byl spoluzakladatelem turistického oddílu v Hradci Králové. Ráda vzpomínám na úžasné celostátní či oblastní turistické letní i zimní srazy v Čechách i na Slovensku.
V Hradci nebyla nouze o kulturní vyžití, i když se to nedá s dneškem srovnávat. Byla jsem častou návštěvnicí Klicperova divadla. V Hradci byla jen činoherní scéna – k členům souboru patřili i S. Zindulka, C. Mayerová. Hostovali tady také operní soubory hlavně z Prahy a Olomouce. Tato představení jsme si s rodiči nenechali ujít. V Hradci působila ochotnická opera. Její repertoár nebyl velký, ale nechyběla Prodaná nevěsta, Rusalka. Na 1. máje odpoledne se „prodanka“ hrála v hradeckém amfiteátru. Ráda jsem na ni chodila znovu a znovu.
Když byl tatínek o nedělích mimo Hradec a zrovna nepršelo, vymysleli jsme si s maminkou zajímavé akce: ráno na nádraží jsme zjistily, kam jedou nejbližší vlaky, a na místě jsme se rozhodly, kam pojedeme, kde jsme ještě nebyly. Do krás Prahy mne zasvěcoval tatínek.
Jako studentka gymnázia (tenkrát JSŠ) jsem poznala svého nastávajícího manžela, tehdy studenta Vojenské lékařské fakulty v Hradci. Myslela jsem nejdřív, že je z Moravy, mluvil česky s moravským přízvukem. Brzy jsem se ale dozvěděla, že je z Trenčína, maminka z Moravy, otec Slovák. Mluvili jsme spolu občas česky, občas slovensky. Po svatbě se naše československá rodina rozrostla. Dcera narozená v Hradci má českou národnost, syn narozený v Košicích má národnost slovenskou.
Eva Balušíková
foto z rodinného alba
S rodiči
Chata Hubertus
Na výletě
Po manželově promoci
Hradecké perly
Hradecké perly
Nejnovější komentáře