Kdo byla ta Anička, podle níž byl nazván celý areál s „kvašnou vodou“ na severu Košic, ptal se zvědavý Vlado Šípoš na odpolední vycházce společenského klubu ČSvK v pátek 18. listopadu 2016. Slíbil jsem mu, že ukojím jeho zvědavost v našem časopise.
Za trošku příznivějšího počasí je „na Aničce“ plno. Snad rušněji než v nákladnými mřížemi chráněném „městském Petrově parku“. Potkáte lidi na kolech, s kočárky, na kolečkových bruslích, se čtyřnohým přítelem, nebo jen tak na procházce, jdou si pro „gajdovku“, nebo se slunit na trávníku. Nám v tento pátek počasí příliš nefandilo, přesto se nás sešlo přes dvacet (20 žen a 6 mužů, pokud počítáme také jednoho v kočárku). Ryba na Aničce je zazimovaná až do začátku dubna, kdy bude opět zpřístupněna i s koupalištěm. Přístřeší nad schodištěm bylo vhodnou zastávkou na vyprávění o historii i současnosti tohoto odpočinkového parkového areálu.
„Snad si někteří z vás ještě vzpomínají, jak vypadal nyní upravený, ale málo udržovaný areál mezi pramenem a koupalištěm před rokem 1964,“ začal jsem vyprávění o historii parkového areálu. Byla to rozsáhlá plocha zdevastovaná těžbou štěrku a podobnými zásahy (místy byly několikametrové rozsáhlé jámy). Tenkrát město projevilo zájem o sadovou úpravu této téměř padesátihektarové plochy a uložilo nově zřízenému Zahradnickému a sadovnickému podniku města Košice tento areál upravit. Byl jsem pověřen, ve spolupráci s Útvarem hlavního architekta, vypracovat projekt na vybudovaní parku, včetně hlavních komunikací, restaurace Ryba a vodní plochy využitelné k vodním sportům. Více než tisíc nákladních aut zeminy, vybudování cesty, parkoviště, zatravnění, osazení laviček a rozsáhlá výsadba kosterních (dnes bohužel nedosazovaných) dřevin parku. To byl začátek I. etapy tzv. PKO (Park kultury a oddechu). Tenkrát byly objekty bývalých lázní Anička včetně restaurace ještě provozuschopné. A dnes?
Ale vraťme se k historii. Pramen minerální vody (Ľudovítov – Lajos forrás) byl využíván již od 14. století. Ale rozkvět městských lázní začal až v osmdesátých letech 19. století. V roce 1881 byla vystavěna lázeňská budova (Friedrich Legáni), restaurace, taneční parket atd. I když za první světové války nastal pochopitelný úpadek lázní, již krátce po vzniku Československé republiky, v letech 1922 – 24, především zásluhou armádních důstojníků, byl areál „Gajdových kúpeľov“ obnovený a dobudovaný. Jméno dostal podle hlavního iniciátora obnovy Radola Gajdy. Tento syn rodičů z moravského Kyjova se vlastně původně jmenoval Rudolf Gejdl (nar. 1892 v černohorském Kotoru, kde jeho otec sloužil u armády, ale posléze se rodiče opět vrátili na Moravu). V roce 1914 byl Rudolf mobilizován do rakousko-uherské armády, přeběhl však k Srbům a přijal jméno Radola Gajda. V roce 1917 se dostal do legií v Rusku, kde prokázal své neobyčejné velitelské schopnosti a odvahu. Hrdinství Československých legií na 600 km dlouhé Sibiřské magistrále je všeobecně známé a Gajda si za své hrdinství vysloužil přívlastek Sibiřský lev a vysoká vyznamenání od vlád Francie a Velké Británie. V roce 1920 se spolu s legionáři vrátil do nově vzniknuvší republiky. V Praze zastával, jako mladý generál, vysoké vojenské posty. V listopadu 1922 byl jako velitel divize převelen do Košic. Během dvouletého působení v Košicích, s pomocí československého důstojnictva a vojáků 11. divize, inicioval nejen obnovu lázní (zrestaurované objekty, 110 m bazén, šatny, sprchy, skokanské můstky atd.), ale také postavení tramvajových kolejí k lázním v roce 1924 (v roce byly 1965 nahrazeny autobusy). Zasadil se o prozkoumání a zpřístupnění Jasovské jeskyně (Gajdov, dnes Velký dóm), Silické ľadnice, žárových hrobů v Tornaľe, keramiky v Nižné Myšli. Aktivní byl také v oblasti kultury (byl předsedou družstva Košického divadla), muzejnictví (spolu s tehdejším zakladatelem Východoslovenského muzea Dr. J. Polákem) a sportu. První ročník MMM (start v Turni n. B. 28. října 1924) měl cíl právě v Gajdových lázních, další pak v nich startoval. Krátce po přeložení do Prahy byl pro své fašistické názory degradován a propuštěn z armády. Postavil se však na obranu republiky po Mnichovském diktátu (vrátil všechna vyznamenání). Za neprokázanou kolaboraci byl však odsouzen k doživotí a uvězněn. Se ztrátou cti ve svých 56 letech zemřel slepý a v bídě 15. dubna 1948. Název Gajdových lázní a pramenu „Gajdovka“ však nebyl, přes oficiální výhrady, zapomenut ani v čase socializmu a vydržel až dodnes. Lázně však ne!
Ještě v šedesátých letech sloužila Anička jako výletní místo. Přes vybudování vzpomínané I. etapy parkového areálu v roce 1965 – restaurace Ryba s přilehlou vodní plochou, původní objekty letní zahrady chátraly a postupně pro nezájem městské hierarchie iniciativně zmizely. Minerální pramen a zatím snad i park zůstal. O „Gajdovku“ se dnes stará Správa městské zeleně. A nutno přiznat, že příkladně! To jsme zkonstatovali i při naší procházce. U zůstavšího vzácného jehličnanu, vysazeného v roce 1965 (Metasequoia glyptostroboides – metasekvoje čínská) jsme se zamýšleli nad možným výhledem této významné biosférické a oddechové lokality Košic (původní úvahy územního plánu předpokládaly rozšíření až po Kostolanskou cestu). Do jaké míry budoucnost parku ovlivnila a ještě ovlivní privatizace pozemků, tvrdé záměry developerů a jiné stavební aktivity? Jsou už projekty revitalizace a budoucích záměrů města, zejména co do uchování a rozšíření parkové zeleně, definitivně známy? Bude vůbec projekt v rámci změn směrného územního plánu akceptovat vyšší záměry rekreační oblasti Anička?
Zůstává jen odpovědět na první otázku: Kdo byla ta Anička? Vlado, je mi líto, ale odpověď na tuto otázku nevím. Jméno tato lokalita dostala až po druhé světové válce. Snad jen starší pamětníci by mohli něco vysvětlit. Kdoví! Zatím si můžeme myslet, že to snad byla šenkýřka – krčmářka původní lázeňské restaurace.
(V článku bylo použito informací z několika různých dostupných zdrojů)
Jiří Gregorek
Nejnovější komentáře