Po vyhlášení Československé republiky 28. října 1918 byla na východě Slovenska složitá politická situace. Obyvatelstvo Košic, metropole této části bývalé rakousko–uherské monarchie, které určovalo politické dění v celé Abovsko–turnianské župě, přijalo tuto skutečnost vlažně a bez větší pozornosti. Politické, hospodářské a společenské kontakty místních představitelů státní správy a samosprávy byly zaměřeny především na události v Budapešti. Stejného zaměření byli i občané, tvořící základ veřejného mínění, kteří byli téměř výlučně maďarské národnosti. Koncem října 1918 proto zdejší obyvatelstvo událostem v Praze a Martině ještě nevěnovalo větší pozornost.
Zvýšený ohlas ale v tomto čase vyvolal buržoaznědemokratický převrat v Budapešti pod vedením hraběte Michala Károlyiho. V důsledku jeho vlivu vydalo župní zastupitelství začátkem listopadu vyhlášení, ve kterém vystříhalo před „narušiteli rozněcujícími násilí mezi obyvateli, kteří si váží svůj jazyk a náboženství.“ Jako důsledek nových demokratičtějších poměrů v Maďarsku se i v Košicích vytvořila maďarská Národní rada (Nemzeti tanács), zabezpečující státní kontrolu nad místní samosprávou. Zdejší političtí představitelé neuznávali snahu o včlenění Košic a jejich blízkého okolí do nově vytvořeného Československa. V Abovsko – turnianské župě nevznikly tehdy místní orgány Slovenské národní rady podle požadavků Martinské deklarace. Propojení nepočetné slovenské inteligence v Košicích s centrem dění v Martině a Praze totiž neexistovalo. Nemaďarsky hovořícímu obyvatelstvu byla určena výzva předsedy maďarské vlády, který v ní dával záruky na plnohodnotný národní a demokratický život v případě setrvání s Maďary v jednom státě. Severní hranice bývalého Uherska však byly pro Budapešť neudržitelné, a proto vznikly spory o geopolitické začlenění území obývaných smíšenými etniky. Tak tomu bylo i v Košicích a v severní části Abovsko–turnianské župy, kde se zájmy místního obyvatelstva střetávaly se zájmy Prahy, Budapešti a dohodových mocností. Politický a společenský chaos využil i prešovský archivář Viktor Dvortsák a jeho přívrženci, kteří 11. prosince 1918 v Košicích vyhlásili tzv. Slovjackou ľudovou republiku, sledujíce tím v podstatě integritu Uherska. Dvortsák jako ideový vůdce jím vytvořené Východoslovenské národní rady tvrdil, že obyvatelé žijící na východě Slovenska nejsou Slováci, ale Slovjaci, jinak řečeno pouze jiným jazykem hovořící Uhři. Jeho petice za zachování celistvosti země, varující před spojením Slováků s Čechy v jednom státě, kromě jiného hlásala: „V tim hňizdečku z magyarmi i mi žijeme spokojňe, bo hodz jazik, reč je osobitna v nas, šerdca, krev aľe su jednake.“ Dvortsákovo úsilí o zničení idey jednotného Československa i tak nemohlo ovlivnit vývoj pozdějších událostí.
Převzetí moci československým státem, vytváření jeho politických orgánů a postupné obsazování západního Slovenska se začalo uskutečňovat až začátkem listopadu roku 1918.
Současně se vznikajícím Československým vojskem se na této úloze podílely i oddíly tělocvičné jednoty Sokol a výraznou měrou i československé legie. Ty se vytvářely už v průběhu první světové války v Itálii, Francii a v Rusku z Čechů, ale i Slováků, kteří padli do zajetí jako vojáci rakousko–uherské armády. Na postup československých jednotek reagovali političtí představitelé Abovsko–turnianské župy a Košic před veřejností tím, že demarkační linie prý byla stanovena na čáře Smolník – Margecany – jižní hranice Šarišské župy – Sečovce, což by znamenalo, že Košice zůstanou v Maďarsku. Nebyla to však pravda a demarkační linii, která vedla jižně od Košic, stanovily dohodové mocnosti na základě návrhů Edvarda Beneše s platností od 27. prosince 1918. Politický chaos a špatná hospodářská situace na Slovensku urychlily postup obsazování sporných území. K obsazení Abovsko–turnianské župy byl určen 30. střelecký pluk československého vojska pod velením podplukovníka Františka Berana. Tento pluk byl původně 30. střeleckým plukem rakousko–uherské armády se sídlem ve Vysokém Mýtě. Během první světové války se účastnil bojů na italské frontě. Koncem října 1918 se téměř celý pluk vzbouřil a odmítl se dále řídit pokyny velení rakousko–uherské armády. Z Itálie se přesunul do Slovinska a odtud již jako součást tvořící se československé branné moci dorazil 15. listopadu opět do Vysokého Mýta. Po ustálení politické situace v severočeském pohraničí dorazil 30. střelecký pluk 24. prosince na Slovensko, aby tu plnil další významné úkoly. Ve dnech 25. – 26. prosince zaujal pozici v prostoru Spišské Vlachy – Spišské Podhradie. Cesta do Košic se mu otevřela 28. prosince po porážce maďarského vojska na dobře opevněných pozicích u Margecan.
Demoralizovaná maďarská armáda, která po této prohrané bitvě neubránila Košice, při svém chaotickém ústupu způsobila rozvrat veřejného pořádku, co se projevilo i vykrádáním obchodů a vojenských skladů. Bohatší vrstvy žádaly pořádek ve městě i za předpokladu, že ho zavede nepřátelská armáda. Příchod československých jednotek do Košic byl proto vykoupením z této nepříznivé situace. Když se jednotky 1. slovenského pluku Slobody a 30. střeleckého pluku pod společným velením podplukovníka Berana přiblížily ke Košicím, maďarský měšťanosta Košic Béla Blanár, spolu s vojenským velitelem města podplukovníkem Nosticzem, jim vyšli naproti až do Kysaku s prosbou o urychlené obsazení města a nastolení veřejného pořádku. Československé vojenské jednotky tak vtáhly do samotných Košic už bez boje 29. prosince 1918. Tím se ve městě a v severní části Abovsko–turnianské župy vytvořily předpoklady pro postupné převzetí moci československými státními orgány.
V prvních dnech ledna 1919 bylo i maďarské obyvatelstvo Košic s danými poměry spokojeno, protože byl nastolen veřejný pořádek, zbavilo se obav z drancování a obsazení města československými jednotkami pokládalo pouze za dočasné. Slováci z Košic a blízkého okolí velkou většinou v té době ještě nechápali význam těchto událostí pro svou národní identitu a chovali se k nim apaticky. Pouze málo uvědomělých Slováků, především z řad inteligence, svými skutky veřejně podporovalo nové státoprávní změny. Na oživování slovenského národního života v rámci Slovenského politického klubu měli podíl především advokáti Vladimír Mutňanský a Ján Sekáč, kněz Anton Straka, profesor Ján Šimeček, úředník Miroslav Sitár, knihkupec Július Kustra a novinář Edmund Borek, který se zasloužil i o vydávání košického deníku Slovenský východ. První zreorganizovanou institucí ve městě byl Policejní kapitanát pod velením nadporučíka Josefa Kohouta. Ti státní úředníci, kteří odmítli složit slib věrnosti nové republice, byli suspendováni. Dne 3. ledna 1919 přišel do Košic velitel všech československých jednotek operujících na Slovensku plukovník Schöbl, aby převzal zdejší vojenské velení. Ministr s plnou mocí pro správu Slovenska Vavro Šrobár při své návštěvě v Košicích 12. ledna 1919 vyjmenoval za nového starostu Košic Vladimíra Mutňanského. Maďarské politické kruhy, které spojovaly dějiny Košic a jejich okolí nadále s osudem Maďarska, začaly už v únoru vyvolávat politické nepokoje. Projevily se i generální stávkou maďarských úředníků, kteří stávkovali při jmenování Jána Sekáče do čela Abovsko–turnianské župy. Stávkující odmítli jakoukoliv spolupráci s ním a museli být nahrazeni úředníky z Oravy.
Nepokoje ale způsobily i některé neuvážené kroky nové politické reprezentace, což negativně působilo na národní cítění košických Maďarů. Při oslavách maďarské národní revoluce se přes zákaz shromáždilo při soše honvéda před kaplí Svatého Michala asi 1 500 občanů Košic. Dav rozehnali vojáci a při incidentu se zranilo i několik civilistů. Za dva dny sochu, která tu stála od roku 1906 a byla symbolem maďarské revoluce z let 1848 – 1849, strhl trenčínský 74. pluk. Při krvavých potyčkách byli zabiti dva lidé a těžce zraněn jeden voják. Na pohřbu obětí se zúčastnilo 6 000 lidí.
Pád buržoaznědemokratické vlády v Maďarsku, nastolení dělnické diktatury a vyhlášení Maďarské republiky rad 21. března 1919, to všechno podnítilo politické aktivity i u představitelů maďarských dělníků v Košicích – zbolševizovaných socialistů. Župan Sekáč proto nařídil, aby byly podezřelé osoby, mající kontakty s Maďarskem, internovány v Terezíně. Nové nepokoje a následné nastolování pořádku si bohužel vyžádaly nové oběti i mezi civilním obyvatelstvem, na jedné a také na druhé straně politické barikády.
Ještě v polovině února 1919 posunula Nejvyšší vojenská rada v Paříži demarkační čáru více na jih, až po linii Šalgotarján – Miškolc. Důsledkem byl postup československých vojenských jednotek k této nové demarkační linii. Po urputných bojích při Šalgotarjáně přešla maďarská rudá armáda 20. května 1919 do úspěšné protiofenzivy a koncem května se přiblížila za ustupující 6. československou divizí až ke Košicím. Na pomoc městu byl převelen z jihozápadního Slovenska legionářský 32. pěší pluk „Gardský” a 30. střelecký pluk, který dorazil do Košic už po druhé od severních hranic Slovenska. Zde vykonával strážní službu. Velitel 6. divize Československého vojska, kterým byl francouzský generál Chabord, se ale rozhodl pro evakuaci československých vojenských jednotek z města. Chtěl předejít větším hospodářským škodám a zničení kulturních památek, k čemuž by došlo při bojích ve městě.
Maďarské revoluční vojsko pod vedením penzionovaného c. k. generála Pavla Hegedüse proto Košice bez boje 6. června 1919 obsadilo a zdrželo se zde asi jeden měsíc. Československé vojenské jednotky po odchodu z města zaujaly obranné pozice na výšinách v jeho okolí a tu svedly s nepřítelem kruté boje.
Košice a jejich okolí zasáhly vojenské operace již 4. června 1919, tehdy Maďarská rudá armáda postoupila od demarkační čáry až po linii Seňa – Buzica – Rešica, což znamená 18 až 23 km jižně a jihozápadně od města. Poslední vojenské operace se uskutečnily 21. června v prostoru Jasov – Medzev – Štós. Dne 24. června bylo vyhlášeno příměří a Maďaři přijali podmínky stanovené dohodovými mocnostmi. Tím se zavázali odejít z obsazených oblastí Slovenska. V dvoudenním odstupu se na uvolněné území vracely československé vojenské jednotky. Do Košic vstoupily pod velením francouzského generála Edmunda Hennocquea, velitele východní armádní skupiny. Dne 5. července 1919 byli českoslovenští vojáci vítáni na Hlavní ulici množstvím občanů i představiteli města.
Nejnovější komentáře