Březnové setkání s dobrou knihou a hudbou bylo věnováno Leoši Janáčkovi. Autorka scénáře zvolila údobí Janáčkova života, kdy se věnoval lidové hudbě, skládal operu Její pastorkyňa a složil i krásnou klavírní skladbu Po zarostlém chodníčku. Hudební ukázky tentokrát nebyly jen reprodukované, ale odzněly i živě v podání konzervatoristů.
Leoš Janáček se narodil 3. 7. 1854 v Hukvaldech na Moravě, kam se vždy velice rád vracel a kde také nejraději skládal své krásné skladby a opery. Kromě skládání hudby se rád vyjadřoval i slovně. To dokazuje výběr z jeho literárních prací, které byly vydány pod názvem Hledal jsem proutkem pramenitou vodu. Byl také publicista a spoluautor libret svých oper a básnických textů svých koncertních zpívaných skladeb.
Po neúspěchu první opery Šárka skladatel hledal útěchu a posilu ve studiu moravské lidové písně. Bylo to na Moravském Slovácku v roce 1875, kde poznával lidovou hudbu v autentickém prostředí. Janáček o tom napsal: „Ve Vnorách na Moravském Slovácku jest zpěvný lid; rád jsem naslouchal z dálky, obzvlášť v sobotu až pozdě do teplých nocí, zpěvům statného mladého lidu při praní či koupání. Na čarokrásný nápěv jedné písně si pamatuji dodneška. S bujarou silou vyzníval dlouhou a dlouhou dobou a tratil se ponenáhlu po pastvinách a lesnatých březích tiché Moravy.“
O milostných písních napsal:
„Žádná mělkost, chrabrost, sentimentálnost. Z nápěvů těchto písní vyznívá bohatýrství a žádné odporné holubí vrkání…“
Posluchači literárně hudebního programu si vyslechli písně Láska, Kouzlo, Koníčky milého, Tužba, Šafárova dcera v podání studentů košické Konzervatoře na Timonově ulici.
V letech 1889 – 1890 napsal Janáček Valašské tance, později je přejmenoval na Lašské tance. Inspirací mu byl nezapomenutelný zážitek v hospodě u Hrabišů v údolí řeky Ondřejnice v létě roku 1888, na který později vzpomínal: „V jizbě namačkáno děvuch, „pacholků“, bab s děcky na rukou. Sběhli se z Měrkovic, Kozlovic, za kunčickými hudci. Tělo na tělo – vášeň tance. Stojíme ve dveřích. Míhání pohybů, křik, výskot, hudců tónový vztek…“
L. Janáček měl s manželkou Zdenou dvě děti. Syn Vladimír ve dvou letech zemřel na spálu. Dcera Olga se nakazila za svého pobytu u Janáčkova bratra v Petrohradě tyfem. Tehdy měl L. Janáček rozepsanou operu Její pastorkyňa.
(Obecenstvo si vyslechlo reprodukovanou Jenůfčinu modlitbu Zdrávas Královno.)
Olga se vrátila z Petrohradu, ale její stav se nezlepšoval. Když jí bylo lépe, pobývali všichni na Hukvaldech. Janáček se tam věnoval drobnějším skladbám, než své rozepsané opeře. Na krásné chvíle prožité na Hukvaldech vzpomínal ve skladbě pro klavír Po zarostlém chodníčku. Jednotlivá čísla nazval například Naše večery, Štěbotali jak lastovičky, Dobrou noc. Avšak zachytil i ty nejkrušnější a nejsmutnější chvíle a to v částech Tak neskonale úzko, V pláči a Sýček neodletěl. Se skladbou se posluchači seznámili prostřednictvím úryvků z knihy Františka Kožíka Po zarostlém chodníčku a Jana Hudáčková, studentka Akademie umění v Banské Bystrici, z ní zahrála části Naše večery, Lístek odvanutý, Nelze domluvit, Dobrou noc a Sýček neodletěl. V jedenadvaceti letech dcera Olga tyfu podlehla.
Janáčkova opera Její pastorkyňa byla uvedena 21. ledna 1904 v Brně. Měla obrovský úspěch, ale trvalo 12 let, než se dostala na scénu Národního divadla v Praze.
Prostřednictvím knížky Milana Kundery Můj Janáček se posluchači dozvěděli, jak důležitou roli měl v životě Leoše Janáčka Max Brod, pražský, německy píšící spisovatel a hudební kritik, kterého zná celý svět jako nejintimnějšího přítele a vydavatele Franze Kafky. Na Janáčka ho upozornil skladatel Josef Suk. Max Brod o Janáčkovi napsal první monografii, která proto nevyšla v češtině, ale v němčině. Následně přeložil do němčiny všechny Janáčkovy opery a svým vlivem jim pomohl na německé operní scény, odkud se jim otevřel celý svět. Americká premiéra Její pastorkyně se konala v roce 1924 v Metropolitní opeře v New Yorku právě v německém překladu Maxe Broda.
Leoš Janáček zemřel 12. 8. 1928 v Ostravě.
S krátkým životopisem Leoše Janáčka v úvodu našeho hudebně-literárního setkání seznámila účastníky Klára Kernerová a na závěr poděkovala nebývalému množství zájemců o tvorbu tohoto velikána jak české, tak i světové hudby za pozornost. Hudební ukázky zpívali Tatiana Lesáková, Anna Lachová, Sára Dlugošová a David Horváth za klavírního doprovodu profesorky Daniely Kačmárové. Helena Miškufová, Eva Balušíková a Peter Vilhan četli úryvky z knih Hledal jsem pramenitou vodu od Leoše Janáčka, Román života od Jindřicha Uhra, Leoš Janáček od Jana Racka, Po zarostlém chodníčku od Františka Kožíka, Můj Janáček od Milana Kundery. Všechny knihy jsou k dispozici v hudebním oddělení Veřejné knihovny J. Bocatia.
Obrazovou a hudební prezentaci připravila Ludmila Katová, dramaturgie a scénář Eva Balušíková.

Eva Balušíková
foto archiv autorky

Už vím, co číst a poslouchatO Leoši Janáčkovi