Pan Otakar Krásenský je autorem knih Úvahy, ktoré život prináša alebo hviezdy nazapadnú ani v tme, Pozitívne správanie a Swingový klavír. Mimo jiné se podepsal pod mnoho textů k více čí méně známým hudebním skladbám v rámci československé, ale i světové hudební scény. Byl aktivním hudebníkem a jeho „láska“ – hudba, se stala součástí jeho DNA. Knihy, které napsal, umí svým obsahem čtenáře oslovit. Já jsem jako první otevřela knihu SWINGOVÝ KLAVÍR. Z obálky knihy se usmívá šarmantní pán s veselým červeným motýlkem na krku, lehce se opírající o koncertní křídlo. Pán Krásenský mne zaujal, když zareagoval na můj článek o Voskovci a Werichovi, který byl uveřejněn v časopise Stříbrný vítr. Je mi velmi líto, že jsme se nepotkali osobně a nemohli jsme si popovídat, a nejvíc je mi líto je, že jsem si neužila ani jedno z jeho početních hudebních vystoupení, které realizoval v rámci celé republiky. Od jeho aktivního hudebního působení uplynulo dost času a naše čtenáře by možná zajímalo, jak pan Ing. Otakar Krásenský žije v současnosti, co dělá a jak přežívá „těžkou dobu pandemickou“.
1. Pane Krásenský, z obsahu vašich knih se dá vydedukovat, že milujete život se vším všudy. Při jejich čtení mně v uších neustále zněla Lasicova písnička „Ja som optimista…“ Zůstal jste optimistou i v současnosti?
Zůstávám stále optimistou, i když teď už s určitou rezervou. Obávám se následků zhoršujícího se životního prostředí, vadí mi klesající morálka ve společnosti. Mám obavy ze současných napjatých mezinárodních vztahů, mám i mnohé výhrady k současné domácí politice. Věřím však v moudrost lidí, která nakonec zvítězí. Myslím, že dobrých lidí je více než těch špatných. Ti druzí jsou však hlučnější, a proto se zdá, že jsou ve většině. Ale není tomu tak, jen je třeba, ve vhodné chvíli, se ozvat.
2. Vaše knihy jsou plné informací i vzpomínek na osobnosti pražské bohémy, se kterou z osobností jste se osobně znal a čím nejvíc ovlivnila váš život?
Během vysokoškolských studií jsem hrál v mnohých pražských kapelách. Byl jsem v kontaktu s muzikanty od Karla Vlacha, zvlášť s jeho saxofonistou Karlem Krautgartnerem, který mne naučil aranžovat hudbu pro swingové kapely. To jsem později využil i v Michalovcích, kde jsem v roce 1958 založil první swingovou kapelu na Zemplíně. V období pražských studií jsem chodil do filmového komparzu a účinkoval jsem ve filmech s Werichem, Burianem, Štepánkem i jinými umělci. S nimi jsem se osobně neznal, ale měl jsem možnost z blízka sledovat jejich vynikající herecké umění. V mládí jsem se přátelil s režisérem Jurajem Herzem, kterého jsem pozval na setkání do televizní relace Pošta pro tebe. Všechny tyto osobnosti výrazně obohatily můj život.
3. Narodil jste se v Kolíně, určitou dobu jste žil a působil v Praze jako klavírista a aranžér ve swingových kapelách. Dalo se očekávat, že se vydáte cestou hudebního umění, ale nakonec jste v roce 1958 promoval na Vysoké škole chemické v Praze, proč právě chemie?
Po maturitě na gymnáziu v Kolíně jsem si v roce 1952 podal přihlášku na AMU a chtěl jsem studovat filmovou a divadelní hudbu. Tento záměr se mne nepodařilo uskutečnit, a proto jsem nastoupil jako dělník do kolínského pivovaru. Po roce jsem znovu podal přihlášku na AMU, ale „kádrovák“ podniku mi řekl, že s muzikou nevyhrajeme, proto mi dal doporučení na potravinářskou chemii. Tam mne bez problému přijali jako tzv. „dělnický kádr“, čemu jsem se podivil, neboť jsem byl spíš oponent tehdejšího režimu. K mému překvapení se mi ve studiu dařilo. Jsem totiž usilovný a při studiích jsem si dokázal přivydělávat hraním v kapelách. Nakonec jsem bez problémů, i když s nemalým úsilím, studium ukončil s titulem Ing. chemie.
4. Knižním stránkám jste se svěřil, že na Slovensko jste následoval svou životní lásku. Vnímal jste někdy tento krok jako oběť?
Ještě v Praze jsem se seznámil s dívkou, která tam též studovala. Řekla mi, že je z Michalovců, a ta mne nakonec přivedla do srdce Zemplína. Zde jsem si založil rodinu, nastoupil do zaměstnání, nejprve do tamějšího pivovaru a později na Okresní hygienickou stanici v Michalovcích, kde jsem působil 35 let. V roce 1958 jsem založil už vzpomínanou swingovou kapelu, se kterou jsme úspěšně koncertovali po celém regionu. Mám zde nejbližší rodinu a mnoho milých přátelských lidí. Jsem zde spokojený a nelituji, že jsem na Zemplíně zůstal natrvalo.
5. Kdybyste dostal možnost reprízy svého života, co byste udělal jinak?
Určitě bych zůstal u hudby, která mi přináší radost ze života. Snad bych se více snažil proniknout se svými skladbami do éteru. A co bych dnes udělal jinak? Čím je člověk starší, tím je zkušenější, moudřejší a opatrnější. Proto bych byl samozřejmě v současnosti chytřejší. Už můj otec říkal: „Kdyby si ti mladí vzali z nás starých příklad a nechali si od nás poradit, určitě by se vyhnuli nemalým problémům.“ Oni ale neposlouchají, potom narazí a rozbijí si nos. No, ale koneckonců získávají vlastní tvrdou zkušenost, která by ale nemusela být, kdyby poslouchali. Poučení jim zůstává na celý život. Tak to funguje už celé generace. Cicero říkal, že mýlit se může každý, ale v omylu zůstává jen hlupák, a to předpokládám, že nejsem. Když jsem nastoupil po škole do praktického života, myslel jsem si, že všechno musí být jen tak, jak jsme se ve škole naučili. Až životní praxe mne poučila, kdy je možné od něčeho upustit a kdy je třeba na všem důsledně trvat. Též si myslím, že je správné maximálně se věnovat výchově dětí. S manželkou máme dnes už dospělého syna a jako rodiče jsme mu věnovali maximální pozornost. A to se opravdu pozitivně projevilo na jeho životě i jeho vztahu k nám. Takže jsem se svým životem spokojený. Ničeho nelituji, a i když jistě jsem udělal chyby, vždy jsem se z nich poučil.
Pane Krásenský, děkuji za rozhovor a přeji Vám především hodně zdraví a dny plné slunce a hudby.
Rozhovor připravila Ivana Šipošová
Nejnovější komentáře