Po tatranských stopách manželů Štáflových
(Autobusový zájezd klubu Českého spolku v Košicích)

Celý svět se konečně uvolnil po pandemii. Každý už touží po setkání s přáteli a návštěvě přírody. Naplnit autobus nebyl problém. Na Slovensku, v druhém domově nás Čechů, určitě není nouze o krásnou přírodu. Ta je nejkrásnější v květnu a v zapadlých údolích mezi kopci. Právě taková místa jsme 4. 5. 2022 navštívili.
Během cesty vyprávěla paní Babjáková o české spisovatelce meziválečného období Vlastě Štáflové (část projektu Slovo domova 2022).
Seznámila účastníky s její tvorbou, působením pod Tatrami a jejím osudu. Kraj, který jsme projížděli, si známá česká spisovatelka meziválečného období vybrala ke svému dlouhodobému pobytu. Vlasta Štáflová, rozená 1907 Košková, psala vyhledávané dětské knihy a hlavně dívčí románky. Románek Se zatajeným dechem z tetiččiny knihovny si dodnes pamatuji. Bylo mi asi 14 let, jednalo se o takové nevinné prázdninové sbližování mladých. Kdoví, jak by spisovatelka zabodovala u mládeže v dnešní počítačové době?!?
Spisovatelka odešla z Prahy na Slovensko za manželem malířem Otakarem Štáflem roku 1928. Pronajali si chatu u Popradského Plesa. Poznávali celé Tatry a okolí, Vlasta psala, manžel maloval. V průběhu meziválečných let jsou jeho tatranské scenérie často k vidění na výstavách od Prahy po Košice. Oba měli ovšem velkou zálibu – horolezectví. Po Vlastě Štáflové jsou pojmenované skalní lezecké výstupy v Tatrách, ale i v Českém ráji.
Po manželích nám zůstalo jejich splněné přání, Symbolický hřbitov pod svahy Ostrvy. Slavnostního otevření v roce 1940 se však manželé nezúčastnili, ještě v září roku 1938 museli totiž jako Češi, kvůli klerofašistickému režimu prezidenta Tisa, opustit Slovensko. Po návratu žili v Praze na Vinohradech.
Návštěvy „svého hřbitova“ se však už nedočkali. Zahynuli při náletu před koncem války 14. 2. 1945. Činžovní dům v Mánesově ulici byl zasažený bombou a byla zničena i jejich velká knihovna. Navštívila jsem tuto ulici. Hned po válce postavili na místě dům nový. Bohužel, dva dnešní obyvatelé, které jsem oslovila, neměli šajnu o tom, kdo žil v těchto místech. Žádná pamětní tabule tam není. Manželé totiž nekorespondovali s ideologií poválečných let, a tak byli dlouhá léta opomíjení. V devadesátých letech se to částečně napravuje. Dnes máme aspoň možnost poklonit se manželům mezi starými limbami na Symbolickém hřbitově pod Ostrvou, kde byla ještě v roce 1947 odhalena památní tabule.
Dále nás slovem provázel pan Gregorek.
Našim cílem je Osturňa – směr Spišská Belá – Velká Franková. Štefan, náš osvědčený dvorní šofér a kolega, točí doleva, doprava … nahoru a dolů … a opět doleva a stále dokola. Nádhernou, nadcházejícím jarem kypící malebnou krajinou. Nikde žádné auto, nikde ani živáčka. Brzy budou polské hranice. Ne, ty budou až kousek dál, hned za Osturňou.
Konečně nás vítá rázovitá tabule „Pamiatková rezervácia ľudovej architektury“. Za památkovou rezervaci byla vyhlášena v roku 1979. Zástavbu tvoří původní „goralské“ stavby a hospodářské dvory lemující obě strany cesty podél potoka, táhnoucí se v délce až 9,5 km. V obci se nachází 157 památkově chráněných objektů, samé dřevěnice. Mohlo by jich být více, nebýt působení zubu času i nevhodných nepůvodních vylepšení (plechové střechy místo šindelových, nepatřičné satelity, kovové ploty a jiná novodobá vylepšení). Ale ty chráněné stojí za vidění a ochranu. Naše fotoaparáty cvakají. Záběry budou sloužit jako náměty na připravovaný letošní výtvarný seminář, jehož tématem bude Folklor a lidová architektura.
A jak to v obci v současnosti vypadá? Volně se pasou krávy, občas štěkne pes, sem tam se vylepšují domky. Konec světa? Paní Kováčová hraje na heligonku goralskou píseň a my ji doprovázíme zpěvem. Pak se už vracíme zpět do Kežmarku. Ale co to? Jedno auto za druhým vracející se v protisměru domů. Tak takhle zde dnes lidé žijí, ráno za prací do Kežmarku, Lomnice atp. a odpoledne domů. Odříznout se od světa.
V Kežmarku jsme se zastavili na oběd v restauraci Club (výtečný oběd, svižná obsluha, dobré pivo). Dále jsme navštívili dvě ze tří vedle sebe stojících církevních staveb s kratší komentovanou prohlídkou. Zaujal nás především evangelický artikulární kostel z roku 1683 (Artikulární proto, že byl postaven na základě usnesení sněmu v Šoproni z roku 1681, konkretně artikulů 25 a 26, které stanovovaly: Kostel bude postaven na vyhraženém místě mimo střed obce, výhradně ze dřeva bez použití kovových hřebíků, bez věže a bez vchodu přímo z ulice, a to během jednoho roku. Artikulární kostely mohly být stavěny v královských městech a po dvou v každé župě, většinou v horních Uhrách, dnešním Slovensku. V následujícím období bylo postaveno 38 artikulárních kostelů, dodnes se zachovalo pět, včetně kežmarského.). Prohlédli jsme si i novobyzantský kostel s kaplí hraběte Imricha Tökölyho, zdejšího rodáka, přezdívaného svými současníky slovenský král (maďarsky tót király) nebo kurucký král, a vůdce neúspěšného protihabsburského povstání (1678 – 1687).
Účastníci zájezdu si užili krásného počasí a nejvíce se z něj určitě těšili organizátoři. Věří, že zájezd vrátil všem chuť setkávat se takhle společně při „putování po Slovensku“. Tak zase někdy příště – autobusem, vlakem, procházkou!

Miluše Babjáková, Jiří Gregorek
foto Eva Reiznerová

Klubové akcePo tatranských stopách manželů Štáflových