Jen si tak sedím a tluču. Ořechy. Ne, že bych neměl co na práci, ale každá práce má svůj čas a nic nejde uspěchat. Navíc, takové tlučení ořechů je hodně zdraví prospěšné. Stačí si dát pozor na prsty a získáváte velmi vhodný doplněk stravy a oblíbenou pochutinu – snad jenom málo lidí odolá cukroví, ve kterém jsou ořechy v různých podobách: bábovka, štrůdl (závin), nebo třeba jenom jablka v županu, jak je dělala moje mamka.
Tak si tluču a představuji. Jak jsme letos s hrůzou sbírali černé ořechy napadené dovezenými nemocemi. K antraknóze (černé skvrnitosti) přibyla vrtule ořechová, kterou pro Evropu „objevili“ Švýcaři, když ji na konci 80. let dovezli z Ameriky. Od roku 2018 řádí i u nás a způsobuje obrovské škody. Třeba tím, že pomáhá bakteriím a plísním dostat se ořechům pod kůži. Léčba je zdlouhavá, namáhavá a jak tak sleduji na netu, většinou i neúspěšná. Stromy chřadnou, vysychají a končí – v lepším případě jako materiál pro další dřevařskou výrobu, v horším případě v peci. A pro ořechy si můžete zajít do supermarketu…
A protože si sluníčko přiduplo a měli jsme krásné babí neboli indiánské léto, objevila se nám beruška. Ovšem ne ta, do které byl zamilován Ferda mravenec (což je jeden z největších omylů pana Sekory, protože mravenci a berušky se nesnáší a jsou přirození nepřátelé). Slunéčko východoasijské neboli harlekýn k nám přiletělo přes Atlantik zřejmě omylem, ale už se ho nezbavíme. Ve 20. století ho farmáři v USA vysadili jako účinný ekologický prostředek na hubení mšic. Jenomže tyhle tisícitečkované berušky jsou nejenom odolné vůči škůdcům, ale jejich apetit je nekontrolovatelný – prostě sežerou všechno, co nesežere je – především larvy našeho slunéčka sedmitečného. Navíc jsou agresivní, koušou a v případě nebezpečí vypouštějí tekutinu, která znehodnocuje všechno – třeba vinaři by mohli vyprávět.
A aby toho nebylo dost, přichází na scénu makadlovka jihoamerická, která si pochutnává na rajčatech. Od roku 2013, kdy se k nám náhodně dostala přes Nizozemí z jižní Ameriky.
Takže raději přestanu přemýšlet o tom, jak si člověk ve snaze mít všechno vždycky a všude podřezává větev, na které sedí. Už jsem tady jednou psal o tom, jak lidi zapomněli číst pohádky a třeba ta O dvanácti měsíčkách jim už moc neříká.
A když skončím s těmi ořechy, sednu si večer ke knížce. Ale vlastně je to taky neradostné čtení: Koncem světa to teprve začne: Kolaps globalizace napsal v roce 2022 Peter Zeihan, americký geopolitický stratég, který radí mnoha významným firmám. Žel, čtu příšerný překlad. A žel, knížka spíš odhaluje způsob myšlení průměrného Američana, který v příštích desetiletích předvídá katastrofu celé zeměkouli vyjma Spojených států a kousku Kanady a Mexika a Brazílie. A Austrálie. Takže to čtu jako téma k zamyšlení a hledám další zdroje, které mi potvrdí, že i když je člověk asi nejpitomější projekt na téhle planetě, přece jenom má šanci nabýt vědomosti a zachránit, co ještě zachránit jde. I když – v posledních 50 letech prý zmizelo 75 % všech živočichů na Zemi. A člověku stačí k obživě dvanáct bylin a pět zvířat, jejichž celková hmotnost desetinásobně přesahuje hmotnost všech zbylých živých organizmů. My prostě tu naši planetu sežereme ještě dřív, než nám ji sežerou škůdci distribuovaní jako součást globalizace.
Přesto všechno ráno nastupuji do zahrady, abych do prvních mrazíků osadil všechny vyvýšené záhonky v bylinkové zahradě. I když složením se spíš začíná podobat té středomořské: smil, santolina, rozmarýna, yzop, tymián, oregano, koriandr, saturejka… když k tomu přidám letošní úrodu fíků, kterých jsme měli snad víc než švestek, a první nesmělé pokusy olivovníku dozrát, tak už nám snad schází jenom to móře, nějaké citrusy a datle. A budeme na tom jako ta babka z anekdoty, která prožila život v pěti zemích a přitom se nehnula z místa, protože Užhorod jí učaroval.

Jiří Zaťovič