Druhý den akademie nás čekala Dolní Oblast Vítkovice.
Ten den bylo větrno, zataženo a odpoledne těžké, tmavé mraky věštily bouřku. Nepřišla. Místo ní přišlo přísně utajované překvapení pro nás všechny, přímo v areálu DOV, v bývalých šatnách dolu Hlubina, v nynějším hudebním klubu Heligonka. Šlo o setkání s jeho majitelem a protagonistou panem Jarkem Nohavicou. Wandě Čičvákové se totiž podařil jedinečný, neuvěřitelný počin – domluvila jen pro nás setkání s Jarkem, který jen kvůli nám přijel, otevřel Heligonku, velmi srdečně nás přijal, usadil a hodinu nás bavil. Zajímavé, nevšední, bez narážek na náš kmetský věk. Zajistila pro nás jednoho z nejlepších českých písničkářů, člověka, do jehož tvorby neproniká anglo-americký vliv, ale vliv slovanský, český (resp. moravský), polský a ruský (začínal přeloženými písněmi Vysockého a Okudžavy). Písničkáře, jehož textařské schopnosti pomáhaly např. Věře Špinarové anebo Marii Rottrové, které její největší životní hit textoval právě Jarek. Písničkáře, jehož jsem já prvně slyšel v sálku knihovny v Mariánských Lázních někdy v 82. roce a poté ve velkých amfiteátrech na festivalech folkové hudby po celé republice. Vždy svého, s minimem povídání a s o to více zpíváním. Vzpomínám si, jak na jednom z ročníků Zahrady v Náměšti vystupoval ten den jako poslední a tak zpíval dlouho přes půlnoc. Přidával a přidával. Asi se cítil dobře – my diváci určitě. Písničkáře, který kraj, v němž jsme byli ty dny hosty, proslavil a přiblížil svými písněmi z jiného pohledu, než byl dosud znám. Sam o sobě říká: „Zasévám semínka do vaší duše. Přes vaše srdce, které je vstupní branou infekce, vstupuji do vás, zůstávám tam a není pomoci.“ Jeho věhlas překročil hranice Moravy i Československa. Spolupráce s Hapkou, Nedvědem, polskými a dalšími umělci o tom svědčí. A když už jsem zmínil Československo – víte, že na rozdíl od Kryla chápal nárok Slováku na vlastni stát a fandil jim? A výsledek shrnul do věty „Díky tomu, že jsme si rozdělili chalupu, můžeme dnes mít společnou zahradu.“ Závěrem zpět do Heligonky – pobavil nás povídáním ze života svého i své osmdesátileté heligonky, zazpíval několik písniček a já se nemohu zbavit dojmu, že byl rád, že je s námi. Jako naše poděkování převzal krom kytice i CD sboru Českého spolku s krátkým obeznámením s jeho činností. A podepisoval se a debatoval s každým, kdo měl zájem. A víte, že shodou okolností jsme v Heligonce byli 3 dny po ročním výročí jejího otevření? A že za ten rok tam bylo už 108 koncertů a 57 z nich dělal Nohavica? A že v jedné ze svých cca 450 písniček má verš: „Až se nám poslední zub vykotlá, nebudem nadávat z beznaděje. Přejdeme z řízků na protlak a pak si řeknem ať už je jak už je, hlavně ŽE JE.“ Vidíte se v tom verši někdo? Já úplně.
Takže Wando a Jarku – Děkujeme!
Ivan Vlček
Nejnovější komentáře