Těžko bychom hledali člověka, který v životě nepostavil sněhuláka – tedy v našich končinách! Nakonec, co to je? Tři koule na sebe od největší po nejmenší, nějaký starý hrnec na hlavu, mrkev místo nosu, kdysi uhlíky, teď spíš kamínky nebo špunty od koly. A viděl jsem už i sněhuláka, který se na mně smál zubatým úsměvem, to nejspíš dědeček zlobil a tak mu vnoučci dobře schovali protézu.
I když jsem jich taky několik postavil, nějak mě to nikdy nebralo. Zimu mám nejraději za okny a nejvíc si ji užívám u krbu v klubovce s knížkou v ruce, dobrou muzikou a sklenkou kvalitního moku… což je v mém případě hudba vzdálené budoucnosti, ale aspoň mám důvod být tady. To tak kdyby se dal postavit sněhulák třebas na sluncem zalité pláži, aby mě nezábly ruce! To bych se přidal!
Dětem však tuto zábavu nijak nekazím. A navíc, manželka pořádá ve vsi pravidelně každé čtyři roky soutěž o nejhezčího sněhuláka. Sníh u nás totiž napadá jednou za čtyři roky… Vítězové – všichni, kdo do té zimy vylezli – vloni získali pytlík mrkve a sněhové pusinky. Než totiž byly vyhlášeny výsledky, přišel déšť a sněhuláky rozpustil.

Stavění sněhuláků musela být zábava i pro předchozí generace. Dovedu si představit, jak pramáma žene praděti ven do prazimy, ve které je i mamutovi v kožichu zima: „Jděte a postavte prasněhuláka! Tady jenom prosedíte celé pradny a pračlověk, tedy pratáta, aby se uhonil sbíráním pradřeva na praoheň! Už ani ty prapřesličky nejsou, co bývaly! Jen mi tady děláte nepořádek! Kdo má na vás stále merkovat! Jen se otočím, už čmáráte po stěnách! Jak k tomu přijdu, když to tady za nějakých pět tisíc let objeví nějaký archeolog! Co si o nás pomyslí! Že jsme špindírové a žijeme na smetišti. Tak alou ven, nebo na vás beru prakoště! A radši tam něco pořádného dělejte, ať tady po vás taky něco zůstane!“
Bohužel, pramáma se mýlila. Dnešní archeologové jsou nadšením bez sebe, když objeví nějaké to doupě pralidí a v něm se tetelí blahem nad každým kouskem zlomeného pazourku nebo tupou jehlou z mamutího stehna, nemluvě o nádherných výjevech na stěnách jeskyní! A nikomu nenapadne vrtět hlavou nad nějakým pranepořádkem – už jenom proto, že jsme nikdy neviděli prapořádek.
Mýlila se také v tom, co tvrdila dětem – i kdyby postavili sebevětšího prasněhuláka (věřím tomu, že i v té době probíhaly soutěže, třeba kdo uloví většího mamuta, kdo dovede rychleji utíkat před tygrem šavlozubým nebo kdo rychleji podpálí savanu) nezůstane po něm žádná stopa. Sníh se rozpustí, pramrkev sežere prazajíc a uhlíky budou mylně vydávané za prauhlí z prapřesličky.
No a tady jsme asi u toho důvodu, proč sněhulák není dodnes zapsán v rejstříku nehmotného, ale ani hmotného kulturního dědictví. I když tam najdeme takové éterické pojmy, jako je třeba belgická pivní kultura nebo hasičské slavnosti letního slunovratu v Pyrenejích nebo řízení lavinového nebezpečí v Alpách (a to jsme jenom v Evropě!).
Sněhulák je prostě obecně známý pojem, dokážou ho nakreslit i děti v rovníkové Africe, zaznamenávají ho fotografie i videa, ale přesto jaksi hmotný není.
Druhý problém je, komu přiřknout autorství. Nejspíš bychom se shodli, že nevětší podíl na rozšíření kultu sněhuláka má už zmíněná pramáti a svým dílem přispěla i doba ledová. Nelze jej tedy přiřadit k jedné konkrétní kultuře. Což je na druhé straně celkem fajn, protože kdyby k tomu došlo, mohl by jeden národ zpychnout – a se zpychlými národy máme v dějinách dosti nevalné zkušenosti.
Škoda, že ty praděti v prajeskyni nenamalovaly na zeď také prasněhuláka!
Proto jsme si museli na prvního zachyceného sněhuláka počkat až do doby kulturní, tedy poměrně nedávné.
První nepopiratelné zobrazení sněhuláka pochází z překrásně iluminované Knihy hodinek, knížky modliteb, které zbožní laikové používali k denním modlitbám. Na okraji jedné ze stránek namaloval iluminátor (mnich, který zdobil ručně přepisovanou knihu) sněhuláka sedícího na trojnožce, který se netváří moc nadšeně, protože to vypadá, že je pod ním rozložený ohýnek – a ten sněhuláci neradi. Zmíněná Liber horarum je ke zhlédnutí v Královské knihovně v Haagu a má vročení 1380.
Michelangelův současník a životopisec Giorgio Vasari zmiňuje, že velký sochař v zimě 1492 ztvárnil na dvorku ze sněhu postavu, ovšem sám autor uvádí tuto epizodu takto:
„Říká se, že Piero de Medici, který byl dědicem svého otce Lorenza, často posílal pro Michelangela, s nímž byli dlouho přáteli, když si chtěl koupit starodávné portréty a jiné ryté kameny; a jednou v zimě, když ve Florencii silně sněžilo, nechal ho Piero udělat ze sněhu na jeho nádvoří velmi krásnou sochu a on ocenil Michelangela za jeho talent takovým způsobem, že umělcův otec, když ho uviděl, musel uznat, že jeho syn je vážen důležitými lidmi, protože Michelangelo byl oděn mnohem honosněji, než obvykle.“ Čili honorář za postavení sněhuláka tvořilo přepychové oblečení.
To v roce 1511 zažili obyvatelé Bruselu zázrak. Musela být zima nad jiné, protože ve městě najednou stálo kolem stovky sněhuláků. Nebyli to jenom ti naši známí tříkouloví, autoři se nechali inspirovat světem kolem sebe. A protože zima byla dlouhá a mrazivá a měšťané naštvaní na své představené, odnesli si to mořské panny, jednorožci, vesničtí idioti a dokonce i král. Tento způsob zimy se mi zdá obzvlášť působivý – je lepší zpodobnit neoblíbeného potentáta v karikatuře než na něj jít se sekerou… To by i ta proslulá pražská defenestrace skončila úplně jinak!
Později se sněhulák díky polskému grafikovi Danielu Chodowieckému dostal v roce 1778 do kalendáře. Dneska si tento obrázek můžete na ebay pořídit už za nějakých 120 dolarů, tehdy to byla výsada bohatých lidí, kalendáře se na zeď ještě běžně nevěšely.
No a pak už to šlo ráz na ráz. Sněhulák bručoun, antická postava nebo karikatura krále se změnil na vítaný symbol zimy. Stal se z něho usměvavý kulaťoučký pán, pedagogové doporučovali, aby se děti věnovali jeho stavění (stejně jako pramáti!) a pak se ho ujal reklamní průmysl a stal se z něho velmi dobře prodejný reklamní artikl. Není divu. Sněhulák má v sobě něco z romantiky, vzpomínek na dětství i nevázané rozvernosti. Navíc, i kdybychom nesvedli sněhuláka postavit, určitě ho dovedeme nakreslit! Tři koule, hrnec, mrkev, uhlíky a koště do ruky! Ani nemusíte trnout, jako když chcete nakreslit koně a zvědavé dítě se vás po dokončení díla zeptá, jak se bude jmenovat ten pejsek!
Je za okny sníh? Co tak postavit si sněhuláka?!

zpracoval Jiří Zaťovič
foto Wikipedie, nejstarší známá fotografie sněhuláka z roku 1853 z Walesu

error: Obsah je chránený!!
mersin eskort - eskort mersin - izmir eskort - eskort ankara - amasya eskort - bodrum eskort - eskişehir eskort - mersin eskort bayanmersin eskort - eskort mersin - izmir eskort - eskort ankara - amasya eskort - bodrum eskort - eskişehir eskort - mersin eskort bayan