Psát v březnu o knihách patří jaksi k slušnému vychování. Pamatuji, jak jsme kdysi v knihkupectví poctivě čekali na knižní čtvrtky, v březnu obzvlášť sledované. To se vždycky před naším krámkem klikatil had dlouhý i přes padesát metrů – záleželo na tom, co právě bylov kursu. Třeba za Mattioliho Herbář neboli bylinář se dávaly i dezerty a káva, jenom aby se kniha k zájemci dostala. Také populární Páral šel na dračku, o Hrabalovi nemluvě. A Souček byl opravdová podpultovka. Pro šikovného nakladatele to byly zlaté časy netušených příjmů. Tedy – byly by, pokud by nebylo bdělého oka nenápadného dozoru nomenklatury, která dbala o to, aby nebyli opomíjeni klasikové marx-leninismu, různí fojtíci, drdové nebo pilaři a podobný hmyz. Tvrdá pěst předvoje dělnické třídy. Byť nemohli konkurovat skutečné literatuře, pilně „kráglovali“ své poněkud talentovanější kolegy anonymními udáními nebo přímo devastujícími lektorskými posudky. K běžným nástrojům práce s nevhodnými autory patřila jejich perzekuce, zákaz vydávání, v nejednom případě i obviňování z podkopávání základů lidově-demokratického státu. Nebo vynucená emigrace, s oblibou používaná v 70. letech. Ti, kteří se nechtěli nechat zastrašovat, skončili v pomocných dělnických profesích a jediná forma jejich prezentace byly samizdaty nebo exilová vydavatelství – ovšem v tomto případě měli autoři zaručeno, že si ve stávajícím režimu už neškrtnou.

Za všechny nepohodlné autory se zhůvěřilý komunistický režim exemplárně mstil na Záviši Kalandrovi, jediném českém spisovateli, který byl komunisty popraven. Píšeme o něm blíže v aktuálním čísle.

I dnes se ovšem ozývají hlasy, že není potřeba brát věci tak nějak úplně doslovně, že je nutno vnímat všechno v kontextu doby, kterou naši předkové žili. Je ovšem nepochopitelné, když dnes velebíme spisovatele za jejich talentovanou tvorbu a jaksi opomíjíme, že díky jejich „jiné“ činnosti bylo řadě dalších, mnohdy nesporně talentovanějších autorů, jednoduše a sprostě zakázáno psát. Když byli tito „nevhodní“ autoři přinuceni utéct ze své rodné vlasti, kterou milovali a která pro ně byla rájem na zemi. Když byli „nehodní“ přeřazeni na ponižující pracovní pozice a jejich osiřelá místa v řadách decimované intelektuální elity obsazovaly „dělnické kádry“ po absolvování pětitýdenních kurzů. Po řádění v letech poválečných a chvilkové oblevě přišla éra normalizační a s ní i nové nástroje manipulace. Kdo dnes ví, kolik těch našich na pohled velikánů uctivě a systematicky spolupracovalo s obávanou StB. Jednak aby si udrželi své bydlo, jednak aby se zbavovali nebezpečné konkurence.

Relativizace a zpochybňování nesou své ovoce i dnes, i když v úplně jiných oblastech našeho života. Přesto, že v našem národě máme mnoho skutečných velikánů, odborníků, vynálezců, vědců a umělců, prostě osobností, nejsou to oni, komu dnes lidé dopřávají sluchu. Stále více se do popředí dostávají různé divné existence bez vzdělání, schopnosti přemýšlet a argumentovat, ale zato s nezměřitelnou potřebou řvát. Na kohokoliv, nejlépe však na ty, co stojí v první řadě při správě věcí veřejných a nesou svůj díl odpovědnosti za další vývoj v zemi.

Je na nás, abychom se opět nestali svědky podobných výzev a oznámení, jaké jsme objevili v jednom z mnoha archivů.

Jiří Zaťovič

 

Stříbrný vítrPsát v březnu o knihách patří jaksi k slušnému vychování