Už nám to zase začalo
Nemůžete otevřít ani lednici, aby na vás nejukla vtíravá melodie nebo fistule toho nezvedeného zeleného mužíčka, co ho nikdo nedokáže ulovit.
Po roce… přicházejí. A nadílka? Ach jo! To nevymyslíš. Hitem poslední doby jsou zpropadeně levné e-shopy východoasijské provenience a na nich megatuny harampádí, šmejdů a trvale neudržitelného odpadu. Povídá se, že v těch širých asijských luzích a hájích se skrývají celá padesátitisícová města, kde je všechno podřízeno produkci.
75 hodin týdně v práci, od prvního do posledního, občas jeden den volna, ale určitě ne teď, v předsvátečním čase. Když nestačí dospělí, ochotně se do cyklu zapojují i děti. Podle posledních údajů prý klesla dětská otrocká práce
o víc jak polovinu, a tak pod jhem vykořisťování úpí „pouze“ nějakých 150 milionů malých človíčků. Zajímavé, že tento problém nějak „gretenisty“ (příznivce aktivistky Grety Thunbergové) nebere – nejspíš i jim vyhovují trika za pětku nebo ještě líp za bůra. A taky bojovat proti obří zemi je ošemetnější, než si vyšlápnout na jakýsi bohem zapomenutý flíček na mapě. Naštěstí to už i v té vyspělejší části světa vnímají jako problém, a tak nastoupil bojkot celého obchodního centra, kde se má nebo měl otevírat modlostánek jednoho z těch producentů šmejdů. (Napadla mě hříšná myšlenka – jak by pokus o bojkot skončil u nás? A jestli by vůbec začal!)
Jsme konzumenti vycvičení generacemi zažívajícími permanentní nedostatek čehokoliv a vlastně všeho. Od aut až po toaletní papír, dětské botičky nevyjímaje. Tato generacemi nabytá zkušenost velí, abychom se vždycky, když je příležitost, chopili šance. Jak pravil klasik ve Slavnostech sněženek: „No nekupte to za ty peníze!“ Nebo jiný klasik, který u pokladny škemral: „Nechci slevu zadarmo!“ Z vlastní opakované zkušenosti přece všichni moc dobře víme, že nejdráž vyjde něco, co dostaneme zadarmo. Přesto, místo toho, abychom v té chvíli zpozorněli, tak po té atraktivní a úžasně lukrativní nabídce bez rozmyslu skočíme. A tak naše domečky a vísky v čase svátečním vypadají jako ráj šílených kolotočářů a kromě nekonečné spotřeby energie spotřebováváme také trpělivost bližních, kteří pak své výbuchy netrpělivosti balí do ještě zářivějších cingrlátek a ještě hlučnějších vtíravých melodií a světýlek.
A to jsem skoro zapomněl, že jsme se ještě nestačili vzpamatovat z řádění svátku světlonošů a ani se nenadějeme, a bude tady další příležitost nacpat nám do hlav přeslazené afektované výbuchy nejněžnějších citů
k nejbližším.
Ne, nejsem staromil. Mě nikdo neutáhne na rodové statky zavánějící stupidní ideologií, z pseudo tradicionalizmu mám kopřivku. Ale nemám v plánu něco regulovat. Prostě mi jenom vadí předstírání. Protože naše životy se v posledních desetiletích změnily na jeden dlouhý seriál předvádění a předstírání. Otázka je, jestli to bylo způsobeno cíleným atakem obchodníků nebo šlo jenom o přizpůsobení se našim choutkám.
V nedávné době bylo velice populární téma hygge. Ovšem ještě než lidi stihli pochopit „wo-co-gou“ zažili jsme kobercový nálet hrníčků, svíček, hřejivých dek a panáčků do každého kouta. Čili nezbyl čas něco chápat, přece hygge je hrníček, rozsvícená voňavá svíčka, teplé ponožky, panáček v okně a třeba knížka nebo nějaký „lajfstajlový“ magazín v ruce. Oheň praskající v krbu musíme vynechat, náš svět je zaneřáděný paneláky a tam to jaksi nejde – i když i na toto téma bychom v příslušném e-shopu našli výživné pojednání.
Je tady někdo, kdo si uvědomil, že hygge žila třeba „šťastná to žena“, babička Boženy Němcové? Dávno předtím, než se z toho stal výnosný byznys?
Je zbytečné opakovat, že ani 250 hrníčků nenavodí atmosféru hygge, že jsou to pouze lapače prachu. Že ty paňáci se musí třeba jednou týdně protřepat, aby nás při bližším pohledu nerozkýchali. Že k domácí pohodě patří třeba tvarohová buchta a hrnek čaje a ne časopis, který vám prostě jenom sežere čas.
A že úctu a zájem o bližního nejde měřit množstvím zbytečných cetek, které jenom čekají na vyhození, protože nikomu k ničemu nejsou.
Je to opravdu problém. Soustředit se na vztahy je těžké, jednodušší je zasypat své bližní věcmi jenom proto, že jsou dostupné. Pokud zrovna přemýšlíte, čím je potěšit, zkuste to letos jinak – dobré slovo a pohlazení má větší hodnotu než tuny levného odpadu.
Jiří Zaťovič
Nejnovější komentáře