Zařazení všestranného muzikanta, dirigenta a skladatele Oskara Nedbala na naše říjnové setkání s dobrou hudbou a literaturou ve Veřejné knihovně v Košicích nebylo náhodné. Státní divadlo v Košicích slaví letos svou sedmdesátku, operní soubor zahájil svou činnost premiérou Nedbalovy Polské krve 6. října 1945.
Oskar Nedbal byl muzikant na slovo vzatý, umělec nesmírně nadaný a výborně ovládající i skladatelské řemeslo. Hudbu miloval nade vše, možno říci, že jí podřídil celý svůj život. Jeho povaha byla výbušná, energie mohutná. Uměl užívat radosti života plnými doušky, s požitkářským uspokojením, a byl ochoten se jich vzdát jen kvůli hudbě.
Narodil se 26. března 1874 v Táboře, v rodině dobře prosperujícího advokáta a nadšeného hudebního amatéra – klavíristy. Hudebně nejnadanější ze všech sedmi dětí byl Oskar, proto otec souhlasil s jeho vstupem na konzervatoř už v jedenácti letech. Houslové oddělení bylo obsazeno a tak jak sám říkal: „Dva roky mazal jsem do tympánů a foukal trubku a až potom jsem byl zařazen mezi houslisty, a to hned do nejvyššího ročníku. Ale dnes už nenaříkám, vždyť to bylo mým štěstím, které jsem řádně ocenil teprve jako dirigent“. Nejpozoruhodnější a nejtrvalejší vliv na utváření Nedbalovy osobnosti měl Antonín Dvořák, jenž zůstal pro Nedbala celý život největší láskou. Odvděčil se mu tím, že jeho dílo spolu se Smetanovým propagoval ve světě nejdřív jako člen Českého kvarteta, později jako dirigent. Členy tehdy slavného Českého kvarteta byli kromě violisty Nedbala, houslisté Josef Suk a Karel Hoffman a violoncellista Otto Berger. České kvarteto slavilo úspěchy nejen v Čechách a v Rakousku, ale v celé Evropě. Za moskevského pobytu byli členové kvarteta mimořádně vyznamenáni: pozval je k sobě L. N. Tolstoj.
Jako čtyřiadvacetiletý se O. Nedbal oženil. Oženil se i Josef Suk a Karel Hoffman. Paní Hoffmanová se stala „ženou Českého kvarteta“, účastnila se pravidelně všech zájezdů kvarteta. O všechno se starala, i o pohodu všech členů kvarteta.
V roce 1902 dosáhl Nedbal významného skladatelského úspěchu, balet Pohádka o Honzovi byl uveden v Národním divadle v Praze a o rok později ve vídeňské Dvorní opeře.
Současně se Nedbalovi dařilo i u dirigentského pultu. Českou filharmonii dirigoval poprvé v roce 1896 a o několik let později začal pronikat jako dirigent i do ciziny – do Lipska, Berlína, do Francie, do Ruska, do Itálie. Dirigoval i první souborné provedení Smetanovy Mé vlasti mimo domov ve Vídni a téhož roku zorganizoval a uskutečnil čtyřtýdenní zájezd České filharmonie do Anglie s převážně českým programem.
Po sedmiletém šťastném manželství Nedbal ovdověl. Život se mu znenadání zkomplikoval, když se po třech letech samoty citově upjal k manželce svého přítele, primária Českého kvarteta Hoffmana. Zákony manželského práva neumožňovaly v Čechách rozvod, to bylo možné jen v Uhrách a jen tam byl možný sňatek s rozvedenou ženou. Oba tedy zvolili tuto cestu. České veřejné mínění se však proti Nedbalovi ostře postavilo a nezbylo, než že si Nedbal zvolil za svou existenční základnu Vídeň, a to dirigentský pult jednoho z tamních symfonických orchestrů. Během třinácti let neobyčejně vypjaté práce, nesčetných koncertů ve Vídni i v dalších městech, získal velkou popularitu a jeho dirigentská sláva nakonec překonala domácí odpor a Nedbal dirigoval občas i v Praze. Nedbalův dirigentský repertoár byl široký, od starých mistrů až po současníky, s velkou účastí hudby Dvořáka a Smetany. Proč tedy skládal hudbu, dá se říct, lehkovážnější, jako by si říkal: co báječné hudby patetické či vznešené už vzniklo a vzniká. Ale lidé potřebují i odlehčení v prostém úsměvu, při zpěvu a tanci, a to by taky mělo být s dobrou hudbou!
Sláva jeho operet zastínila vlastní vážnou tvorbu natolik, že mnozí historikové v zahraničí ho znají dnes jen jako autora operet. Nedbal kromě jediné opery (Sedlák Jakub) napsal sedm operet a pět baletů. Dodnes se uvádí jeho Vinobraní a Polská krev a z baletů Pohádka o Honzovi a Z pohádky do pohádky.
Po první světové válce se vznik Československé a Rakouské republiky stal Nedbalovi druhou osudovou křižovatkou. Pro Vídeň byl příliš český a pro Prahu příliš rakouský. Jednou
napsal: „Prohřešil jsem se proti českému hudebnímu světu tím, že jsem se svým dílem dostal na jeviště vídeňské Dvorní opery. Ta věc škodí mi v některých kruzích tak, jako u obecenstva mi prospívá. A přece jsem se staral o to, aby i jiná naše díla se dostala do světa. Neviděl jsem v celém světě tolik falše, co je jí v Čechách v jednom městě“. Nedbal si myslel, že bude dirigentem České filharmonie, bohužel nestalo se tak. Vydal se tedy na dirigentské hostování po Evropě, odmítl stálé angažmá v Sovětském svazu jako dirigent státní filharmonie a profesor konzervatoře v naději, že se časem vše urovná. Nakonec přijal nabídku bratislavského Národního divadla, kterého se stal druhým ředitelem, když ten první z objektivních důvodů funkci nezvládl. Oskara Nedbala si vyhlédli jako umělce světového jména, aby svou pověstí zachránil to, co se, jak se později ukázalo, zachránit nedalo. Nebýt tehdejších společenských a politických poměrů na Slovensku, byl by Nedbal svůj grandiózní plán vytvořit z Bratislavy centrum divadelních umění jistě uskutečnil.
Jeho poslední velký úspěch je spojen s Budapeští. Ke každému ze čtyř slavnostních koncertů byl pozván jiný dirigent, mezi nimi Toscanini a Nedbal. Po návratu do Bratislavy ho ale čekaly opět jen výčitky a urážky. Divadlu narůstaly dluhy. Každou chvíli čekal, že bude zatčen jako defraudant a bankrotář.
„Skončím možná nepřirozeně, ale padnu čestně! Vždyť osud našich muzikantů a umělců je příliš znám, proč by měl Oskar Nedbal činit výjimku?“ řekl Nedbal svému příteli.
S podlomeným zdravím dirigoval v Záhřebu svou Pohádku o Honzovi. Den poté, 24. prosince 1930, se zahleděl z otevřeného okna záhřebského divadla do dálky… Z rozhlasových přijímačů byla odvysílaná jen lakonická zpráva, že Oskar Nedbal skončil svou pozemskou pouť zasvěcenou hudebnímu umění nepřirozenou smrtí. Oskar Nedbal si nepřál žádnou smuteční slavnost a nechtěl, aby jeho tělo bylo pochováno v Československu. Na vyšehradský Slavín byly jeho ostatky převezeny až v roce 2006. V roce 1974 UNESCO zařadilo Oskara Nedbala do světových kulturních výročí vedle Smetany a Dvořáka.
V hudebním oddělení košické knihovny mají více titulů o Oskaru Nedbalovi, my jsme pro tuto příležitost vybrali knihu Alexandra Buchnera Oskar Nedbal.
Posluchači měli možnost si vyslechnout nejen mnohé reprodukované ukázky z operety Polská krev, ale i část z líbezné skladby Romantický kus pro klavír a violoncello. Velkým potleskem posluchači odměnili K. Salonovou (housle) a I. Foltýnovou (klavír) ze ZUŠ Bernolákova za Valse triste z baletu Z pohádky do pohádky. Úvod i závěr celého odpoledne patřil jako vždy K. Kernerové, dále účinkovali E. Balušíková, H. Miškufová, M. Kučerová a P. Vilhan.
Na přání posluchačů bude celá Polská krev (televizní inscenace) promítnuta 19. 11. v 15.00 hodin v Hudebním salonu VKJB, Hlavná 48.
Eva Balušíková
Nejnovější komentáře