Výprava do Mezibodroží

Mezibodroží, a co o něm nevíme

Po delší době měli členové Českého spolku v Košicích možnost absolvovat zajímavý zájezd. Sešlo se nás v sobotu 14. června ráno hodně, což je známkou toho, že tato aktivita našim členům v průběhu roku schází a rádi se vydají poznávat i méně známá místa. Přidali se k nám i členové místního klubu z Michalovců, které jsme nabrali cestou přes Trebišov.
Cílem naší výpravy bylo Mezibodroží, region na soutoku řek Laborec a Latorica. Jsou to místa se zajímavou historií i nedotčenou přírodou, a tak bylo dosti těžké vybrat z nabídky těch několik míst, na kterých jsme se zastavili.
Začínali jsme v Lelesi. Kdysi tady byl premonstrátský klášter postavený ve 12. století, obnovený po zničujících mongolských nájezdech, který schraňoval důležité listiny a patřil k tzv. věrohodným místům, čili měl kredit, že jím vystavené dokumenty jsou pravdivé. Později k němu přibyl gotický kostel a kaplička. Chtěli jsme se do kláštera podívat, žel, byl před námi nedobytně uzavřený. Dozvěděli jsme se, že premonstráti celý komplex prodali a o novém majiteli ze zahraničí nám nikdo neuměl podat bližší informace. Jaký je to rozpor mezi deklarováním podpory cestovního ruchu a nedobytným místem, které by jistě dovedlo přilákat pozornost turistů a návštěvníků tohoto kraje.
Zastavili jsme se aspoň u gotického mostu ze 14. století, který kdysi spojoval dva břehy meandrující řeky Tisy na důležité solné cestě ze severu Evropy na jih. Stojí zde prakticky tak dlouho jako Karlův most v Praze, ale málokdo o něm ví. I když samotný most je v celkem dobrém stavu, pohled do jeho okolí nás moc nepotěšil.
I když úvod výpravy nebyl nejlepší, putovali jsme dál.
Naší další zastávkou byl Oborín. Mokřady donedávna nepřístupné, se díky realizaci projektu Vodní zážitková cesta změnily na místo, kde se zvídaví návštěvníci můžou „ztratit“ i celý den a neustále objevovat nová a nová zákoutí, vychutnat si procházku po lanovém mostě a po lávkách nad mokřady sledovat nedotčenou přírodu. Navíc pro zdatnější návštěvníky je zde i vyhlídková věž. Celý areál má několik různých tras, je pohodlně dostupný z přilehlého parkoviště. Jaký to kontrast k předchozí zkušenosti! A jak jsme si všimli, obec je neustále ve výstavbě a přibývá v ní jedno zajímavé místo za druhým. To všechno díky zájmu starosty a poslanců a využití dostupných zdrojů. Škoda, že o místním muzeu jsme se dozvěděli až později, jistě by to byla zajímavá zkušenost.
Navíc nás po procházce divokou přírodou čekalo překvapení v blízké restauraci s bohatou nabídkou jídel i nápojů. A někteří z nás si pochutnali na opravdu skvělém halászlé.
Naší další zastávkou byly zříceniny kdysi majestátního hradu s bohatou historií ve Velkém Kamenci. Je to jeden z mála hradů, který se tyčí na kopci uprostřed vsi. Pro nás je zajímavý i tím, že jej v roce 1451 dobyl Jan Jiskra a podnikal z něj výpady do blízkého i vzdálenějšího okolí. Když roku 1458 obsadilo hrad královské vojsko, byla na tomto hradě podepsána mírová smlouva mezi Janem Jiskrou a Janem Hunyadim. V 17. století byl hrad zbourán, protože se jeho majitel přidal k protihabsburským rebeliím, a od té doby chátrá.
Úplně jiný zážitek na nás čekal v akátovém háji v Malém Horeši. Kdo toto místo nezná, projede kolem bez povšimnutí, zaregistruje pouze malý amfiteátr, kde se nejspíš pořádají nějaké obecní slavnosti. Byli jsme však upozorněni, abychom do toho háje zabloudili – a našli jsme tam 80 vchodů do vinných sklípků. Prakticky každá rodina má v tufové skále vyhloubený svůj sklípek a všichni se věnují pěstování vína. Po chvilce nás v tomto areálu přivítal jeden z místních producentů vína, pozval nás do svého sklípku, a tak jsme mohli ochutnat plody jeho práce. Dozvěděli jsme se také, že každým rokem tady organizují festival Vůně akátu, kdy se sejde několik tisíc zvědavých návštěvníků, ochutnají desítky různých vín a zabaví se výborným kulturním programem. Samozřejmě k dobrému vínu patří i kvalitní jídlo a na tom si tady dají opravdu záležet. Obec má i vlastní ubytovací kapacity a vlastně celá vzkvétá, protože využívá možnosti eurofondů a dalších dotačních a grantových možností.
Protože v Borši jsme byli už několikrát, rozhodli jsme se na doporučení místních znalců navštívit Levandulové království ve Stredě nad Bodrogem. V upraveném areálu nás nejspíš nečekali, ale reakce majitelů byla skvělá – přivítali nás douškem levandulové limonády, která opravdu padla vhod. Následovala procházka a nezbytné focení v záhonech levandule. Pečovat o tento keřík je určitě namáhavé, naštěstí mají majitelé oporu a podporu v rodině a daří se jim najít i pomocníky ze vsi (mimochodem – majitelkou a inspirátorkou založení Levandulového království je Polka Kasia, která se sem, na jih Slovenska, vydala za svou životní láskou). Příjemnou zastávku jsme zakončili nákupem levandulových produktů v obchůdku na okraji království.
Na jeden den toho bylo až hodně. Nestihli jsme třeba klášter v Brehově, odkud je krásný výhled na celé Mezibodroží, nebyli jsme v obci Zemplín, kde stojí velký dům, ve kterém se scházel župní sněm v letech 1299 – 1754, později sloužil jako sýpka a nakonec je v něm zřízeno obecní muzeum. Kousek od Zemplína je významné archeologické naleziště, kde se odkrývá minulost tohoto regionu už od roku 1931. Nebyli jsme v Somotoru, kde působí zajímavý mladý řezbář, nebyli jsme ve Svätuši a neviděli tak obnovený románský kostel monumentálních rozměrů. A už vůbec jsme se nedostali do Sírniku, kde jsou významná hnízdiště vlhy pestré, která má ve slovenštině krásné pojmenování včelárik zlatý.
A nebyli jsme ani na řadě jiných míst v tomto regionu. Prostě všechno stihnout za jeden den není možné. Snad ale tato výprava inspiruje naše členy – a možná i naše čtenáře – k samostatným výletům.
Fotogalerie z výpravy je v naší galerii na zonerama.com. Fotila Eva Reitznerová.
S přáteli z Michalovec jsme se rozloučili v Trebišově a plni dojmů se vrátili do Košic. Tento zdařilý výlet byl výborným úvodem k letošnímu létu.

Miluše Babjaková