K mým nejstarším patří vzpomínka na mé rodiště v Horní Světlé pod Luží, kam rodiče přišli po roce 1945. Později jsme se přestěhovali do Dolní Světlé, ta se rozkládala níže v údolí podél potoka. Vzpomínám na zimy, které tam byly jako z Ladových obrázků. Sáňkování nebo učení se lyžovat pod tatínkovým dohledem. Na to, jak mě maminka z domu nosila na zádech na státní cestu, abych nezapadla v závěji a mohla jít do školy. Na zkoušení síly prvního ledu na potoce, který mě neudržel, a já spadla do ledové vody. Domů jsem přišla zmrzlá jako rampouch. V létě pak na přehradu v lese a koupání v ní, lovení pulců anebo procházku v lese se strejdou, maminčiným bratrem a setkání se statným jelenem. Nevím, kdo se lekl víc – jelen nebo my. Na moje první vystoupení s básničkou v hostinci v Dolní Světlé v programu, který s námi udělala paní učitelka v 1. třídě. Pamatuji se, že v sále hostince stály zvláštní vyhřívací kamna s „průduchy“. Takové jsem potom už nikdy nikde neviděla. Velmi mě potěšilo, když jsem Světlou navštívila ve svých 65 letech a ta kamna v hostinci ještě stála a byla funkční.
Velice ráda vzpomínám na chvíle strávené u maminčiných rodičů ve Všejanech. Jezdívali jsme tam ještě jako malí a potom jako školáci na celé letní prázdniny a zažili tam opravdu krásné chvíle.
Domek dědy a babičky byl poslední na cestě ke hřbitovu, nedaleko byla škola, proti ní fara a pak kostel. I vlaková zastávka na trati Nymburk – Mladá Boleslav byla co by kamenem dohodil.
S babičkou jsme chodívali do lesa sbírat šišky a suché dříví, které pak v plně naložené nůši brávala na svá záda, anebo jsme vrchovatě naložený vozíček táhli spolu domů. Cestou z lesa jsem se obvykle zula a bosky šla v jemném a vyhřátém prachu cesty. Když zrály jahody, maliny nebo ostružiny, nasbírali jsme plné hrníčky a babička nám dělala koblihy s parádou – tvarohem a hustou sladkou smetanou, kterou jsme kupovali u Plichtů. Do lesa na houby nás brával většinou děda, to jsme prošli až do vlkavského lesa a na zpáteční cestě vyšli z lesa nad „skálou“, kde měli v pískové stráni nory divocí králíci. Doma jsme si potom pochutnali na houbové polévce nebo praženici. Polévky babičky byly výborné, dělávala do nich drobení, a to mi moc chutnalo. Když si připravila vál, mouku a vajíčko, sedávala jsem při ní pod oknem na lavici a uždibovala syrové těsto. Ten les jsem měla velmi ráda, jeho borovice jsem měla vryté do paměti, že bych je poznala kdekoliv ve světě. Jaké jsem však zažila zklamání, když jsem chtěla po letech, již vdaná se dvěma dětmi, v tom lese pochodit jako dávno v dětství. Bylo to asi v roce 1977 v létě, kdy jsme do Všejan přijeli za mojí maminkou. Protože byly nedaleké Milovice a vojenské letiště Boží Dar obsazené ruským vojskem, maminka mě samotnou do lesa nepustila, proto jsme šli všichni – maminka, můj muž a děti. Vstup do lesa byl k mému překvapení jinde. Chyběly mi modříny, smrky a břízky lemující původní vstup. V lese to vypadalo docela zpustle, vše zarůstalo poplazy ostružin a hojně pavučinami, a tak jsem kvůli nespokojeným společníkům upustila od chození po známých místech z dětství a vrátili jsme se na schůdnější cestu lesem. Jaký šok pro mne byl, když se v lese objevily vyhloubené a trámy obložené záseky – prý pro protileteckou obranu. Ani ta třešňová alej, kde nám děda kupoval vynikající třešně, tam už nebyla, tak jsme přešli cestu vedoucí k lesnímu rybníku Jivák – výletnímu místu pro okolí i pro Pražáky. Prošli jsme lesem nad část zvanou Na Zavadilce a hleděli na sluncem zalitou krajinu. Na nové koupaliště, za ním železniční trať, na Všejany-Vanovice, nedaleké Straky a v dálce věže Nymburku. Náhodou jsem se ohlédla k lesu a žasla! Ta hra světla a stínu na červených kmenech a zelených korunách borovic jako by mě chtěly potěšit – ten les se smál a já si to budu pamatovat do smrti.
Po obědě jsme se chodívali koupat do strouhy – říčky Doubravky pod vanovické zahradnictví. Právě strouha dělila Všejany a Vanovice. Pod most, který obě části spojoval, chodily ženy máchat vyprané prádlo, než se v obci vybudovala prádelna. Ve strouze jsme se koupávali s dětmi z Vanovic. Voda nebyla hluboká, ale stačila, abychom se tvářili, že plaveme, přičemž jsme se jednou nohou odstrkovali ode dna.
V podvečerní čas jsme obvykle bývali na nedalekém hřbitově, kde děda napouštěl kašnu, aby kvůli tomu nemusel chodit hrobník z Vanovic. Než se naplnila, sedávali jsme na vyhřátých náhrobcích a povídali si. Nebo jsme chodili s babičkou měnit vodu ve vázách a zalévat květiny na hrobech. Ne všichni zemřelí byli ze Všejan, tak pozůstalí poprosili babičku, aby se za ně o hroby postarala. Každá korunka, kterou za to dostala, přispěla k vylepšení domácího rozpočtu. Děda měl malý důchod a babička žádný, protože za službu u sedláka stát důchod nedával.
Na cestě ke hřbitovu lemované lipovým stromořadím jsem se učila jezdit na dědově kole. Bylo pánské a těžké. S pomocí tatínka, zkroucená pod štanglí, jsem se snažila udržet rovnováhu, když jsem zjistila, že mě nejistí a já jedu sama, spadla jsem – byl z toho krvácející kotník a pár modřin. Ale nevzdala jsem to a na tom kole se jezdit naučila.
Děda byl italský legionář, o hrůzách války s námi nechtěl mluvit. Vždyť taky po návratu z fronty vystoupil z církve. Svatbu s babičkou měli jen na úřadě. Babička však byla věřící a každou neděli chodívala do kostela. Děda to toleroval, i když si někdy nějakou poznámku neodpustil. Babička do kostela brávala i nás. Jednou děda navedl bratra Jirku, aby, až se v kostele začne zpívat, zapěl „Holku modrookou“. Pokud všichni zpívali, nic se nestalo, ale Jirka zpíval dál, i když všichni zmlkli. Lidé se začali otáčet, překvapený byl i pan farář. Stydící se babička ho popadla a vyběhla s ním z kostela. Doma pak dědovi vyhubovala. Děda patřil k vesnickým vtipálkům. Vyprávěl nám, jak jednomu kamarádovi zatloukli dveře na kadibudce právě, když měl běhavku. Na oplátku mu kamarádi v noci sebrali bílou kozu z chlívku a natřeli sazemi a pak v rozhlase vyhlásili, že se pohřešuje majitel černé kozy a může si ji vyzdvihnout na Obecním úřadě i s poplatkem za toulavé zvíře. Což děda každopádně odmítl, tak pro ni došla babička. Koza mívala kůzle, které se chovalo na Velikonoce. Jeden rok se koza okotila pozdě, děda kůzle ochočil tak, že za ním běhalo jako pes. Brával ho i na procházky do lesa. Hajný mu žertem hrozil, že mu kozla jednou skolí jako vysokou. Děda kozlovi udělal postroj a zapřáhl ho do vozíku. V tom se pak vyvážel a vytěšoval o prázdninách můj mladší bratr.
Děda byl vášnivý kuřák. Sedával vždy v kuchyni na místě u stolu vedle své postele a šoulal si cigarety z cigaretových papírků. Plnil je jím ceněným tabákem Taras Bulba. Byl to doslova obřad. Na papírek nasypal trochu tabáku, pak papírek stáčel do ruličky, okraj papírku trochu olízl, přitiskl a jemně cigaretou poklepal na stole. Hotovými cigaretami plnil plechovou krabičku. A pak si zapálil. Pamatuji, jak mě z toho dýmu večer pálívaly oči, když jsme skrytí za postelí poslouchali vyprávění dospělých.
Babička byla drobná, šlachovitá a trochu nahrbená, ale velmi pracovitá a houževnatá. Měla dlouhé šedé vlasy až pod lopatky, které si ráno splétala do copu, ten stočila na zátylku do drdůlku a pak si uvázala na hlavu vždy krásně nažehlený šátek. Ráda jsem ji pozorovala, když se ráno česala a pak již oblečená zatápěla do sporáku. Neměla lehké dětství, byla nejstarší a od 8 let sloužila u sedláka a pomáhala své matce živit zbývající sourozence, byly siroty. Milovala jsem svou babičku, její laskavé oči, vrásky okolo nich a chvíle, kdy jsme držely „černou hodinku“ při sporáku a povídaly si nebo jen tak mlčely. A večer pak vyprávění pohádky o loupežnících a zvířátkách, která je doběhla. Tu jsme měli s bratrem rádi. Vzpomínám na teplé večery, kdy jsme seděli na sluncem vyhřátých pražinech a dívali se na hvězdami posetou oblohu, padající meteory, anebo křižující se světelné sloupy ze světlometů na vojenském letišti.
Po žních jsme začali s babičkou chodit sbírat klásky na pole a já smutně sledovala, jak se prázdniny krátí. A pak pro nás přijeli rodiče. Děda nám vždy říkával: „Haranti, svěcenou vodou budu za vámi kropit“. Potom, když jsme odjížděli a my mu mávali, dokud jsme ho viděli, stál u vrátek se psem Cikánkem a babička říkala, že oba plakali.
Velice ráda vzpomínám na chvíle strávené u maminčiných rodičů ve Všejanech. Jezdívali jsme tam ještě jako malí a potom jako školáci na celé letní prázdniny a zažili tam opravdu krásné chvíle.
Domek dědy a babičky byl poslední na cestě ke hřbitovu, nedaleko byla škola, proti ní fara a pak kostel. I vlaková zastávka na trati Nymburk – Mladá Boleslav byla co by kamenem dohodil.
S babičkou jsme chodívali do lesa sbírat šišky a suché dříví, které pak v plně naložené nůši brávala na svá záda, anebo jsme vrchovatě naložený vozíček táhli spolu domů. Cestou z lesa jsem se obvykle zula a bosky šla v jemném a vyhřátém prachu cesty. Když zrály jahody, maliny nebo ostružiny, nasbírali jsme plné hrníčky a babička nám dělala koblihy s parádou – tvarohem a hustou sladkou smetanou, kterou jsme kupovali u Plichtů. Do lesa na houby nás brával většinou děda, to jsme prošli až do vlkavského lesa a na zpáteční cestě vyšli z lesa nad „skálou“, kde měli v pískové stráni nory divocí králíci. Doma jsme si potom pochutnali na houbové polévce nebo praženici. Polévky babičky byly výborné, dělávala do nich drobení, a to mi moc chutnalo. Když si připravila vál, mouku a vajíčko, sedávala jsem při ní pod oknem na lavici a uždibovala syrové těsto. Ten les jsem měla velmi ráda, jeho borovice jsem měla vryté do paměti, že bych je poznala kdekoliv ve světě. Jaké jsem však zažila zklamání, když jsem chtěla po letech, již vdaná se dvěma dětmi, v tom lese pochodit jako dávno v dětství. Bylo to asi v roce 1977 v létě, kdy jsme do Všejan přijeli za mojí maminkou. Protože byly nedaleké Milovice a vojenské letiště Boží Dar obsazené ruským vojskem, maminka mě samotnou do lesa nepustila, proto jsme šli všichni – maminka, můj muž a děti. Vstup do lesa byl k mému překvapení jinde. Chyběly mi modříny, smrky a břízky lemující původní vstup. V lese to vypadalo docela zpustle, vše zarůstalo poplazy ostružin a hojně pavučinami, a tak jsem kvůli nespokojeným společníkům upustila od chození po známých místech z dětství a vrátili jsme se na schůdnější cestu lesem. Jaký šok pro mne byl, když se v lese objevily vyhloubené a trámy obložené záseky – prý pro protileteckou obranu. Ani ta třešňová alej, kde nám děda kupoval vynikající třešně, tam už nebyla, tak jsme přešli cestu vedoucí k lesnímu rybníku Jivák – výletnímu místu pro okolí i pro Pražáky. Prošli jsme lesem nad část zvanou Na Zavadilce a hleděli na sluncem zalitou krajinu. Na nové koupaliště, za ním železniční trať, na Všejany-Vanovice, nedaleké Straky a v dálce věže Nymburku. Náhodou jsem se ohlédla k lesu a žasla! Ta hra světla a stínu na červených kmenech a zelených korunách borovic jako by mě chtěly potěšit – ten les se smál a já si to budu pamatovat do smrti.
Po obědě jsme se chodívali koupat do strouhy – říčky Doubravky pod vanovické zahradnictví. Právě strouha dělila Všejany a Vanovice. Pod most, který obě části spojoval, chodily ženy máchat vyprané prádlo, než se v obci vybudovala prádelna. Ve strouze jsme se koupávali s dětmi z Vanovic. Voda nebyla hluboká, ale stačila, abychom se tvářili, že plaveme, přičemž jsme se jednou nohou odstrkovali ode dna.
V podvečerní čas jsme obvykle bývali na nedalekém hřbitově, kde děda napouštěl kašnu, aby kvůli tomu nemusel chodit hrobník z Vanovic. Než se naplnila, sedávali jsme na vyhřátých náhrobcích a povídali si. Nebo jsme chodili s babičkou měnit vodu ve vázách a zalévat květiny na hrobech. Ne všichni zemřelí byli ze Všejan, tak pozůstalí poprosili babičku, aby se za ně o hroby postarala. Každá korunka, kterou za to dostala, přispěla k vylepšení domácího rozpočtu. Děda měl malý důchod a babička žádný, protože za službu u sedláka stát důchod nedával.
Na cestě ke hřbitovu lemované lipovým stromořadím jsem se učila jezdit na dědově kole. Bylo pánské a těžké. S pomocí tatínka, zkroucená pod štanglí, jsem se snažila udržet rovnováhu, když jsem zjistila, že mě nejistí a já jedu sama, spadla jsem – byl z toho krvácející kotník a pár modřin. Ale nevzdala jsem to a na tom kole se jezdit naučila.
Děda byl italský legionář, o hrůzách války s námi nechtěl mluvit. Vždyť taky po návratu z fronty vystoupil z církve. Svatbu s babičkou měli jen na úřadě. Babička však byla věřící a každou neděli chodívala do kostela. Děda to toleroval, i když si někdy nějakou poznámku neodpustil. Babička do kostela brávala i nás. Jednou děda navedl bratra Jirku, aby, až se v kostele začne zpívat, zapěl „Holku modrookou“. Pokud všichni zpívali, nic se nestalo, ale Jirka zpíval dál, i když všichni zmlkli. Lidé se začali otáčet, překvapený byl i pan farář. Stydící se babička ho popadla a vyběhla s ním z kostela. Doma pak dědovi vyhubovala. Děda patřil k vesnickým vtipálkům. Vyprávěl nám, jak jednomu kamarádovi zatloukli dveře na kadibudce právě, když měl běhavku. Na oplátku mu kamarádi v noci sebrali bílou kozu z chlívku a natřeli sazemi a pak v rozhlase vyhlásili, že se pohřešuje majitel černé kozy a může si ji vyzdvihnout na Obecním úřadě i s poplatkem za toulavé zvíře. Což děda každopádně odmítl, tak pro ni došla babička. Koza mívala kůzle, které se chovalo na Velikonoce. Jeden rok se koza okotila pozdě, děda kůzle ochočil tak, že za ním běhalo jako pes. Brával ho i na procházky do lesa. Hajný mu žertem hrozil, že mu kozla jednou skolí jako vysokou. Děda kozlovi udělal postroj a zapřáhl ho do vozíku. V tom se pak vyvážel a vytěšoval o prázdninách můj mladší bratr.
Děda byl vášnivý kuřák. Sedával vždy v kuchyni na místě u stolu vedle své postele a šoulal si cigarety z cigaretových papírků. Plnil je jím ceněným tabákem Taras Bulba. Byl to doslova obřad. Na papírek nasypal trochu tabáku, pak papírek stáčel do ruličky, okraj papírku trochu olízl, přitiskl a jemně cigaretou poklepal na stole. Hotovými cigaretami plnil plechovou krabičku. A pak si zapálil. Pamatuji, jak mě z toho dýmu večer pálívaly oči, když jsme skrytí za postelí poslouchali vyprávění dospělých.
Babička byla drobná, šlachovitá a trochu nahrbená, ale velmi pracovitá a houževnatá. Měla dlouhé šedé vlasy až pod lopatky, které si ráno splétala do copu, ten stočila na zátylku do drdůlku a pak si uvázala na hlavu vždy krásně nažehlený šátek. Ráda jsem ji pozorovala, když se ráno česala a pak již oblečená zatápěla do sporáku. Neměla lehké dětství, byla nejstarší a od 8 let sloužila u sedláka a pomáhala své matce živit zbývající sourozence, byly siroty. Milovala jsem svou babičku, její laskavé oči, vrásky okolo nich a chvíle, kdy jsme držely „černou hodinku“ při sporáku a povídaly si nebo jen tak mlčely. A večer pak vyprávění pohádky o loupežnících a zvířátkách, která je doběhla. Tu jsme měli s bratrem rádi. Vzpomínám na teplé večery, kdy jsme seděli na sluncem vyhřátých pražinech a dívali se na hvězdami posetou oblohu, padající meteory, anebo křižující se světelné sloupy ze světlometů na vojenském letišti.
Po žních jsme začali s babičkou chodit sbírat klásky na pole a já smutně sledovala, jak se prázdniny krátí. A pak pro nás přijeli rodiče. Děda nám vždy říkával: „Haranti, svěcenou vodou budu za vámi kropit“. Potom, když jsme odjížděli a my mu mávali, dokud jsme ho viděli, stál u vrátek se psem Cikánkem a babička říkala, že oba plakali.
Jaroslava Marcziová
foto z rodinného archivu
Dědeček
S bratrem obdivujeme sněhuláka
S bratrem a kamarádkou Karinou trápíme kozu
Nejnovější komentáře